Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 10/2006 - 43

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele S., spol. s r.o., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, za účasti Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2005, č. j. – 16,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2005, č. j. – 16, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Vyškově, referátu regionálního rozvoje a územního plánování, ze dne 18. 11. 2002, č. j. . Tímto rozhodnutím okresní úřad zamítl odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí Městského úřadu ve Vyškově, stavebního úřadu, ze dne 12. 9. 2002, č. j. SU-1937/02/PO, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene pro stavbu „Tranzitní telekomunikační trasa, úsek B. – P. v okr. V.“

Dle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně interpretoval ustanovení , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), týkající se právního institutu vyvlastnění, v souvislosti s a , o telekomunikacích a změně dalších zákonů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „ “), kde zákon hovoří o povinnosti stavebního úřadu zřídit věcné břemeno za splnění konkrétních podmínek. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné, nemá oporu v právním řádu, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu (jakožto právní nástupce Okresního úřadu ve Vyškově; dále jen „žalovaný“), se k podané kasační stížnosti nijak podrobněji nevyjádřil, pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí Okresního úřadu ve Vyškově.

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky je spornou právní otázka, zda je stavební úřad povinen zřídit věcné břemeno podle ustanovení i poté, co byla stavba (v tomto případě stavba telekomunikačního zařízení) již postavena, resp. započata. Dále konstatoval podstatný obsah správního spisu, ze kterého zjistil, že na dotčeném pozemku je již zřízena část podzemního vedení k zavedení telekomunikační sítě (dle sdělení samotného stěžovatele adresovaného žalovanému k jeho žádosti). K návrhu na vyvlastnění žalobce předložil výzvu k dohodě o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene s vlastníkem předmětného pozemku, který však na výzvu nereagoval. Právě neúspěšná jednání směřující k dohodě o zřízení věcného břemene jsou totiž dle nezbytným předpokladem pro to, aby o zřízení věcného břemene rozhodl stavební úřad. Vzhledem k tomu, že ten příslušné rozhodnutí nevydal, posoudil krajský soud užívání pozemku, který nebyl vyvlastněn, jako nezákonné a označil jej výslovně za neoprávněnou stavbu na cizím pozemku.

Dle právního názoru krajského soudu je nutno za použití gramatické a logické metody interpretace , větu druhou, vykládat v kontextu věty první, podle níž držitel telekomunikační licence nebo osvědčení uzavře dohodu s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby, a je tedy nepochybné, že zřídit věcné břemeno rozhodnutím stavebního úřadu je možné též jen před zahájením stavby. Soud podpůrně argumentuje dikcí ustanovení , ze kterého je zřejmé, že pozemky je možno vyvlastnit ve veřejném zájmu pro uskutečnění staveb, nikoli tedy pro stavby rozestavěné či již dokončené. Výklad žalobce, založený na úvaze, že časové hledisko není rozhodující, je dle soudu výkladem nepřípustně extenzivním, jdoucím nad rámec zákona, a proto je nutno jej odmítnout. Ke stejným závěrům dospěl krajský soud i za použití historické metody výkladu posledně uvedené právní normy, když konstatuje, že dle ve znění platném do 30. 6. 1992 mohl stavební úřad vyvlastnit nemovitosti potřebné k uskutečnění nebo užívání staveb. V obecné části důvodové zprávy k , kterým bylo toto ustanovení s účinností od 1. 7. 1992 novelizováno do současné podoby, se uvádí, že „v obecných procesních ustanoveních pro vyvlastnění, které obsahuje, jsou prováděny úpravy směřující ke zvýšené ochraně vlastnických práv“. Zákonodárce tak reagoval na článek 11 odst. 4 d, v souladu s nímž vyložil příslušná ustanovení ke zvýšení ochrany vlastnického práva.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a stěžovatel v ní jako důvody uplatňuje skutečnosti dle , tj. nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán.

Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu ke sporné právní otázce časového omezení zřízení věcného břemene podle ustanovení vycházela z názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, č. j. – 66, publikovaném pod č. 630/2005 Sb. NSS. V něm bylo vysloveno, že „příslušný stavební úřad nemůže zamítnout návrh na zřízení věcného břemene podle , o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, jen s poukazem na skutečnost, že žádost je podána až po provedené pokládce telekomunikační sítě.“ Poté, co sedmý senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě k právnímu názoru odlišnému od názoru již vyjádřeného v citovaném rozsudku, byla problematika zřízení věcného břemene stavebním úřadem až po zřízení stavby podle v souladu s ustanovením postoupena usnesením ze dne 27. 7. 2006, č. j. - 33, k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (dále jen „rozšířený senát“) v usnesení ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. , vyslovil, že s danou otázkou se nelze vypořádat pouze na základě interpretace konkrétního ustanovení , ale je nutno uvažovat v souvztažnostech citovaného právního předpisu a , o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), v platném znění, přičemž nelze odhlédnout ani od pojetí vlastnického práva a připuštěných zásahů do něj v předpisech ústavního pořádku a . Z tohoto úhlu pohledu podle názoru rozšířeného senátu představuje jednu z veřejnoprávních úprav, jež samou svou podstatou ve veřejném zájmu modifikuje výkon vlastnického práva a omezuje volnost, která vyplývá ze soukromoprávní úpravy vlastnictví. K veřejnoprávní povaze nuceného omezení vlastnického práva se rozšířený senát již dříve obsáhle vyjádřil ve svém usnesení ze dne 12. 10. 2004, č. j. – 50, publikovaném pod č. 448/2005 Sb. NSS, a na tomto místě na něj proto jen odkázal, přičemž samostatně zmínil, že v této souvislosti je velmi významným prvkem veřejnoprávní metoda regulace dotčených právních vztahů. Dále poukázal na skutečnost, že držitel telekomunikační licence není pouhým zhotovitelem stavby, nýbrž je i jejím provozovatelem (obojí se děje ve veřejném zájmu). V průběhu provozu má řadu oprávnění vyplývajících přímo ze zákona a dále i z územního omezení vlastnických práv, jež povstávají v důsledku ochranného pásma telekomunikačního zařízení. Proto není pouze a výlučně v postavení osoby soukromého práva, naopak je nadán významnými oprávněními, pro jejichž výkon potřebuje dosáhnout v konkrétních případech omezení vlastnických práv, ať již dohodou nebo nuceně ex actu.

předvídá pro stavby podle vydání rozhodnutí o umístění stavby. Účastníkem tohoto řízení je podle ustanovení i osoba, jejíž vlastnické právo může být rozhodnutím přímo dotčeno, přičemž vydat územní rozhodnutí bez souhlasu vlastníka lze dle citovaného právního předpisu jen tehdy, jestliže je možno pro navrhovaný účel pozemek vyvlastnit. V souladu s se stavební povolení ani ohlášení nevyžaduje mimo jiné i u nadzemních a podzemních vedení telekomunikační sítě a z ustanovení tohoto zákona vyplývá, že dokončené stavby se kolaudují, jen pokud vyžadovaly stavební povolení. Zřizování telekomunikačních sítí jako staveb ve smyslu veřejnoprávním je tak významně zjednodušeno. Vlastník dotčené nemovitosti je přesto účastníkem územního řízení, v němž může zákonem předvídaným způsobem uplatňovat své výhrady.

Rozšířený senát se následně vyslovil k problematice z ústavněprávního hlediska. Uvedl, že na jedné straně má dle článku 11 d každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah i ochranu. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Dále platí zásada, že vlastnictví zavazuje. Obě posledně zmíněná ustanovení jsou v souladu s druhým odstavem článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k výše uvedenému považuje rozšířený senát omezení vlastnického práva v za legitimní a proporcionální, tedy v souladu s ústavněprávními garancemi ochrany vlastnictví. Časový okamžik, kdy by mohl stavební úřad o takovém omezení rozhodnout, nepovažuje za určující. Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že není důvod odchýlit se od dosavadní judikatorní praxe Nejvyššího správního soudu.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud pochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení Jelikož v posuzovaném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí žalobního návrhu, Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( ). Krajský soud je v něm povinen v souladu s vysloveným právním názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, jímž je dle ustanovení vázán, znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele.

V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Radan Malík

předseda senátu