Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Afs 143/2006 - 32

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. V., právně zastoupený JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti žalovanému: Finanční úřad v Šumperku se sídlem Gen. Svobody 38, Šumperk, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, č. j. - 10,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, č. j. - 10, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě. Tímto usnesením krajský soud odmítl jeho žalobu proti rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 14. 3. 2006, č. j. 35382/06/398/911. Citovaným rozhodnutím finanční úřad (dále též „žalovaný“) nevyhověl jeho reklamaci proti postupu správce daně při evidenci daně.

Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že pokládá výrok usnesení krajského soudu za nezákonný, neboť má za to, že je v rozporu s ustanovením , (dále jen „ “), a současně tvrdí, že mu bylo upřeno právo na soudní ochranu podle č. 36 d. Porušení zákona vidí v tom, že žalovaný zkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu pouze po stránce formální a nepřihlédl k jeho skutečným právním účinkům. Dodává, že údaje v daňové evidenci neslouží pouze pro potřeby správce daně, ale mají dopad také na daňový subjekt, zejména v jeho přístupu k povolání a podnikání. V této souvislosti stěžovatel připomněl , o živnostenském podnikaní (dále jen „ “). Konstatuje také, že je naléhavým právním zájmem daňového subjektu, aby údaje v evidenci daní odpovídaly skutečnosti, protože jejich nesprávné vedení může mít negativní dopad na jeho subjektivní práva. Stěžovatel podotýká, že za situace, kdy správní orgán eviduje daňový nedoplatek, ale nevede o něm žádné řízení, je podání reklamace proti údajům v evidenci daní jediným opravným prostředkem, kterým se daňový subjekt může proti takovému nezákonnému počínání bránit. Domnívá se, že rozhodnutí o takto podané reklamaci je pak rozhodnutím, které závazně určuje práva a povinnosti. Stěžovatel tedy namítá, že krajský soud pochybil, když tuto skutečnost nevzal ve svém rozhodování v úvahu; navíc se krajský soud nevypořádal s okolností, zda stěžovateli nepříslušela k podání žaloby aktivní legitimace dle ust. Odkaz krajského soudu na ust. také pokládá za zcela nepřípadný.

Proto stěžovatel navrhuje napadené usnesení krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že při přezkoumávání předmětné reklamace proti postupu správce daně při evidenci daně vycházel z ust. již zrušeného , o dani z příjmu obyvatelstva, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), z ustanovení , o správě daní a poplatků (dále jen „ “) a stanoviska Ministerstva financí České republiky ve věci vymáhání nedoplatků některých zrušených daní tvořících daňovou soustavu ČR do 31. 12. 1992. Daňový nedoplatek tedy v souladu s ust. zákona o dani z příjmu obyvatelstva nezanikl, vymáhat jej lze však jen nejpozději do 10-ti let počítaných od konce zdaňovacího období, v němž byl poplatník povinen podat přiznání k dani; toto zákonné ustanovení stanoví tedy dle žalovaného časový aspekt vymáhání, nijak se ovšem nedotýká ustanovení daňového řádu o evidenci daní. Po uplynutí zákonem stanovení lhůty nelze sice daňový nedoplatek vymáhat, nezaniká ale jako takový, a proto nemohl správce daně žalobcově reklamaci vyhovět. S rozhodnutím krajského soudu o odmítnutí žaloby se proto ztotožňuje, kasační stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje ji zamítnout.

V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu především zjistil, že Finanční úřad v Šumperku vydal stěžovateli na základě jeho žádosti dne 31. 1. 2006 potvrzení o stavu jeho osobního daňového účtu, z nějž vyplynulo, že u stěžovatele eviduje nedoplatek na již zaniklé dani z příjmu obyvatelstva za zdaňovací období 1990 až 1992 ve výši 2 555 411,98 Kč. Proti tomuto postupu se stěžovatel ohradil reklamací, v níž namítal, že správce daně eviduje zaniklý daňový nedoplatek. Žalovaný shora citovaným rozhodnutím ze dne 14. 3. 2006 této reklamaci nevyhověl s odůvodněním, že při jejím přezkoumávání vycházel z ust. již zrušeného , o dani z příjmu obyvatelstva, z ustanovení daňového řádu a ze shora zmíněného stanoviska Ministerstva financí ze dne 8. 4. 2005. Daňový nedoplatek v souladu s ust. zákona o dani z příjmu obyvatelstva nezanikl, vymáhat jej sice lze jen nejpozději do 10-ti let počítaných od konce zdaňovacího období, v němž byl poplatník povinen podat přiznání k dani, toto zákonné ustanovení stanoví tedy časový aspekt vymáhání, nedotýká se ovšem ustanovení daňového řádu o evidenci daní. Obdobně se vyjadřuje také Ministerstvo financí ve svém stanovisku s tím, že od 1. 1. 1993 nabyl účinnosti nový , jenž stanovil lhůtu dvacetiletou, nicméně původní lhůtu desetiletou pochopitelně nelze po nabytí jeho účinnosti prodloužit. Na druhou stranu ovšem obsahuje ust. výjimku z této zásady, která má dle Ministerstva financí přednost před aplikací žalobcem zmíněného ust. . Platí tedy, že u daňových nedoplatků zajištěných zřízením zástavního práva k nemovitostem daňového dlužníka podle ust. daňového řádu běží lhůta třicetiletá, a to od data provedení příslušného záznamu v katastru nemovitostí. Z tohoto důvodů žalovaný reklamaci stěžovatele zamítl.

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele proti citovanému rozhodnutí žalovaného ve věci reklamace proti postupu správce daně při evidenci daně s odůvodněním, že pokud žalovaný správce daně vystavil žalobci potvrzení o stavu jeho osobního daňového účtu, jednalo se o úkon toliko evidenční, správce daně při něm nerozhodoval o hmotných právech a povinnostech daňového subjektu, a to ani v navazujícím rozhodnutí o reklamaci. Podle názoru krajského soudu je evidence daní pouze podkladem pro případný další postup správce daně, nejedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu , kterým by se zakládala, měnila, rušila či závazně určovala práva nebo povinnosti žalobce, a proto s ohledem také na a žalobu v této věci odmítl jako nepřípustnou.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ( a 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel výslovně neoznačil žádný z taxativně vymezených kasačních důvodů, obsažených v ustanovení Z obsahu kasační stížnosti je však patrno, že se stěžovatel dovolává důvodu zakotveného v citovaném ustanovení , neboť namítá nezákonnost usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu.

Podle ustanovení kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Z dikce citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že soudnímu přezkumu podléhají všechna rozhodnutí, jimiž se zasahuje do právní sféry žalobce, pokud není dána výslovná kompetenční výluka. Nejvyšší správní soud se proto v prvé řadě zabýval otázkou, zda mohla být rozhodnutím žalovaného o reklamaci stěžovatele zasažena jeho subjektivní hmotná práva; pokud ano, jednalo by se v tomto případě o rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, jež by soudnímu přezkumu podléhalo.

Nejvyšší správní soud připomíná, že se již charakterem potvrzení o stavu osobního účtu několikrát zabýval, když např. ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. konstatoval, že: „Při hodnocení, zda se u konkrétního rozhodnutí o reklamaci podle zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků, jedná o rozhodnutí ve smyslu , je nutné vždy posoudit, proti jakému úkonu správního orgánu byla reklamace podána, z toho hlediska, zda se rozhodnutím o reklamaci zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti daňového subjektu. A dále Nejvyšší správní soud ve druhé právní větě dodal, že: „Potvrzení o stavu osobního účtu je úkonem, kterým správce daně pouze informuje daňový subjekt o stavu jeho osobního účtu, jenž je vytvářen na základě jiných úkonů správců daně, do jeho subjektivních práv bezpochyby zasahujících; rozhodnutí o reklamaci proti takovému potvrzení proto není rozhodnutím ve smyslu a je ze soudního přezkumu vyloučeno podle “

