Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Nad 8/2007 - 40

Nad 8/2007 - 40

Usnesení

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce Mgr. M. Š., proti žalovanému: a) Městský soud v Praze, Praha 2, Spálená 2, b) Ministerstvo spravedlnosti, Praha 2, Vyšehradská 16, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správních orgánů, o návrhu žalovaného a) na přikázání věci jinému soudu,

takto:

Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. se přikazuje Krajskému soudu v Praze.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 2. 1. 2007 u věcně a místně příslušného Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti správních orgánů. Jedním z těchto orgánů byl rovněž Městský soud v Praze [ „žalovaný a)“ ]. K nečinnosti mělo dojít v případě žalovaného a) ve věci žádosti žalobce ze dne 3. 8. 2006, adresované žalovanému a) podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Požadovanou informací bylo poskytnutí informací o všech pravomocných soudních rozhodnutích vydaných v právní věci žalobce JUDr. F. H., CSc., proti žalované České republice, které Městský soud v Praze vedl pod sp. zn. , zejména informace o obsahu usnesení Městského soudu v Praze čj. -14 ze dne 23. 12. 2002, usnesení Vrchního soudu v Praze čj. -45 ze dne 11. 3. 2003 a o obsahu dalších rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, kterými byla řízení v uvedených právních věcech skončena a dále informace o všech dalších pravomocných rozhodnutích, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydaných v uvedených právních věcech.

Městský soud v Praze předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému krajskému soudu ( ). Svůj návrh odůvodnil tím, že v řízení vystupuje jako jeden z žalovaných správních orgánů, neboť žaloba směřuje proti nečinnosti soudních funkcionářů (tj. předsedy soudu, případně místopředsedy soudu) soudu, u něhož působí soudci, kteří by měli o podané žalobě rozhodovat, přičemž by tato skutečnost mohla zavdat objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů správního soudnictví městského soudu. Žalovaný a) ve svém návrhu odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2005, čj. -70.

Ministerstvo spravedlnosti [ „žalovaný b)“ ]se k návrhu na delegaci nevyjádřilo.

Žalobce s návrhem na přikázání věci nesouhlasil. Svůj názor odůvodnil odkazem na znění článku 38 odst. 1 d ( „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ ) a poukázal na nálezy Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud vyložil vztah jurisdikční složky a správní složky soudní moci. Zdůraznil, že jeho žaloba nesměřuje proti městskému soudu jakožto „soudu“, nýbrž proti městskému soudu v postavení správního orgánu a prohlásil, že nemá pochybnosti o nestrannosti a nepodjatosti senátu, jemuž podle rozvrhu práce přísluší věc projednat. Citoval rozsáhle z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005, čj. -40, avšak dle jeho názoru se v jeho právní věci nejedná o skutkově ani právně shodný případ, který by měl Nejvyšší správní soud posuzovat obdobně. Alternativně, pro případ, že by se Nejvyšší správní soud s jeho právním názorem neztotožnil, navrhl, aby věc byla přikázána Krajskému soudu v Praze.

Nejvyšší správní soud shledal návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu důvodným.

Ustanovení upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. Podle mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána.

V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného městského soudu sestavit senát, a z toho důvodu jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, kterému podle rozvrhu práce přísluší věc projednat, poukázala na důvody pro vyloučení všech soudců, kteří vyřizují agendu správního soudnictví, neboť v projednávané věci je žalovaným předseda tohoto soudu. V těchto případech lze mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců, protože žalovaným správním orgánem je Městský soud v Praze, což je subjekt totožný se správním soudem, který by měl ve věci rozhodnout. Všichni soudci specializovaných senátů tohoto soudu jsou proto vyloučeni pro možnou podjatost.

Ke vztahu objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců v situaci, kdy by měli rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí předsedy soudu u něhož sami působí, Nejvyšší správní soud odkazuje na žalobcem i žalovaným citované rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2005, čj. -40. Na tomto názoru setrvává i v případě nyní posuzovaném, a to i pokud jej konfrontuje s názory žalobce. Žalobce staví svoji argumentaci na skutkové a právní odlišnosti posuzovaných případů. Při vážení tohoto argumentu je třeba konstatovat, že navzdory odlišnému skutkovému základu obou případů mezi nimi lze nalézt shodné rysy. V obou případech žaloba směřovala proti soudu, který by měl o věci rozhodovat, byť v nyní posuzovaném případě je soud v pozici správního orgánu. Zdejší soud v citovaném rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 30. 9. 2005, čj. -40, dostupný na www.nssoud.cz) vyslovil, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost“.

V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“, dle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).

Nejvyšší správní soud se také plně ztotožňuje s právními názory, které ve svých rozhodnutích vyjádřil Ústavní soud [např. nález ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. , (dostupný na www.judikatura.cz) nebo ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. , Sb. n. u.US Svazek č.10 Nález č.38 str. 251] o rozdělení a přísném oddělení soudní moci na složku jurisdikční a správní, ale současně poukazuje na to, že tyto závěry je nutno při jejich aplikaci posuzovat v kontextu, který vyjádřil Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. [č. 397/2006 Sb.]. V něm Ústavní soud vyslovil, že „výkon státní správy soudů neodpovídá svojí povahou obecnému vymezení výkonu státní správy. Jedná se v tomto případě o specifickou činnost vykonávanou pouze uvnitř soudní soustavy a podmiňující více či méně vlastní rozhodovací činnost soudů“ a dále v nálezu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. (dostupný na www.judikatura.cz) konstatoval, že „funkce předsedy soudu je neoddělitelná od funkce soudce, není možné konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé.“.

Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší správní soud přikazuje předmětnou věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. března 2007

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu