Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 As 12/2006 - 75

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele společnosti H.-I., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 37, za účasti Ústředního inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce, se sídlem v Brně, Květná 15, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2005, č. j. – 47,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí České zemědělské a potravinářské inspekce (právní předchůdce Státní zemědělské a potravinářské inspekce) ze dne 6. 12. 2002, č. j. 125/119/9/02-SŘ, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele krajského inspektorátu České zemědělské a potravinářské inspekce v Brně ze dne 6. 9. 2002, č. j. 3599/192/7/2002-SŘ, kterým byla stěžovateli uložena pokuta podle ust. , o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ve výši 250 000 Kč za porušení povinností uvedených v ust. citovaného zákona.

Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ustanovení , b) a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Stěžovatel spatřuje vady rozsudku v jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle stěžovatele nejenom, že krajský soud nesprávně posoudil předmětnou právní věc v rozporu se , ale též se , y, a , d, rozšířil svým výkladem působnost zákona na skutečnosti, které pod jeho působnost nespadají a svým rozhodnutím zkrátil stěžovatele na jeho zákonem chráněných právech, ale také neměl dostatek důvodů pro své rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že uložením pokuty dle krajský soud rozšířil rozměr tohoto ustanovení, protože podle tvrzení stěžovatele je velkoobchodem, který přímo samostatným spotřebitelům potraviny nedodává, a proto považuje za mylné tvrzení, že kontrolované výrobky byly určeny k dodání spotřebitelům a dále prodávány. Stěžovatel namítá, že se krajský soud nezabýval jeho doplňujícími podáními, a to ze dne 8. 1. 2004 a 15. 2. 2005, ve kterých konkretizoval nedůvěryhodnost výsledků provedených rozborů, s odůvodněním, že se jedná o nové body žaloby, které byly namítány po uplynutí lhůty k podání žaloby a tudíž se jimi soud nemůže zabývat. Dále se dle názoru stěžovatele Krajský soud v Brně řádně nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se určení výše pokuty a vzal bez dalšího za svá tvrzení České zemědělské a potravinářské inspekce. V neposlední řadě stěžovatel rovněž poukazuje na změnu v souvislosti s přistoupením České republiky do Evropské unie, a to konkrétně na ustanovení citovaného zákona. Proto navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.

Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 19. 1. 2006. Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se překročení působnosti a porušení y ČR a d uvádí, že z jeho strany nebyla v dané věci překročena působnost ani meze . Působnost potravinářské inspekce vymezuje ust. citovaného zákona, podle něhož mimo jiné vykonává dozor při uvádění potravin do oběhu, pokud není prováděn podle písm. b). Brambory jako potravina rostlinného původu nespadá pod dozor dle písm. b) a spadá tedy do působnosti potravinářské inspekce. Uváděním do oběhu se rozumí dle ust. citovaného zákona mimo jiné nabízení k prodeji, prodej a také skladování. Z ust. citovaného zákona, podle něhož byla stěžovateli uložena pokuta za porušení povinnosti stanovené v tohoto zákona, vyplývá, že odpovědnost za dodržování zákona nese podnikatel uvádějící potraviny do oběhu. Stěžovatel je podnikatelem zapsaným v Obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Brně, sp. zn. X, v jehož předmětu podnikání je mimo jiné uvedeno koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej. Pokud stěžovatel skladoval koupené zboží (brambory) klamavě označené za účelem dalšího prodeje, došlo k naplnění skutkové podstaty podle . Z uvedeného vyplývá, že potravinářská inspekce nijak nevybočila z působnosti vymezené . Pokud se jedná o stěžovatelův poukaz na změnu v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie, a to konkrétně na ustanovení citovaného zákona, k tomuto správní orgán uvádí, že jím vydané rozhodnutí ze dne 6. 12. 2002, č. j. 125/119/9/02-SŘ, nabylo právní moci 24. 1. 2003. Ustanovení bylo do citovaného zákona vloženo až , který nabyl účinnosti 27. 5. 2004. Správní orgán proto rozhodoval v souladu se zněním platným v době rozhodování, proto poukaz na ust. citovaného zákona nemá ve věci žádný právní význam. Posouzení další námitky stěžovatele týkající se skutečnosti, že krajský soud se nezabýval jeho doplňujícími podáními a zhodnotil je jako opožděné, ponechává na Nejvyšším správním soudu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Dle ust. do oběhu je zakázáno uvádět potraviny klamavě označené nebo nabízené ke spotřebě klamavým způsobem.

Dle ust. § 17 odst. 3 písm. c) citovaného zákona podnikateli, který uvádí potraviny a tabákové výrobky do oběhu a který poruší povinnosti uvedené v § 10, uloží příslušný orgán dozoru pokutu až do výše 3 000 000 Kč.

Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvody podle ustanovení , b), d) Důvod uvedený pod písm. a) citovaného ustanovení předpokládá nezákonnost v posouzení právní otázky, důvody podřazené písm. b) citovaného ustanovení vyžadují vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Podle písm. d) citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Jak je však zřejmé z obsahu kasační stížnosti, stěžovatel v podstatě namítá pouze nezákonnost posuzované právní otázky, neboť neuvedl, v čem se liší zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgány vycházely, od stavu skutečného, a ani netvrdil, v jakém směru je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatel se totiž v popisu skutkových okolností nijak neodchyluje od skutkového stavu, z něhož při svém rozhodování vycházel správní orgán i krajský soud. Není tak sporu o tom, že stěžovatel uváděl do oběhu v provozovně skladu ovoce a zeleniny konzumní brambory ranné, u kterých byla zjištěna přítomnost cizích odrůd větší než 2% hmotnosti. Spornou je pouze otázka, zda se tím dopustil porušení povinností uložených v , tedy zda uváděl do oběhu potraviny klamavě označené a naplnil tak skutkovou podstatu podle citovaného zákona. Proto se Nejvyšší správní soud v dalším zaměřil pouze na správnost posouzení relevantní právní otázky, tzn. přezkoumal napadený rozsudek na základě uplatněného stížního bodu ve smyslu ustanovení

Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s posouzením právní otázky, zda-li stěžovatel jako velkoobchod, který přímo samotným spotřebitelům potraviny nedodává, může být sankcionován ve smyslu ust. za porušení povinností uložených mu ust. citovaného zákona, tedy za uvádění do oběhu potravin klamavě označených. Proto Nejvyšší správní soud zhodnotil obsah spisu Krajského soudu v Brně.

Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se jeho jednání. Domnívá se, že výrobky, u nichž byla provedena kontrola, byly skladovány v prostorách, které nejsou určeny k prodeji, byly ve vlastnictví stěžovatele, nebyly nikomu dodány, nacházely se v jeho velkoskladu a nemohly svým označením klamat spotřebitele ani jiné podnikatele, neboť těmito výrobky nebyly plněny žádné závazky stěžovatele. Dle tvrzení stěžovatele nemohl správní orgán v době kontroly stanovit, k čemu je toto zboží dále určeno a ani nijak nedokládá, že by výrobky byly určeny k dodání spotřebitelům, ale přesto konstatuje, že je dáno do oběhu skladováním, aniž by mohlo být jasné, co se s potravinami dále děje. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s touto námitkou stěžovatele a zdůrazňuje správný názor krajského soudu, že ust. má jednoznačně na mysli podnikatele, který skladuje potraviny za účelem jejich uvádění do oběhu, popř. uvádí do oběhu potraviny tak, že je nabízí k prodeji, a nikoliv jen přímo spotřebiteli, ale i dalším podnikatelům za účelem jejich podnikání. Tento závěr zcela potvrzuje v daném případě i skutečnost, že stěžovatel je podnikatelem zapsaným v Obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Brně, sp. zn. X, v jehož předmětu podnikání je mimo jiné uvedeno koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej. Proto pokud stěžovatel skladoval koupené zboží (brambory) klamavě označené za účelem dalšího prodeje a nesplnil proto povinnosti uložené mu ust. citovaného zákona, došlo k naplnění skutkové podstaty podle citovaného zákona, a proto Česká zemědělská a potravinářská inspekce nijak nevybočila z působnosti vymezené , když stěžovateli uložila za toto porušení pokutu.

Dále stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že krajský soud se nezabýval jeho doplňujícími podáními, a to ze dne 8. 1. 2004 a 15. 2. 2005, ve kterých konkretizoval nedůvěryhodnost výsledků provedených rozborů, s odůvodněním, že se jedná o nové body žaloby, které byly namítány po uplynutí lhůty k podání žaloby a tudíž se jimi soud nemůže zabývat. Tato skutečnost měla podle stěžovatele za následek vydání rozhodnutí na základě nezákonných a tedy neplatných výsledků rozborů, které provedla laboratoř nevyhovující akreditačním podmínkám. S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje a konstatuje, že postup krajského soudu byl správný, když se opožděnými žalobními námitkami stěžovatele nezabýval, protože se jednalo obsahově o námitky nové, které nebyly uplatněny v zákonné lhůtě pro podání žaloby. V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést, že k dané problematice se již dříve vyslovil Ústavní soud ve své judikatuře (nález ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. ), z níž vyplývá, že „žalobce sice může změnit rozsah, v jakém rozhodnutí správního orgánu napadá, a uvádět příslušné důvody (tzv. žalobní body), avšak rozšiřovat je může pouze do konce lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby, tj. do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákona nestanoví jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout. Není proto možné po uplynutí této lhůty vznášet v průběhu řízení další výhrady proti správnímu rozhodnutí. To znamená, že k žalobním bodům, které byly uplatněny později, soud nemůže přihlížet. Vzhledem k zásadě dispoziční obecný soud ani nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem v žalobě, a tedy z vlastní iniciativy jeho projev nahrazovat a sám místo něho vyhledávat právní vady napadeného aktu.“

Stěžovatel ve své kasační stížnosti poukázal rovněž na změnu v souvislosti s přistoupením České republiky do Evropské unie, a to konkrétně na ustanovení citovaného zákona. Ve vztahu k této námitce zastává Nejvyšší správní soud stejný názor, jaký vyjádřil správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, a to že rozhodnutí vydané tímto orgánem dne 6. 12. 2002, č. j. 125/119/9/02-SŘ, nabylo právní moci 24. 1. 2003. Ustanovení bylo do citovaného zákona vloženo až , který nabyl účinnosti 27. 5. 2004. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že správní orgán rozhodoval v souladu se zněním platným v době jeho rozhodování, proto poukaz na ust. citovaného zákona nemá ve věci žádný právní význam.

Jak již bylo výše uvedeno, nesprávnost rozsudku shledává stěžovatel také v tom, že Krajský soud v Brně se řádně nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se určení výše pokuty a vzal bez dalšího za svá tvrzení České zemědělské a potravinářské inspekce. Ani s tímto důvodem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje a odkazuje na obsáhlé, výstižné a pečlivé odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je zcela zřejmé, že pokuta, která hrozila stěžovateli až do výše 3 000 000 Kč, byla uložena v první desetině zákonné sazby a odpovídá zjištěnému a prokázanému protiprávnímu jednání stěžovatele.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost jako důvodnou, a proto ji podle zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , větu první, , dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2007

JUDr. Radan Malík

předseda senátu