Potvrzení o stavu osobního účtu tedy obecně odráží aktuální stav osobního účtu daňového dlužníka, jehož daňová povinnost byla stanovena předcházejícím rozhodnutím o vyměření daně, a není tedy v zásadě samostatným úkonem směřujícím k vyměření nebo dodatečnému stanovení konkrétní daně, zasahujícím do právní sféry daňového subjektu. Nejvyšší správní soud se ovšem domnívá, že v posuzovaném případě nelze jednoduše a bez dalšího aplikovat právní názor citovaný výše ve druhé větě, nýbrž je třeba vyjít z věty prvé a podrobněji se zabývat otázkou, zda tímto konkrétním rozhodnutím o reklamaci skutečně přeci jen nedošlo k závaznému určení práv, resp. daňových povinností. Ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. zdejší soud uvedl, že: „Jakkoliv totiž v obecné rovině platí stížnostní argumentace, že rozhodujícím kritériem pro připuštění soudního přezkumu správních rozhodnutí již není jejich procesně či hmotněprávní povaha, je při hodnocení povahy citované výzvy rozhodné, že v jejím důsledku nedochází k zakládání, změně, rušení či závaznému určování práv nebo povinností žalobce. Jinými slovy vyjádřeno, konkrétní projev v právní sféře účastníka řízení (stěžovatele). Takto nazíráno je zjevné, že předmětná výzva a následné rozhodnutí žalovaného se v právní sféře stěžovatele nikterak neprojevily, jelikož samotná povinnost zaplacení daňového nedoplatku (zde: odvodu) je dána samostatně přezkoumatelnými správními rozhodnutími a případná forma exekuce z této výzvy rovněž nevyplývá.“

Nejvyšší správní soud se tedy dále musel – aby pak následně posoudil zákonnost rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost – zabývat podstatou správního rozhodnutí žalovaného o zamítnutí reklamace a vyhodnotit jeho konkrétní projev v právní sféře stěžovatele. Otázkou daňových nedoplatků na zrušených daních, u kterých uplynula prekluzivní lhůta vymezená zákonem o dani z příjmu obyvatelstva, se již zdejší soud podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. (publ. na www.nssoud.cz): „Daňové nedoplatky na zrušených daních (zde ), u kterých marně uplynula prekluzivní lhůta vymezená zákonem (č. ) pro trvání práva tyto nedoplatky vymáhat, je nutno považovat fakticky za zaniklé. Takové nedoplatky nelze tedy již vymáhat a je namístě postup podle daňového řádu. Jedná-li se o nedoplatek zajištěný zástavním právem, nelze rovněž aplikovat daňového řádu. Zanikl-li dluh uplynutím prekluzivní lhůty, je povinen správce daně zrušit zástavní právo, neboť to zaniklo rovněž.“

Nejvyšší správní soud se v tomto rozhodnutí zásadně vyslovil ke vztahu ust. § 26 již neplatného zákona o dani z příjmu obyvatelstva a ust. § 70 nového daňového řádu tak, že nelze mít za to, že by § 70 daňového řádu jednoduše nahradil § 26 zákona o dani z příjmu obyvatelstva, neboť prekluzivní lhůtu pro vymáhání daňových nedoplatků nahradila lhůta promlčecí s výrazně delším trváním. Nová právní úprava tedy jednoznačně ztížila postavení daňového dlužníka a naopak výrazně zvýhodnila postavení státu. Nelze proto přijmout, že by na právní vztah založený v době mírnější právní úpravy dopadly důsledky nové a přísnější a že by tedy lhůta pro vymáhání daňového nedoplatku započala běžet podle § 26 zákona o dani z příjmu obyvatelstva a plynule pokračovala podle § 70 daňového řádu. Bylo by také absurdní, kdyby poté, co zanikl dluh uplynutím prekluzivní lhůty pro jeho vymožení, nastoupila aplikace § 70 odst. 5 daňového řádu - dluh by sice zanikl, avšak daňový subjekt by po dobu třiceti let od zápisu zástavního práva na nemovitosti nemohl namítat promlčení tohoto nedoplatku. Zanikl-li daňový dluh uplynutím prekluzivní lhůty, je správce daně povinen zrušit zástavní právo, které zaniklo rovněž. Nejvyšší správní soud v závěru svého rozhodnutí konstatoval, že pro daňové povinnosti za rok 1992 a předchozí léta se na základě přechodného ustanovení , o daních z příjmů, jímž byl zrušen mj. zákon o dani z příjmu obyvatelstva, použijí dosavadní předpisy (tedy zákon o dani z příjmu obyvatelstva).

Ve svých dalších úvahách proto Nejvyšší správní soud vyšel ze shora uvedeného právního názoru, že u daňových nedoplatků na zrušené dani z příjmu obyvatelstva, u nichž marně uplynula prekluzivní lhůta, je na místě postup podle ust. § 66 odst. 2 daňového řádu, které ve svém prvním odstavci obsahuje definici nedobytného daňového nedoplatku a způsob jeho odepisování; odstavec druhý pak hovoří o zániku daňového nedoplatku: „O odpisu pro nedobytnost se daňový dlužník nevyrozumí; jeho dluh trvá nadále, dokud není vybrání daně promlčeno.“ Samotný odpis tedy neznamená zánik daňového nedoplatku, dluh naopak trvá až do uplynutí lhůty, ve které se právo vybrat a vymáhat daň promlčuje. Tato lhůta je upravena v § 70 odst. 1 daňového řádu, přičemž se zde jedná o obdobu promlčení soukromoprávního (ačkoliv ve veřejnoprávním předpise) – daňový dlužník se musí promlčení dovolat, aby jeho účinky přivodil (§ 70 odst. 3 - „K promlčení se přihlédne jen tehdy, je-li to daňovým dlužníkem namítáno a jen v rozsahu uplatňované námitky“) a nezpůsobí zánik práva, pouze jeho vymahatelnosti.

V posuzovaném případě bude mít ovšem přednost úprava dle zákona o dani z příjmu obyvatelstva – viz vše výše řečené o prekluzivním charakteru a délce této lhůty (dle § 26 odst. 1 zákona o dani z příjmu obyvatelstva subjektivní tříletá lhůta, dle odst. 2 pak objektivních 10 let), takže právo správce daně vymáhat jakýkoliv nedoplatek na dani z příjmu obyvatelstva za zdaňovací období 1990 až 1992 zaniklo k 31. 12. 2003 bez ohledu na ust. § 70 daňového řádu, a správní orgán měl k této skutečnosti přihlížet z úřední povinnosti. Ustanovení § 62 daňového řádu v odst. 1 stanoví, co je předmětem evidence daní: „Předmětem evidence příjmů, kterou vedou správci daně, je zachycování daňových a platebních povinností, jejich úhrad nebo zániků a z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků. Tyto údaje jsou evidovány na osobních účtech jednotlivých daňových dlužníků odděleně za každý druh daně.“ Platební povinnost stěžovatele zanikla, stejně jako zaniklo zástavní právo, a proto měla být daňová pohledávka s ohledem na § 66 odst. 2 odepsána a na potvrzení o stavu osobního účtu stěžovatele již neměla figurovat.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Rozhodnutím žalovaného o reklamaci stěžovatele proti postupu správce daně při evidenci daně totiž došlo k závaznému určení práv a povinností stěžovatele, resp. popření zániku jeho daňové povinnosti nesprávným výkladem ustanovení o dani z příjmu obyvatelstva, , o daních příjmů a daňového řádu. V daném případě nemělo vydané potvrzení o stavu osobního účtu toliko evidenční charakter, neboť jím správce daně rozhodl o hmotném právu daňového subjektu (prekluze i promlčení jsou bezesporu též instituty práva hmotného), a proto nebyl postup krajského soudu dle na místě; Krajský soud v Ostravě při hodnocení okolností v projednávané věci dospěl k nesprávné právní kvalifikaci o vyloučení soudního přezkumu. Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla žaloba pro nepřípustnost odmítnuta, je tedy ve smyslu ustanovení nezákonné, a proto je Nejvyšší správní soud zrušil. Krajský soud v Ostravě je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku ( ).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém rozhodnutí ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. února 2007

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu