Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 42/2006 - 46

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: JUDr. R. G., zastoupena JUDr. Tomášem Pohlem, advokátem, se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2005, č. j. - 24,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. České správě sociálního zabezpečení se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

Rozhodnutím České správy sociální zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne 16. 5. 2005 byla žádost žalobkyně o poskytnutí příplatku k starobnímu důchodu zamítnuta s odůvodněním, že podmínky uvedené v nebyly za dobu od 1. 8. 1961 do 21. 1. 1962 u žalobkyně splněny, protože trestný čin podvracení republiky podle trestního zákona z roku 1950 je sice uveden v , ale odsuzující rozsudek byl zrušen z podnětu žalobkyně, nikoliv na základě podané stížnosti pro porušení zákona.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 12. 2005, č. j. - 24, tak, že žalobu zamítl a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Městský soud v souladu se stanoviskem žalované vyšel z toho, že je nutno vycházet ze znění a nelze v rozporu s podmínkami stanovenými v tomto nařízení rozšiřovat okruh osob, kterým náleží příplatek k důchodu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tyto podmínky nesplňuje, dospěl městský soud k závěru, že žalovaná při rozhodování o žádosti žalobkyně postupovala v souladu s nařízením vlády.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost podle , (dále jen „ “), tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nelze rozšiřovat okruh osob, kterým náleží příplatek k důchodu. Nedomnívá se totiž, že by v daném případě mělo být postupováno pouze na základě gramatického znění právního předpisu nižší právní síly. Poukazuje na to, že je nesporné, že byla perzekuována komunistickým režimem, neboť byla ve vazbě, která se později ukázala jako nezákonná. Soud tedy měl vycházet nejen z gramatického znění právního předpisu nižší právní síly, ale měl vykládat konkrétní případ stěžovatelky v širších souvislostech. Stěžovatelka má za to, že prioritní je její poškození nezákonným postupem v době, kdy na území tohoto státu vládl komunistický režim. Pokud v předpisu nižší právní síly nebyl zohledněn konkrétní případ stěžovatelky, který dozajista není ojedinělý, není možné zamítat její nároky pouhým odkazem na gramatické znění tohoto právního předpisu, ale je třeba právní postavení stěžovatelky hodnotit na základě přirozeného práva zejména z hlediska d. Stěžovatelka se tedy cítí poškozena uvedeným postupem městského soudu a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil.

Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se zdůvodněním napadeného rozsudku. Dále uvedla, které podmínky musí žadatel pro přiznání příplatku k důchodu splňovat a poukázala na to, že , které novelizuje , rozšiřuje okruh oprávněných osob i na ty, které splní podmínky státního občanství České republiky, pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění a byly nezákonně zbaveny osobní svobody a byly rehabilitovány podle Z toho vyplývá, že pokud by stěžovatelka dosáhla soudního rozhodnutí, které by podle konstatovalo její účast na soudní rehabilitaci, vznikl by jí podle článku II. nárok na přiznání příplatku k důchodu. Vzhledem k tomu, že v současné době stěžovatelka nesplňuje podmínky pro přiznání příplatku k důchodu podle , žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Mezi účastníky je nepochybné, že stěžovatelka byla odsouzena a vykonala pro trestný čin podvracení republiky podle trestního zákona z roku 1950, který je uveden v , vazbu v době od 1. 8. 1961 do 25. 1. 1962. Stěžovatelka byla odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 1961, sp. zn. , který byl k odvolání stěžovatelky zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 1969, sp. zn. , a stěžovatelka byla zproštěna obžaloby podle § 259 odst. 3 trestního řádu z důvodů uvedených v § 226 písm. b) trestního řádu.

Odsuzující rozsudek týkající se stěžovatelky byl sice k jejímu odvolání Nejvyšším soudem zrušen, městský soud však správně vyšel z toho, že stěžovatelce nelze přiznat, příplatek k důchodu podle , pokud stěžovatelka nebyla rehabilitována podle , a , nebo jejich odsouzení pro trestný čin bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Rovněž Nejvyšší správní soud považuje za správný závěr městského soudu, že nelze v rozporu s podmínkami stanovenými v rozšiřovat okruh osob, kterým náleží příplatek k důchodu. Pokud nařízení vlády nepočítá s tím, že by měly být zohledněny případy, kdy dojde ke zrušení trestního rozsudku cestou řádného odvolání k soudu vyššího stupně (tak jako v případě stěžovatelky), nelze stěžovatelce uplatněný nárok přiznat na základě přirozeného práva, jak se toho stěžovatelka domáhá.

Nejvyšší správní soud tedy po posouzení námitek uplatněných v kasační stížnosti uzavírá, že neshledal nezákonnost rozhodnutí Městského soudu v Praze. Z těchto důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou podle zamítl.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle , 2 Stěžovatelka, která nebyla v řízení úspěšná, nemá právo na náhradu nákladů řízení a právo žalované na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci ze zákona vyloučeno.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. března 2007

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu