Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 As 3/2006 - 70

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: E. p. s., zast. Mgr. Luďkem Šikolou, Dvořákova 13, 602 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, Žerotínovo nám. 3/5, 601 82 Brno, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j. – 37,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j. – 37 s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou kasační stížností ze dne 19. 10. 2005 se žalobce (dále jen stěžovatel) domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 3. 3. 2003, č. j. JMK 6738/2003/OÚPSŘ, kterým bylo zamítnuto odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí Městského úřadu ve Znojmě, odboru výstavby, ze dne 21. 1. 2003, č. j. 23d 1000639/2003-N1 a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.

Stěžovatel napadá shora uvedený rozsudek zejména pro nesprávný závěr soudu o tom, že v případě, kdy požadoval nahlédnutí do projektové dokumentace resp. pořízení fotokopií z této dokumentace, pak zákonné požadavky pro přístup k takovým informacím, které jsou součástí správních spisů, stanoví stavebního zákona nebo a je-li tedy poskytnutí informace ve formě nahlížení do projektové dokumentace upraveno zvláštním právním předpisem, pak , o svobodném přístupu k informacím aplikovat nelze. Stěžovatel uvádí, že v případě posuzování vztahu mezi zákonem o poskytování informací a ust. a ust. stavebního zákona, s ohledem na zcela odlišnou judikaturu, je možné akceptovat výklad, podle kterého je zákon o svobodném přístupu k informacím obecným předpisem upravujícím poskytování informací vymezenými subjekty a je tak provedením článku 17 odst. 5y. Současně však je stěžovatelem poukazováno na skutečnost, že je-li ustanovení stavebního zákona lex specialis k , pak pouze pro případy v tomto ustanovení upravené. Z textu ust. stavebního zákona pak vyplývá, že se týká pouze nahlížení do stavební dokumentace, nikoliv tedy poskytování informací ve stavebním a územním řízení obecně a je možno je použít pouze v případě žádosti o nahlédnutí do této dokumentace. Ze žádosti stěžovatele vyplývá, že o nahlédnutí do stavební dokumentace nežádal, nýbrž požadoval formou kopií určitých dokumentů poskytnutí informací. Povinnost takto požadované informace poskytnout ukládá žalovanému ust. zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný byl tedy povinen stěžovateli požadované informace poskytnout, pokud by nedospěl k závěru, že se těchto informací týkají některá omezení upravená v až cit.zákona. V neposlední řadě je stěžovatelem namítáno, že krajský soud nesprávně posoudil právní povahu úkonu stěžovatele - žádost o informace podle cit. zákona, kdy z hlediska jeho znění nelze dovozovat, že některý subjekt (v tomto případě účastník řízení) není oprávněn k tomu, aby podal žádost o informaci dle tohoto zákona a měl tak méně práv než ,,každý” jak je uvedeno v ust. zákona. Nelze tedy dovozovat, že žádost stěžovatele o informace dle zákona č. 106/199 Sb. byla jiným právním úkonem v režimu jiného zákona a pokud měl povinný subjekt pochybnosti o obsahu žádosti o informaci, měl postupovat v souladu s ust. cit. zákona.

Na základě uvedeného názoru stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského soudu vychází z nesprávného posouzení právní otázky dle ust. a dále, že skutková podstata, z níž vycházely správní orgány ve svých rozhodnutích nemá oporu ve spise a pro tuto již v žalobě vytýkanou vadu měl soud napadené rozhodnutí zrušit /ust. /. Navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

V souladu s ust. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné dle ust. cit. zákona nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné dle ust. , jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. ve spojení s ).

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. a b) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Ze správního spisu vyplynulo, že dne 13. 1. 2003 stěžovatel uplatnil u prvostupňového správního orgánu žádost o poskytnutí informací — poskytnutí kopií spisových materiálů z územního řízení ve věci „Z. - n. S., parkoviště u B. d.“. Stěžovatel byl současně účastníkem výše označeného územního řízení. Prvostupňový stavební úřad žádosti žalobce nevyhověl s tím, že poskytnutí požadovaných informací vylučuje ust. 2 odst. 3 , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o informacích), podle kterého se tento zákon nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací podle zvláštního právního předpisu. Proti rozhodnutí prvostupňového orgánu se stěžovatel odvolal. Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 3. 2003, č. j. JMK 6738/2003/OÚPSŘ odvolání zamítl s odůvodněním, že prvostupňovým správním orgánem bylo správně konstatováno, že u probíhajícího správního řízení (územního řízení) je poskytování informací upraveno speciálním zákonem, a to , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon). V rozhodnutí žalovaný uvedl, že v ust. posledně citovaného zákona je vymezen okruh účastníků řízení, kteří mají právo v průběhu řízení nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy dle ust. , o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ). Jelikož svých práv účastníka řízení, nahlížet do spisového materiálu a pořizovat si z něj výpisy, dne 13. 1. 2003 žalobce využil, nebyl na svých právech nijak zkrácen. Žalovaný dále sdělil, že účelem není nahradit postup upravený v režimu zvláštních předpisů, v tomto případě stavebního zákona a . Rovněž, dle názoru žalovaného, není jeho účelem ani suplovat územní řízení, jehož pravidla jsou upravena stavebním zákonem, což také vyplývá z ust. 2 odst. 3 , podle kterého se citovaný zákon nevztahuje mimo jiné na poskytování informací podle zvláštního právního předpisu. Jestliže tedy v daném případě probíhá správní řízení podle stavebního zákona (v dané věci územní řízení), které je stavebním zákonem specificky upraveno, je stavební úřad povinen postupovat podle tohoto zákona a respektovat jeho ustanovení. Dle žalovaného se musí vedle toho také respektovat ustanovení upravující obecná pravidla správního řízení, která nejsou ve stavebním zákoně zvlášť upravena, např. ust. , který upravuje pravidla nahlížení do spisů. Žalovaný neakceptoval tvrzení stěžovatele, dle kterého bylo ust. stavebního zákona nepřímo novelizováno , taková novelizace by musela být ze zjevná, nic obdobného však uvedený zákon nestanoví. Žalovaný nesouhlasil s námitkou stěžovatele, že stavební zákon ani nejsou zvláštním právním předpisem o poskytování informací ve smyslu. ust. Citované ustanovení, dle názoru žalovaného nepojednává o „zvláštním právním předpisu o poskytování informací“, nýbrž o „zvláštním právním předpisu“ s tím, že dále odkazuje na příklady zvláštních zákonů a neuvádí jejich taxativní výčet. Podle žalovaného je seznámení účastníků řízení se všemi podklady pro územní rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností poskytnutím informací, a to podle pravidel stanovených stavebním zákonem pro územní řízení. Vzhledem k tomu, že se (dle jeho ust. ) nevztahuje na poskytování informací podle zvláštního právního předpisu, nelze v daném případě ani použít ust. , které upravuje „další omezení práva na informace“, ale pouze v případech, na které se citovaný zákon vztahuje. Žalovaný uzavřel, že a ani jiný právní předpis nestanoví správnímu orgánu povinnost poskytnout kopii celého správního spisu. Navíc v daném případě byla uplatněna natolik neodůvodněná žádost (důvodem není postavení účastníka řízení), že z žádosti není zřejmá jak požadovaná informace, tak ani to, proč by se měla poskytnout právě formou pořízení kopie.

Stěžovatel v obsáhlé žalobě namítal, že je účastníkem územního řízení o umístění stavby parkoviště, a že při nahlížení do spisu na stavebním úřadě žádal ústně o kopie konkrétních částí spisového materiálu, které mu však nebyly poskytnuty a bylo mu doporučeno, aby si dokumentaci opsal nebo požádal o informaci podle S takovým postupem se stěžovatel neztotožnil, ale přesto podal žádost o informaci podle Písemnou žádostí ze dne 13. 1. 2003 požádal o zpřístupnění informací, konkrétně poskytnutí kopie spisového materiálu, přitom žádost podle stěžovatele splňovala náležitosti ust. 14 odst. 2

V odůvodnění rozsudku krajský soud podrobně průběh celého řízení zrekapituloval a v části podstatné pro posouzení projednávané věci uvedl, že poskytování informací z takového správního (územního) řízení je právě upraveno speciálním zákonem, a to stavebním zákonem. Okruh účastníků řízení, kteří mají právo v průběhu takového řízení nahlížet do správního spisu a případně si z něho pořizovat výpisy (popř. fotokopie), je stanoven v ust. stavebního zákona; jejich právo nahlížet do spisu je pak zakotveno v ust. . Jak z obsahu správních spisů vyplývá, žalobce tohoto svého práva využil a nebyl tak ve svých právech, vyplývajících ze svého účastenství v řízení, jakkoliv omezen. Krajský soud uvedl, že účelem není nahrazovat postup upravený zvláštními předpisy, jako jsou stavební zákon a . Soud I stupně přisvědčil žalobci v tom, že ani stavební zákon nejsou zvláštními předpisy o poskytování informací, jak to má na mysli ust. 2 odst. 3 (odkaz č. 1 tohoto ustanovení směřuje pouze na příklady zvláštních zákonů, přičemž neobsahuje jejich taxativní výčet), a uvedl, že účelem není suplovat pravidla územního řízení, která jsou upravena stavebním zákonem. Jestliže tedy právě probíhá správní řízení (územní řízení) dle stavebního zákona, specificky upravené právě tímto předpisem, pak jsou stavební úřad i odvolací orgán zavázáni postupovat podle stavebního zákona a musí respektovat pravidla tohoto řízení. S ohledem na ust. stavebního zákona musí tyto správní orgány aplikovat také příslušná ustanovení , která obecně upravují pravidla správního řízení a nejsou ve stavebním zákoně samostatně upravena. Jedná se právě o výše citované ust. . Jelikož ust. stavebního zákona upravuje evidenci a ukládání územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb orgány územního plánování a stavebními úřady pouze u těch případů, které již byly pravomocně rozhodnuty, není možná aplikace tohoto ustanovení v daném případě, neboť územní řízení doposud probíhalo a nebylo dosud pravomocně skončeno. Seznámení se účastníků řízení s veškerými podklady pro územní řízení je sice jednoznačně poskytnutím informací, avšak podle pravidel stanovených stavebním zákonem (ve spojení s příslušnými ustanoveními ).

Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických nebo právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem (ust. ). Ochrany práv se lze domáhat jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon (ust. ).

Obecně je právo na informace zaručeno článkem 17 odst. 1d, ve speciálním ustanovení odst. 5 jsou pak státní orgány a orgány územní samosprávy zavázány přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Obdobně dle y má každý právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, jež bylo blíže upraveno o právu na informace o životním prostředí.

Právo na přístup k informacím o činnosti veřejné správy a povinnost orgánů veřejné správy poskytovat přístup k těmto informacím je explicitně vyjádřena v rezoluci a Doporučení Poradního shromáždění Rady Evropy č. 428/1970 ze dne 23. 1. 1970 o masmédiích a lidských právech. Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R/81/19 ze dne 25. 11. 1981 o přístupu k informacím veřejných orgánů obsahuje následující principy: každá osoba má právo obdržet informace uschovávané státními orgány, informace nemají být odmítnuty, i když žadatel nemůže prokázat oprávněný zájem, přístup k informacím má být uplatňován na principu rovnosti, informace mají být poskytnuty v přiměřené lhůtě, příslušný orgán musí sdělit důvody odmítnutí žádosti, zamítnutí žádosti musí být přezkoumatelné, přístup k informacím se nevztahuje na zákonodárné a soudní orgány.

Obecnou právní normou, která zajišťuje ústavní právo veřejnosti na informace o činnosti státních orgánů je , ve znění pozdějších předpisů, o svobodném přístupu k informacím. Právní úprava obsažená v zákoně č. principy výše uvedené obsahuje, přesahuje je v tom, že do okruhu povinných subjektů zahrnuje i orgány zákonodárné a soudní jako státní orgány, avšak s využitím pravidel o poskytování informací stanovených pro ně zvláštními předpisy. Podle ustanovení cit. zákona povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky, dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti. Tyto povinné subjekty jsou zákonem zavázány především k tomu, aby zveřejňovaly základní a standardní informace o své činnosti automaticky tak, aby byly všeobecně přístupné. Využívají k tomu jak tradičních prostředků zveřejňování informací, tak moderních prostředků šíření informací v elektronických sítích. Ostatní informace, které mají k dispozici, vydají povinné subjekty na požádání žadatele, tj. každé fyzické nebo právnické osobě (ust. ). Výjimkou z tohoto pravidla budou informace, jejichž poskytnutí návrh zákona výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob. Podle cit.zákona povinný subjekt posoudí obsah žádosti a poskytne požadovanou informaci ve lhůtě nejpozději do 15 dnů od přijetí podání nebo od upřesnění žádosti, a to písemně, nahlédnutím do spisu, včetně možnosti pořídit kopii, nebo na paměťových médiích.

Za práva na informace sui generis dled lze označit i právní instituty jiných právních předpisů, a to např. , o správním řízení resp. ust. , o územním plánování a stavebním řádu.

Obsahem ust. , o územním plánování a stavebním řádu, je povinnost uložená orgánům územního plánování a stavebním úřadům, které evidují, ukládají územně plánovací dokumentaci a dokumentaci staveb, umožnit osobám, které prokáží odůvodněnost svého požadavku, nahlížet do této dokumentace a pořizovat z ní výpisy; přitom jsou povinny učinit opatření, aby nahlédnutím do dokumentace nebylo porušeno státní, hospodářské či služební tajemství, jakož i zákonem uložená či uznaná povinnost mlčenlivosti. Dle ust. , o správním řízení mají účastníci řízení a jejich zástupci právo nahlížet do spisů s výjimkou protokolů o hlasování a pořizovat si z nich výpisy. Správní orgán může povolit nahlédnout do spisů i jiným osobám, pokud prokáží odůvodněnost svého požadavku. Správní orgán je povinen učinit opatření, aby nahlédnutím do spisů nebylo porušeno státní, hospodářské nebo služební tajemství nebo zákonem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti. Ačkoliv v době přijetí či stavebního zákona nedovolovaly technické důvody kopírování spisu, a proto se texty spíše opisovaly, je dnes však třeba považovat pořízení fotokopií za ekvivalentní výpisům ze spisu, i když to ani jeden z citovaných právních předpisů výslovně neuvádí. Seznámení se účastníků řízení s veškerými podklady pro územní řízení je také jednoznačně poskytnutím informací, avšak podle pravidel stanovených stavebním zákonem (ve spojení s příslušnými ustanoveními ). Pokud tedy požaduje účastník řízení (dle ust. stavebního zákona) umožnit nahlížení do projektové dokumentace či pořízení fotokopií z této dokumentace, pak zákonné požadavky pro přístup k takovým informacím, jež jsou součástí správních spisů, stanoví stavebního zákona resp. , kterého je třeba subsidiárně použít v územním (správním) řízení. Jestliže právě probíhá správní řízení (územní řízení) dle stavebního zákona, specificky upravené právě tímto předpisem, pak jsou stavební úřad i odvolací orgán zavázáni postupovat podle stavebního zákona a musí respektovat pravidla tohoto řízení. S ohledem na ust. stavebního zákona musí tyto správní orgány aplikovat také příslušná ustanovení , která obecně upravují pravidla správního řízení a nejsou ve stavebním zákoně samostatně upravena. Jedná se právě o výše citované ust. . Jelikož ust. stavebního zákona upravuje evidenci a ukládání územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb orgány územního plánování a stavebními úřady pouze u těch případů, které již byly pravomocně rozhodnuty, není možná aplikace tohoto ustanovení v daném případě, neboť územní řízení doposud probíhalo a nebylo dosud pravomocně skončeno.

Právo účastníka řízení nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy (fotokopie) vychází ze základních zásad správního řízení a je časově neomezené. Jak je výše uvedeno, právo účastníků územního řízení nahlížet do spisů a pořizovat si z nich výpisy vyplývá přímo z ust. , přitom však účastníci řízení nejsou povinni, na rozdíl od jiných osob například uvedených v ust. , prokazovat odůvodněnost svého požadavku. Právo na poskytnutí informací dle není absolutní, ale může být omezeno, přičemž takové omezení musí být založeno zákonem. Ustanovení o stavebním řízení upravuje zvláštní podmínky pro poskytování informací týkajících se územního plánování a stavebního řádu formou nahlédnutí do územně plánovací dokumentace a do dokumentace staveb a je právním institutem odlišným od procesního práva dle ust. . , v ust. stanoví základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány a který se co do forem poskytování informací rovněž neomezuje jen na nahlédnutí do spisu, přičemž tohoto práva může využít každá fyzická nebo právnická osoba. Rozdíl mezi jednotlivými instituty lze spatřovat v tom, že nahlížení do spisů ve správním řízení není realizací hmotného práva, nýbrž práva procesního; úprava obsažená ve se totiž vztahuje pouze na situaci „fyzického“ nahlížení do spisu (zpravidla u správního orgánu; srovnej též např. , o správě daní a poplatků) Pokud však žadatel s odkazem na , požádá o poskytnutí informací obsažených ve spise jinou formou než nahlédnutím (poskytnutím kopie listin, ve spise obsažených,sdělením konkrétního údaje apod.), je na místě aplikovat zákonem upravující „právo na informace“, tedy postup dle cit. , neboť jiné formy poskytování informací neupravuje. Právo na informace dle je tak možno označit za prostředek realizace hmotného práva, přičemž z ničeho nelze dovodit, že jej nemůže využít i účastník řízení, z něhož má být informace poskytnuta. Předpokladem pro postup dle zákona o poskytování informací je skutečnost, že žadatel přesně specifikuje požadovanou informaci, prokáže odůvodněnost svého požadavku a správní orgán, jako povinný subjekt, rozhodne v jakém rozsahu předmětnou informaci poskytne. Ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů je třeba za jedinou právní úpravu, která má před tímto zákonem přednost považovat takovou, která upravuje poskytování informací komplexně.

Z uvedeného vyplývá, že na poskytování informací povinnými subjekty z jejich působnosti v oblasti územního plánování a stavebního řádu se vztahuje beze zbytku jak právní úprava obsažená v zákoně č. , tak i úprava obsažená ve či stavebním zákoně; přitom tyto úkony mohou podléhat odlišným režimům těchto právních předpisů. Při poskytování určitých informací formou nahlédnutí do územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb (popřípadě pořízení kopií této dokumentace) je tedy třeba respektovat specifické podmínky za nichž je informace žádána a omezení vyplývající z jednotlivých právních úprav.

Pokud se tedy týká vlastního řízení o žádosti stěžovatele o poskytnutí informace, žádost o kopii spisového materiálu z územního řízení ve věci umístění stavby, jak byla stěžovatelem podána, lze hodnotit jako žádost dle Žalovaný odepřel stěžovateli informaci podle , s odkazem na ust. cit. zákona, jež poskytnutí informací vylučuje a s odůvodněním, že tohoto práva využil již jako účastník územního řízení. Ze znění žádosti vyplývá, že měla být poskytnuta kopie celého správního spisu (s výjimkou rozhodnutí kraj. úřadu dle , o posuzování vlivů, a jeho příloh). Zákon o poskytování informací sice neobsahuje definici „informace“, obecně je možno obsah tohoto výrazu chápat jako „zpráva, sdělení“ nebo jako určitý projev, ve kterém se konstatují fakta. Pakliže žalovaný považoval obecnost resp. neodůvodněnost žádosti o informace za překážku bránící jejímu vyřízení, bylo namístě, aby postupoval v intencích dikce zákona o informacích a vyzval žadatele k jejímu upřesnění. Za situace kdy, stěžovatel založil svým podáním právní režim dle , a požadoval poskytnutí informací, měl povinný subjekt postupovat v režimu této zákonné úpravy a informaci stěžovateli poskytnout. Skutečnost, že žadatelem o informaci dle zákona o informacích, je současně účastník řízení, z něhož je informace poskytována, nemůže jít k jeho tíži a tvořit tak překážku bránící jejímu projednání a vyřízení. Závěr žalovaného a poté i soudu o nepoužití nemá oporu v zákoně a vzhledem k výše uvedenému nemůže obstát.

Námitku nezákonnosti rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ust. shledal Nejvyšší správní soud důvodnou, a proto kasační stížnosti podle ust. vyhověl a rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení; v něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí ( ).

V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Brně i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (, ).

V Brně dne 13. prosince 2006

JUDr. Václav Novotný

předseda senátu