Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 112/2006 - 78

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: T. T. Q., zastoupen JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem, se sídlem Plzeň, Husova 17, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2005, č. j. - 31,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Petru Knoblochovi, se přiznává na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka ve výši 1075 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. - 31 ze dne 11. 10. 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 515/LE - B02 - B02 - 2005 ze dne 11. 8. 2005, jímž byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění účinném k datu rozhodování žalovaného (dále jen „ “).

Z obsahu stěžovatelovy kasační stížnosti, resp. z doplnění provedeného ustanoveným zástupcem, vyplývá, že uplatňuje důvody kasační stížnosti předvídané ustanovením a b) , (dále jen „ “). Jednak tvrdí, že správní orgán provedl nedostatečně dokazování, a nezjistil tudíž řádně skutkový stav, a rovněž řádně neodůvodnil své rozhodnutí (zejména není z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, proč se správní orgán vůbec nezabýval udělením humanitárního azylu podle ustanovení ), přičemž krajský soud tyto vady řízení nevzal v potaz a rozhodnutí žalovaného pro ně nezrušil. Vedle toho pak stěžovatel namítá, že soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení, pokud dospěl k závěru, že se žalovaný oprávněně nezabýval možností udělit humanitární azyl ve smyslu ustanovení ve chvíli, kdy konstatoval, že v případě stěžovatele nejsou dány důvody udělení azylu podle . Podle stěžovatele tento závěr soudu odporuje znění ustanovení . Stěžovatel rovněž navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i kasační stížností napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto i pro účely řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující: stěžovatel ve své žádosti o udělení azylu ze dne 9. 8. 2005 uvedl, že je národnosti k., bez náboženského vyznání, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani jiné organizace, stejně jako jeho příbuzní. Jako důvod žádosti o azyl uvedl, že mu bylo v roce 2004 uloženo správní vyhoštění a že se tedy na území České republiky od té doby zdržuje nelegálně. Dne 29. 6. 2005 byl zadržen policií a následně odsouzen k trestu odnětí svobody za maření výkonu úředního rozhodnutí. O azyl tedy požádal proto, že je v České republice již dlouho (od roku 1988), zvykl si na zdejší život a neví, co by dělal po návratu do Vietnamu. Totéž zopakoval i v rámci pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území České republiky dne 9. 8. 2005.

Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 11. 8. 2005 s ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelovu žádost o azyl jako zjevně bezdůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že důvody, pro které stěžovatel žádal o poskytnutí ochrany formou azylu, nelze podřadit pod taxativně vymezené důvody azylu podle , resp. nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve vlasti vystaven pronásledování z důvodů pro azylové řízení významných. Žalovaný pak vzhledem k tomu, že posoudil žádost stěžovatele jako zjevně bezdůvodnou ve smyslu ustanovení , neposuzoval pro nadbytečnost již splnění podmínek pro udělení azylu podle a , neboť jejich aplikace je vázána na ustanovení , jehož nebylo v případě stěžovatele vůbec užito.

Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž uvedl, že si je vědom, že důvody, pro něž požádal o azyl neodpovídají zcela přesně podmínkám stanoveným pro udělení azylu v , nicméně proto žádá, aby soud posoudil možnost udělení humanitárního azylu podle . Krajský soud žalobu zamítl s tím, že podle jeho názoru měl žalovaný dostatek podkladů pro rozhodnutí a z hlediska výkladu ustanovení ve vztahu k se se žalovaným ztotožnil. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen 27. 10. 2005 a kasační stížnost proti němu byla podána dne 2. 11. 2005.

Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo ( ) a tuto kasační stížnost podal včas ( ). Pokud jde o přípustnost kasační stížnosti (srovnej a contrario), Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud jde o stěžovatelem namítané nedostatečné zjištění skutkového stavu, nelze v této části kasační stížnost přijmout, neboť jde o nepřípustně uplatněnou novotu ve smyslu Přípustnou shledává Nejvyšší správní soud kasační stížnost tedy toliko s ohledem na uplatněný kasační důvod podle , tj. v otázce, zda se soud oprávněně ztotožnil s právním závěrem žalovaného, že v případě konstatování zjevné bezdůvodnosti žádosti o azyl není místo pro posuzování případných důvodů pro udělení azylu humanitárního ve smyslu .

Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle a 3 přezkoumal (přitom v souladu s ustanovením nepřihlížel k nepřípustně uplatněným novotám, jak byly podány výše), přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku z toho důvodu, že se soud (resp. žalovaný) nezabýval tím, zda důvody uváděné stěžovatelem jako důvody pro udělení azylu neopravňují k aplikaci ustanovení , zvláště pak v situaci, bylo-li ze strany správního orgánu konstatováno, že stěžovatelem uváděné důvody nelze podřadit pod důvody ve smyslu .

Posouzení této námitky stěžovatele souvisí podle názoru Nejvyššího správního soudu s otázkou, zda jeho žádost o udělení azylu byla správně kvalifikována jako zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení . Závěr o oprávněné aplikaci ustanovení totiž tvoří spojenou nádobu s případným úsudkem o možnosti aplikace ustanovení , či .

Podle ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v . Podle ustanovení se přitom cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a/), nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že jde o osobu bez státního občanství, ve státě jeho posledního bydliště (písm. b/). Pojem pronásledování pak definuje ustanovení , a to tak, že jde o ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. K naplnění hypotézy normy obsažené v ustanovení je tedy nutné, aby z výpovědí učiněných žadatelem o azyl v průběhu správního řízení vyplynulo, že ho k podání žádosti vedou důvody, jež prima facie nejsou s to ani při dalším zjišťování a ověřování skutkového stavu být podřazeny pod rozsah ustanovení ve spojení s . Převedeno na případ stěžovatele to znamená, že pokud v průběhu správního řízení setrval na konstatování důvodů, pro které o azyl požádala, tj. primárně obava před návratem do Vietnamu, kde téměř dvacet let nebyl a neví, co by tam dělal, a z toho plynoucí snaha o legalizaci pobytu na území České republiky za účelem práce, nelze z těchto tvrzení objektivně dovozovat, že by u něj mohla nastat situace předvídaná ustanovením .

Shledal-li tedy krajský soud, že je hypotéza ustanovení naplněna, žádal-li stěžovatel o azyl z důvodů legalizace pobytu na území České republiky, nezákonnosti se nedopustil. Krajský soud tedy aplikoval správný právní předpis , v jeho rámci správnou právní normu (tj. právní normu obsaženou v ), a vyložil ji správně.

Přisvědčil-li Nejvyšší správní soud oprávněnosti aplikace ustanovení , nemůže pak přistoupit na námitku stěžovatele, že měl být zkoumán důvod pro udělení azylu podle ustanovení . Tímto ustanovením se žalovaný a následně ani soud, aplikoval-li normu obsaženou ve zmíněném ustanovení , zabývat neměl a nemohl, neboť jeho aplikace meritorní posuzování azylových důvodů ve smyslu ustanovení logicky vylučuje. Při aplikaci ustanovení je z povahy věci vyloučeno zkoumání důvodnosti žádosti o udělení azylu podle ustanovení a pro případné rozhodování žalovaného o udělení azylu z důvodů předvídaných v zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle . Tyto důvody však při zamítnutí žádosti s odkazem na zákona, jak bylo předznamenáno, zjišťovány nejsou. Nezjišťoval-li je ani krajský soud, nedopustil se tak stěžovatelkou namítané nezákonnosti. O vztahu ustanovení a – se ostatně Nejvyšší správní soud vyslovil zcela jasně již ve věci sp. zn. (srovnej rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. - 90, www.nssoud.cz).

Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ve spojení s Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. – 56 ze dne 12. 12. 2005 ustanoven zástupcem advokát JUDr. Petr Knobloch. Tomu Nejvyšší správní soud přiznal podle odměnu ve výši 1075 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci samé podle ustanovení , advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni provedení úkonu, společně s režijním paušálem podle téže vyhlášky. Vycházel přitom z obsahu spisu, jelikož ustanovený právní zástupce žalovaného na výzvu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2006, aby sdělil, které úkony právní služby ve věci učinil, nereagoval. Pro zaplacení této částky soud stanovil přiměřenou lhůtu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2006

JUDr. Milada Tomková

předsedkyně senátu