Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 17/2006 - 68

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce JUDr. L. P., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno, proti rozhodnutí ze dne 20. 5. 2003, č. j. 1500/03/FŘ/150, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2005, č. j. - 51,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 20. 5. 2003 rozhodl žalovaný o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí vydanému Finančním úřadem v Rožnově pod Radhoštěm (dále jen „správce daně“) dne 29. 11. 2002, kterým bylo žalobce vyzván, aby zaplatil nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob, a to v náhradní lhůtě 8 dnů od doručení této výzvy.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu; ten ji však odmítl s odůvodněním, že předmětnou výzvou není žalobci ukládána žádná povinnost; směřuje pouze k tomu, aby daňový dlužník dobrovolně a dodatečně zaplatil již existující daňový nedoplatek. Touto výzvou tudíž nemůže dojít ke změně právního postavení žalobce. Jelikož výzva nesplňuje podmínky , je vyloučena ze soudního přezkumu.

Ve včas podané kasační stížnosti žalobce napadl usnesení Krajského soudu v Brně z důvodů obsažených v a e) Žalobce uvedl, že soud se vůbec nezabýval podstatou věci, tedy skutečností, že žádný daňový nedoplatek nevznikl, a nemohla tak nastat ani splatnost tohoto nedoplatku. Proto správce daně nemohl žalobce vyzývat k jeho úhradě v náhradní lhůtě a případně přikročit k jeho vymáhání, neboť tímto rozhodnutím je zcela evidentně ukládána povinnost k zaplacení neexistujícího dluhu.

Dále žalobce namítá, že rozhodnutí krajského soudu je zmatečné, neboť žalobce napadá správní rozhodnutí, kterým je mu ukládána povinnost za situace, kdy žádné jiné rozhodnutí v dané věci vydáno nebylo. Údajný nedoplatek na dani je po žalobci požadován pouze na základě výzvy k jeho zaplacení v náhradní lhůtě, a proto má tato výzva jednoznačně meritorní charakter. Žalobou napadeným rozhodnutím je pak žalobci ukládána povinnost k zaplacení neexistujícího nedoplatku na dani z příjmu, a tím je za porušení trestněprávních norem nahrazeno pochybení správce daně ve vedení daňové evidence žalobce.

Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem Krajského soudu v Brně a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Na úvod je nutné poznamenat, že předmětná kasační stížnost napadá usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby, a proto přicházejí pro žalobce v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle , spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. Nejvyšší správní soud může podrobit přezkumu pouze postup krajského soudu a jeho úvahy, tedy posoudit závěry, které jej vedly k odmítnutí žaloby; nemůže se však zabývat námitkami žalobce směřujícími k neexistenci daňového nedoplatku ani k pochybení správce daně při daňové evidenci. Takové námitky jsou nepřípustné.

Zbývající žalobcovy námitky pak směřují k tomu, že předmětná výzva správce daně je v dané věci meritorním rozhodnutím, které podléhá soudnímu přezkumu.

Ustanovení zákona České národní rady č. , o správě daní a poplatků (dále jen daňový řád), stanoví, že nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání nemá odkladný účinek.

Z právní úpravy je zřejmé, že výzvou vydanou ve shodě s citovaným ustanovením správce daně pouze vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti platit daňový nedoplatek, a to v náhradní lhůtě, neboť daň byla splatná již dříve. Výzva je tak institutem, jímž se smírnou cestou, před zahájením vlastního vymožení daňového nedoplatku, vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti v náhradní lhůtě.

Výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle ustanovení § 73 odst. 1 zákona o správě daní tedy má již jen povahu pouhého procesního úkonu a při jejím zasílání se vychází z toho, že její adresát již je v pozici daňového dlužníka s již stanovenou daňovou povinností. V daném případě se jedná o splatnou částku zálohy na daň z příjmů fyzických osob, jejíž výše a termín splatnosti je určen závazně v ustanovení zákona České národní rady č. , o daních z příjmů, a která je ze zákona dle daňového řádu exekučním titulem. Doručením výzvy se tak adresátova práva či povinnosti nemění a tím méně zakládají. Výzva je pouze prvým úkonem daňové exekuce. Předmětné ustanovení dává daňovému dlužníkovi možnost podat odvolání (tedy možnost využitou i žalobcem v posuzovaném případě); takové odvolání však již nemůže měnit výši samotného daňového nedoplatku, ale například pouze upozornit na nesoulad mezi nezávisle existujícím daňovým nedoplatkem a výší částky, k jejímuž zaplacení je daňový dlužník vyzýván.

Také konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu se ztotožňuje s tím, že předmětná výzva je soudně nepřezkoumatelným úkonem (viz např. rozsudek ze dne 3. 11. 2004, č. j. - 48, publikováno pod č. NSS, rozsudek ze dne 3. 3. 2005, č. j. - 66, www.nssoud.cz). Právě uvedený názor byl ostatně potvrzen i Ústavním soudem (usnesení ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. , sv. 14, usnesení č. 43, str. 367 Sb. ÚS). Ústavní soud vyložil, že: „Ze systematického zařazení zákona České národní rady č. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení nedoplatku daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového nedoplatku.“ Nejnovější judikatura Ústavního soudu (srov. nález ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. ) pak není odklonem od výše uvedeného názoru, neboť Ústavní soud zde uvádí, že výzva podle daňového řádu může být přezkoumatelným rozhodnutím pouze v určitém konkrétním případě, a to je-li tato výzva doručována osobě odlišné od daňového dlužníka, který je jako daňový dlužník označen v meritorním rozhodnutí správce daně. V projednávané věci ovšem o takový případ nejde.

Protože uvedená výzva neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnost placení daně, ale svou podstatou je pouze upomínkou k zaplacení daňového nedoplatku, neukládá se jí daňová povinnost, ale pouze se jí určuje náhradní lhůta, v níž má povinný splnit povinnost již stanovenou a existující, kterou nesplnil v řádné lhůtě, není rozhodnutím o subjektivních právech chráněných právem veřejným, jež by podléhalo soudnímu přezkoumání ( ). Krajský soud proto postupoval v souladu se zákonem, když napadeným usnesením žalobu proti takovému úkonu správního orgánu odmítl.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. února 2007

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu