Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 28/2007 - 47

Lze tak konstatovat, že pokud by striktní aplikace vedla nevyhnutelně k tomu, že by byl stěžovatel vydán do země, kde by mu hrozily následky předvídané v Ženevské úmluvy, nesměl by Nejvyšší správní soud tuto procesní normu použít, neboť by to vedlo k porušení mezinárodních závazků ČR, což zapovídá y, podle kterého Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva, a podle nějž jsou tedy všechny orgány veřejné moci, včetně orgánů moci soudní, zavázány jednat tak, aby tyto závazky nebyly porušeny. Ostatně k obdobnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 3. 2006, č. j. - 75, ve kterém pravil, že „soud je i při aplikaci kogentních norem procesního práva vázán článkem 10 y ČR. Nesmí proto použít vnitrostátní procesní normu (zde ustanovení věty třetí obsahující zákaz rozšiřovat žalobu o další žalobní body po lhůtě pro její podání), pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně vedla k porušení zásady non-refoulement obsažené v Úmluvy o právním postavení uprchlíků či k porušení zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jenž vyplývá z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento článek vykládající“.

V posuzovaném případě však není třeba od odhlížet, neboť aplikační přednost Ženevské úmluvy by platila pouze, pokud by se na stěžovatele tato úmluva vztahovala, tedy pouze pokud by byl uprchlíkem podle definice obsažené v písm. A odst. 2 této úmluvy. Toto pravidlo vychází již z preambule Ženevské úmluvy a bylo vyjádřeno a obsáhle argumentováno ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. - 56, podle kterého, pokud je zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu Úmluvy nedopadá. Nelze totiž tvrdit, že uprchlíkem je automaticky každý žadatel o azyl. Status žadatele o azyl je dán především volním aktem konkrétní osoby, která se rozhodne o azyl požádat, a status azylanta, tedy osoby, jíž byl azyl státem udělen, je dán především volním aktem státu, jak se odráží v zákonné úpravě azylu a realizaci této úpravy orgány veřejné moci; oproti tomu status uprchlíka je dán objektivním stavem, který může být státem již pouze rozpoznán a deklarován. Podle písm. A odst. 2 této Úmluvy, v jeho znění po zmírnění definičních podmínek zakotveném Protokolem z roku 1967, je uprchlíkem osoba, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.“

Zdejší soud není povolán k tomu, aby stavěl napevno, zda stěžovatel je či není uprchlíkem ve smyslu definice Ženevské úmluvy. Stěžovatel však během celého správního a soudního řízení neuvedl nic, co by naznačovalo, že by mohl být uprchlíkem ve smyslu této definice. Stěžovatel konstatoval, že odjel z Vietnamu protože měl velké dluhy a nebyl schopen je splácet. Dále vypověděl, že odjel ze zdravotních důvodů, protože již nemohl snášet tlak věřitelů. Z toho lze dovodit, že obavy stěžovatele v zemi původu byly zapříčiněny jednáním soukromých osob, přičemž ze správního spisu vyplývá, že se stěžovatel v domovském státě nepokusil svou situaci přes tamní státní orgány řešit. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by měl oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů.

Lze proto uzavřít, že pokud stěžovatel neuvedl nic, co by naznačovalo, že by mohl být uprchlíkem, není zde důvod k aplikační přednosti Ženevské úmluvy, neboť je zjevné, že na stěžovatele čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy nedopadá. V dané věci proto je stěžovatelova jediná kasační námitka o nesprávném posouzení jeho obav z návratu do Vietnamu uplatněna nepřípustně, neboť ji stěžovatel v žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl.

V.

Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele jako nepřípustnou [ ve spojení s a ].

VI.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu