Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
2 Azs 28/2007 - 47.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 Azs 28/2007 - 47
Lze tak konstatovat, že pokud by striktní aplikace § 104 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. vedla nevyhnutelně k tomu, že by byl stěžovatel vydán do země, kde by mu hrozily následky předvídané v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, nesměl by Nejvyšší správní soud tuto procesní normu použít, neboť by to vedlo k porušení mezinárodních závazků ČR, což zapovídá čl. 1 odst. 2 Ústav y, podle kterého Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva, a podle nějž jsou tedy všechny orgány veřejné moci, včetně orgánů moci soudní, zavázány jednat tak, aby tyto závazky nebyly porušeny. Ostatně k obdobnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, ve kterém pravil, že „soud je i při aplikaci kogentních norem procesního práva vázán článkem 10 Ústav y ČR. Nesmí proto použít vnitrostátní procesní normu (zde ustanovení § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. s. ř. s. obsahující zákaz rozšiřovat žalobu o další žalobní body po lhůtě pro její podání), pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně vedla k porušení zásady non-refoulement obsažené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků či k porušení zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jenž vyplývá z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento článek vykládající“.
V posuzovaném případě však není třeba od § 104 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. odhlížet, neboť aplikační přednost Ženevské úmluvy by platila pouze, pokud by se na stěžovatele tato úmluva vztahovala, tedy pouze pokud by byl uprchlíkem podle definice obsažené v čl. 1 písm. A odst. 2 této úmluvy. Toto pravidlo vychází již z preambule Ženevské úmluvy a bylo vyjádřeno a obsáhle argumentováno ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, podle kterého, pokud je zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá. Nelze totiž tvrdit, že uprchlíkem je automaticky každý žadatel o azyl. Status žadatele o azyl je dán především volním aktem konkrétní osoby, která se rozhodne o azyl požádat, a status azylanta, tedy osoby, jíž byl azyl státem udělen, je dán především volním aktem státu, jak se odráží v zákonné úpravě azylu a realizaci této úpravy orgány veřejné moci; oproti tomu status uprchlíka je dán objektivním stavem, který může být státem již pouze rozpoznán a deklarován. Podle čl. 1 písm. A odst. 2 této Úmluvy, v jeho znění po zmírnění definičních podmínek zakotveném Protokolem z roku 1967, je uprchlíkem osoba, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.“
Zdejší soud není povolán k tomu, aby stavěl napevno, zda stěžovatel je či není uprchlíkem ve smyslu definice Ženevské úmluvy. Stěžovatel však během celého správního a soudního řízení neuvedl nic, co by naznačovalo, že by mohl být uprchlíkem ve smyslu této definice. Stěžovatel konstatoval, že odjel z Vietnamu protože měl velké dluhy a nebyl schopen je splácet. Dále vypověděl, že odjel ze zdravotních důvodů, protože již nemohl snášet tlak věřitelů. Z toho lze dovodit, že obavy stěžovatele v zemi původu byly zapříčiněny jednáním soukromých osob, přičemž ze správního spisu vyplývá, že se stěžovatel v domovském státě nepokusil svou situaci přes tamní státní orgány řešit. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by měl oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů.
Lze proto uzavřít, že pokud stěžovatel neuvedl nic, co by naznačovalo, že by mohl být uprchlíkem, není zde důvod k aplikační přednosti Ženevské úmluvy, neboť je zjevné, že na stěžovatele čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy nedopadá. V dané věci proto je stěžovatelova jediná kasační námitka o nesprávném posouzení jeho obav z návratu do Vietnamu uplatněna nepřípustně, neboť ji stěžovatel v žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl.
V.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele jako nepřípustnou [§ 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 104 odst. 4 a § 120 s. ř. s. s. ř. s. ].
VI.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu