Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 21 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (26)3 Ao 2/2007 - 42.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Ao 2/2007 - 42
Legal thesis
Toto ustanovení Ústav y má dvojí smysl: jednak prohlašuje určitou, nejvýznamnější kategorii mezinárodních smluv součástí právního řádu České republiky (výron monistické teorie vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva), jednak stanoví aplikační přednost této kategorie mezinárodních smluv před zákonem, jestliže mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon.
Úmluva nesporně náleží do kategorie mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu, protože byla vyhlášena, Parlament dal souhlas k její ratifikaci a Česká republika je jí vázána.
Pokud jde o aplikační přednost mezinárodní smlouvy před zákonem, čl. 10 Ústav y výslovně neuvádí to, co je nejméně po desetiletí zcela nepochybné v teorii i praxi vztahu mezinárodního práva (mezinárodních smluv) a vnitrostátního práva. Jde o podmínku, že ustanovení mezinárodní smlouvy musí být přímo aplikovatelná (obecně je používán pojem „self-excuting treaty“).
V této souvislosti je třeba si uvědomit, že adresátem mezinárodní smlouvy je stát (viz čl. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, jejíž český překlad byl uveřejněn pod č. 15/1988 Sb.) a ten je povinen smlouvy plnit v dobré víře (čl. 26 Vídeňské úmluvy). Jinak řečeno, adresáty mezinárodní smlouvy nejsou bez dalšího vnitrostátní subjekty členského státu (fyzické a právnické osoby či soudy) a mezinárodní smlouva je bez dalšího nezavazuje.
K tomu, aby mezinárodní smlouva, resp. její ustanovení mohla zavazovat i vnitrostátní subjekty a mohlo být použito aplikační pravidlo o přednostní aplikaci mezinárodní smlouvy před zákonem, je třeba, jak je shora uvedeno, aby ustanovení té které mezinárodní smlouvy byla přímo aplikovatelná. Požadavek přímé aplikace znamená, že ustanovení mezinárodní smlouvy jsou konstruována natolik určitě a jasně, že z nich lze vyvodit práva a povinnosti vnitrostátních subjektů, aniž by bylo třeba nějakých vnitrostátních opatření.
Nejvyšší správní soud posuzoval Úmluvu ze shora uvedených hledisek a dospěl k závěru, že Úmluva není mezinárodní smlouvou přímo použitelnou a tudíž nelze uplatnit pravidlo čl. 10 Ústav y o aplikační přednosti Úmluvy před zákonem.
Již v preambuli Úmluvy se uvádí: „…strany této úmluvy…vyzývajíce zákonodárné orgány k uplatňování principů této úmluvy ve svých postupech“.
V čl. 1 Úmluvy se uvádí: „…každá smluvní strana zaručí…přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí v souladu s ustanoveními této úmluvy.“
V čl. 3 odst. 1 se uvádí: „Každá strana přijme nezbytná právní, správní a jiná opatření včetně opatření, která zajistí slučitelnost ustanovení implementujících ustanovení této úmluvy, jež se týkají informací, účasti veřejnosti a přístupu k právní ochraně, a včetně přiměřených opatření pro prosazování práva, s cílem zavést a udržet jasný, transparentní a konzistentní rámec k naplňování ustanovení této úmluvy.“
V čl. 7 Úmluvy se uvádí: „Každá strana přijme prováděcí nebo jiná opatření pro účast veřejnosti při přípravě plánů a programů, které se týkají životního prostředí…“.
Čl. 9 odst. 2, který se týká přístupu k právní ochraně, je uvozen slovy „Každá strana v rámci své vnitrostátní právní úpravy zajistí…“.
Pokud jde o ekologické iniciativy, čl. 3 odst. 4 uvádí: „Každá strana bude přiměřeným způsobem uznávat a podporovat sdružení, organizace a skupiny, které podporují ochranu životního prostředí, a zajistí, aby její vnitrostátní právní řád byl v souladu s tímto závazkem.“
Navrhovatel spatřuje svoji aktivní legitimaci v ust. čl. 2 odst. 5 Úmluvy, které uvádí: „dotčená veřejnost“ je veřejnost, která je – nebo může být – ovlivněna enviromentálním rozhodováním, anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem; pro účely této definice se u nevládních organizací podporujících ochranu životního prostředí a splňujících požadavky vnitrostátních právních předpisů předpokládá, že mají na enviromentálním rozhodování zájem.“
Z tohoto ustanovení, ve spojení s čl. 3 odst. 4 Úmluvy, lze podle názoru Nejvyššího správního soudu dovodit závazek smluvních států přiměřeně podporovat ekologické iniciativy a považovat je za „dotčenou veřejnost“; bez implementačních opatření však nelze jednoznačně zjistit, které fyzické nebo právnické osoby se mohou přístupu k soudu dovolat.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ani shora uvedená Úmluva nezakládá aktivní legitimaci navrhovatele k podání návrhu.
Podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s. ř. s. , nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Na základě tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud návrh odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu