Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 61/2006 - 49

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce B. Z., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2005, č. j. OAM-216/VL-20-ZA-03-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2006, č. j. - 33,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2006, č. j. - 33, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 30. 3. 2005, č. j. OAM-216/VL-20-ZA-03-2005, žalovaný neudělil žalobci azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu.

Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal česky psanou žalobu ze dne 6. 4. 2005, v níž citoval řadu ustanovení , o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005 (dále jen ), která správní orgán v řízení porušil a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu dle a zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na správní spis, zejména na žádost o udělení azylu a protokol o pohovoru. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Usnesením ze dne 23. 2. 2006 (č. l. 24) soud žalobce vyzval, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení doplnil a upřesnil svou žalobu, aby bylo zřejmé, z jakých skutkových důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné, a jaké důkazy navrhuje provést. Současně soud žalobci zaslal poučení o možnosti namítat podjatost.

Podáním ze dne 21. 3. 2006 žalobce požádal, aby soudní jednání proběhlo v jeho přítomnosti, aby se mohl seznámit s obsahem spisového materiálu, a dále o ustanovení advokáta a tlumočníka, neboť nezná české zákony a špatně mluví česky.

Přípisem ze dne 24. 3. 2006 (č. l. 31) krajský soud žalobce vyzval k prokázání majetkových a osobních poměrů; k této výzvě však žalobce zůstal nečinný, soud tak nemohl posoudit předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jakožto jednu z podmínek pro ustanovení zástupce a proto usnesením ze dne 24. 4. 2006 (č. l. 33) žalobcův návrh na ustanovení zástupce zamítl.

V česky sepsané kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobce (dále též stěžovatel) odkázal na d, podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení, a dále na y s tím, že bylo porušeno jeho právo na tlumočníka. Nemluví a špatně rozumí česky, přítomnost tlumočníka tak byla nutná. Navrhl zrušení napadeného usnesení.

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti (k otázce povinného zastoupení stěžovatele advokátem v případě kasační stížnosti proti rozhodnutí o neustanovení zástupce srov. č. NSS) se Nejvyšší správní soud ve smyslu zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele; příkladem toho může být např. hrubé pochybení krajského soudu v jednotlivém případě při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů shledal, že se o tento případ jedná v souzené věci, a proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná a je tedy zapotřebí se jí meritorně zabývat.

V posuzované věci vzešla z obsahu kasační stížnosti, v níž bylo s odkazem na žalobcovu neznalost českého jazyka namítnuto porušení práva na tlumočníka, otázka, zda se krajský soud dopustil hrubého porušení procesních práv žalobce tím, že mu neustanovil tlumočníka a v průběhu řízení s ním komunikoval výhradně v českém jazyce.

Podle d kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl znevýhodněn a mohl se soudem komunikovat v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří.

neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před soudem ve své mateřštině. Z (jenž se na základě aplikuje i ve správním soudnictví) se pak zejména podává, že účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv (odst. 1); a že účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile vyjde taková potřeba v řízení najevo (odst. 2).

Je patrné, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze zjištění, že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí být splněna i další podmínka, tedy to, že taková potřeba musí vyjít v řízení najevo. Posouzení této skutečnosti je pak v každé věci přísně individuální.

Nejvyšší správní soud na tomto místě předesílá, že soudní judikatura v otázce výkladu výše citovaného ustanoveníy a není zcela jednotná, což se do určité míry týká i rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Na jedné straně tedy Nejvyšší správní soud například ve svém rozhodnutí ze dne 21. 7. 2005, č. j. - 29 (www.nssoud.cz), mimo jiné konstatoval, že „povinnost soudu ustanovit tlumočníka vzniká soudu pouze tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, soud tedy aktivně nezjišťuje, zda jsou naplněny podmínky stanovené v “. Na druhou stranu již ovšem Nejvyšší správní soud vyslovil například ve svém rozsudku publikovaném pod č. NSS, právní názor, že cizinci v řízení o azylu musí být o právu vyjádřit se k možnosti rozhodnout o věci samé bez jednání ( ) poučeni v jazyce, jemuž rozumí. Na zřejmý rozpor ve své rozhodovací činnosti v tomto směru pak přímo reagoval Ústavní soud, když ve svém stanovisku ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. (www.judikatura.cz), mimo jiné konstatoval, že „Základní právo garantované d nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“

Shora citované právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem je pochopitelně nutno aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci (srov. v této souvislosti zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. - 35, www.nssoud.cz).

V posuzovaném případě z obsahu soudního spisu vyplynulo, že žalobce ukrajinské národnosti a ukrajinské státní příslušnosti podal žalobu v českém jazyce, to však ve formě známé již kasačnímu soudu z jeho úřední činnosti a objevující se v obměněné podobě (kdy rozdílné jsou pouze základní identifikační údaje - osobní data žalobce a označení napadeného rozhodnutí žalovaného) v celé řadě případů ve věcech azylu (nyní mezinárodní ochrany). Z této skutečnosti tedy nelze s dostatečnou jistotou usuzovat na míru žalobcovy znalosti českého jazyka. V této otázce naopak bylo určující, že žalobce již v odpovědi (ze dne 21. 3. 2006, č. l. 28) na výzvu soudu ze dne 23. 2. 2006 (č. l. 24) k doplnění žaloby a poučení z téhož dne (č. l. 25) vedle žádosti o ustanovení zástupce požádal i o ustanovení tlumočníka. Zatímco však v prvém případě soud žalobci zaslal k vyplnění formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ s výzvou k bližšímu rozvedení jeho finanční situace, na druhou žádost nijak nezareagoval. Následně pak napadeným usnesením ze dne 24. 4. 2006 (č. l. 33) jeho žádost o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě zamítl.

Z uvedeného je zřejmé, že žalobce již v průběhu řízení o žalobě v odpovědi na výzvu a poučení soudu poukázal na svou špatnou znalost českého jazyka a požádal o ustanovení tlumočníka. Za této situace, kdy jazykové rozdíly mohly být na újmu výkonu procesních práv žalobce, měl krajský soud ustanovit tlumočníka a při zjišťování jeho osobních a finančních poměrů se žalobcem komunikovat v jeho mateřštině.

K tomu nutno dodat, že ač by se mohla účastníkova znalost českého jazyka soudu jevit (např. z obsahu jeho podání) dostatečnou, přece jen je to účastník řízení sám, kdo může nejlépe posoudit, zdali je schopen se plnohodnotně účastnit řízení vedeného v českém jazyce a alespoň po stránce jazykové porozumět úkonům soudu či dalšího účastníka řízení.

Ostatně, dle správního spisu byl i pohovor k žádosti o udělení azylu dne 1. 3. 2005 proveden v ruském jazyce za přítomnosti úředně ustanovené tlumočnice. Ačkoli by tato skutečnost sama o sobě nevyvolávala potřebu ustanovit žalobci tlumočníka i pro řízení před soudem (srov. č. 686/2005 Sb. NSS), mohla soudu sloužit jako určitý indikátor žalobcovy znalosti českého jazyka.

V dané věci má tedy kasační soud za to, že potřeba ustanovit žalobci tlumočníka vyšla v řízení najevo, a to v momentě, kdy o jeho ustanovení výslovně požádal.

Za těchto okolností krajský soud pochybil, pokud tlumočníka neustanovil a nevyzval žalobce k prokázání majetkových a osobních poměrů v jeho mateřském jazyce. Žalobci tak nejen znemožnil uplatnění jeho zákonného práva na tlumočníka, ale zároveň tím neodůvodněně ztížil realizaci jeho práva na ustanovení zástupce ( ) pro řízení o žalobě. V konečném důsledku tak mohlo být žalobci znesnadněno i uplatnění ústavním pořádkem zaručeného práva na právní pomoc a v souvislosti s otázkou doplnění žaloby též práva na přístup k soudu. To se pak v konečném důsledku mohlo negativně projevit i v jeho materiální sféře.

Již jen nad rámec výše uvedeného poukazuje kasační soud k obsahu práva na tlumočníka na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy v trestních věcech [viz rozsudek ve věci Luedicke, Belkacem a Koç proti Německu (in V. Berger: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva; 1. české vydání, IFEC, 2003, str. 326-329), podle kterého se záruka uvedeného článku Úmluvy neomezuje na tlumočení při soudním jednání, ale vztahuje se na překlad či tlumočení všech úkonů řízení zahájeného proti obviněnému, kterým potřebuje rozumět k tomu, aby se mu dostalo spravedlivého procesu].

Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( ), v němž, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ), ustanoví tlumočníka do ruského jazyka a umožní žalobci plné uplatnění jeho procesních práv, a rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. února 2007

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu