Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 As 59/2005 - 72

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce E. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem ve Štiříně, Křížkový Újezdec 33, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2004, čj. MHMP-163304/2003/OST/Kš, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, čj. - 40,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, čj. - 40, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 2. 2. 2004, čj. MHMP-163304/2003/OST/Kš, změnil rozhodnutí Úřadu Městské části Praha ze dne 7. 10. 2003, čj. 200/75vl/2003/OV/Vi, tak, že ve druhé větě druhého odstavce výroku nahradil text „podle a “ textem „podle a “, v ostatním zůstalo rozhodnutí nezměněno. Úřad Městské části Praha uložil žalobci podle a ‚ o územním plánovaní a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), pokutu ve výši 500 000 Kč za správní delikt, kterého se dopustil tím, že od 3. 6. 2002 užíval objekt čp. 940, ul. P., Praha- Uhříněves, v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, neboť jej užíval jako ubytovnu, zatímco objekt byl určen k užívání jako prodejna se skladovým zázemím.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 24. 2. 2005, čj. – 40, zamítl. Městský soud ve vztahu k žalobcem uplatněným stížním námitkám uvedl, že žalovaný měl dostatek podkladů pro závěr o tom, že žalobce užívá předmětnou stavbu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Základními poznatky o protiprávním jednání žalobce byla zjištění státního stavebního dohledu, zejm. ze dnů 13. 2. 2003, 21. 7. 2003, 22. 7. 2003 a 23. 7. 2003. Žalovaný měl k dispozici i další podklady, které bylo možno použít jako listinné důkazní prostředky, např. výsledky šetření, které prováděl živnostenský odbor Úřadu Městské části Praha. Žalobce sám konstatuje ve vyjádření ke správnímu řízení ze dne 17. 9. 2003, že zahájil užívání předmětné nemovitosti pro účely poskytování ubytovacích služeb na základě dohody uzavřené se starostou a skutečnost, že objekt užívá pro poskytování ubytovacích služeb, tedy nijak nezpochybňoval. Městský soud proto dospěl k závěru, že ve správním řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobce užíval předmětný objekt pro poskytování ubytovacích služeb, tj. v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Dále soud uvedl, že uloženou pokutu nepovažuje za nepřiměřenou, neboť při úvaze o výši pokuty je nutno posoudit zejména charakter protiprávního jednání a dobu jeho trvání. V posuzované věci žalobce od počátku věděl, že předmětný objekt není kolaudován pro poskytování ubytovacích služeb, tyto přesto poskytoval, a ve své činnosti pokračoval i poté, kdy byl orgánem státního stavebního dohledu vyzván k tomu, aby užívání objektu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím ukončil. Žalobce tak vědomě porušoval povinnosti vyplývající ze , a proto mu bylo možno uložit pokutu až do výše 2 milionů Kč ( ve spojení s ). Pokuta ve výši 500 000 Kč byla uložena v dolní polovině zákonem stanovené sazby, městský soud ji neshledal nepřiměřenou a úvahu žalovaného o výši pokuty posoudil jako dostatečnou.

Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností. Dovolal se stížních důvodů podle , tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a podle , tj. vady řízení před žalovaným, pro niž měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel vznáší rovněž stížní důvod podle , tj. nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, jakkoliv tomuto zákonnému ustanovení své námitky výslovně nepodřadil. Tvrdí, že městský soud neprovedl navržené důkazy, které měly prokázat majetkovou situaci stěžovatele v souvislosti s namítanou nepřiměřeností uložené pokuty. Městský soud se s provedenými ani s neprovedenými důkazy nijak nevypořádal, bez dalšího vzal za prokázané a pravdivé tvrzení vyplývající např. z kontrol provedených ve dnech 13. 2. 2003, 21. 7. 2003, 22. 7. 2003 a 23. 7. 2003, přestože se jedná o jednostranné a subjektivní informace předestřené žalovaným, které stěžovatel nemohl nijak vyvrátit. Městský soud se nevypořádal dostatečně s žalobní námitkou, podle níž žalovaný nezjistil spolehlivým způsobem skutečný stav věci. Stěžovatel rovněž namítl, že městský soud nesprávně posoudil otázku přiměřenosti uložené pokuty, protože nedostatečně zhodnotil celý skutkový vývoj ve věci, zejm. dobrou víru žalobce. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své stanovisko k žalobě.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (, 3 ).

Kasační stížnost je důvodná.

Stěžovatel především namítl, že městský soud v souvislosti s namítanou nepřiměřeností uložené pokuty neprovedl navržené důkazy, které měly prokázat majetkovou situaci žalobce a v odůvodnění svého rozhodnutí se vůbec nevypořádal s provedenými ani neprovedenými důkazy.

Z žaloby vyplývá, že stěžovatel zpochybnil přiměřenost pokuty uložené mu ve výši 500 000 Kč, a to jak ve vztahu k údajně zjištěné povaze správního deliktu a jeho společenské nebezpečnosti, tak ve vztahu k ekonomické situaci stěžovatele. Na podporu svých tvrzení o nepřiměřenosti uložené pokuty v žalobě navrhl důkazy, které měly prokázat jeho majetkovou situaci, zejména kopii potvrzení o změně rodinného stavu K. B. ze dne 20. 2. 2004, kopii potvrzení – průkazu manželky žalobce, kopii výpisu z běžného účtu žalobce vedeného u České spořitelny, a. s. a kopii daňového přiznání žalobce za rok 2003. Z protokolu o ústním jednání dne 24. 2. 2005 nevyplývá, že by městský soud navržené důkazy provedl, nebo o návrhu na jejich provedení jakkoliv rozhodl. Rozhodnutí o provedení nebo zhodnocení nepotřebnosti navrženého důkazu není zjevné ani z jiné části soudního spisu, ani z rozsudku městského soudu.

Podle soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. Ve smyslu citovaného ustanovení je tedy pouze na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede. Soud se nicméně musí s veškerými procesními návrhy účastníků řízení, včetně návrhů na provedení důkazu, řádným procesním způsobem vypořádat. Pokud se městský soud rozhodl navržené důkazy neprovést, byl povinen nadbytečnost takového úkonu řádně odůvodnit.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud neprovedl stěžovatelem navržené listinné důkazy označené v žalobě jako přílohy č. 19 až 22 a současně se s návrhem na provedení těchto důkazů nijak nevypořádal. Řízení u městského soudu tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [ ].

Tento závěr neznamená povinnost městského soudu opomenuté důkazy provést. Městský soud především v dalším řízení zváží, zda majetková situace stěžovatele, která měla být opomenutými důkazy prokázána, vůbec může mít vliv na výši uložené pokuty a její přiměřenost. Usoudí-li, že může, navržené důkazy zřejmě provede. V případě opačného úsudku by bylo provádění důkazů nadbytečné, městský soud však musí učinit závěr o jejich nepotřebnosti odvíjející se od bezvztažnosti majetkových poměrů stěžovatele a výše ukládané sankce. Nejvyšší správní soud není při přezkumu rozsudku městského soudu oprávněn učinit tuto úvahu za něj a pouze obiter dictum může vznést pochybnost o relevanci ekonomické situace stěžovatele pro posouzení přiměřenosti ukládané sankce.

Nejvyšší správní soud nemohl ze shora uvedených důvodů přezkoumat rozsudek městského soudu ani v rozsahu další stížní námitky, podle níž soud nesprávně posoudil otázku přiměřenosti uložené pokuty a dostatečně se nezabýval argumenty uvedenými v části A odst. 6 žaloby.

Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává:

Pokud stěžovatel tvrdí, že se městský soud ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal s provedenými důkazy, nelze mu přisvědčit. Z napadeného rozsudku je zřejmé, které důkazy městský soud provedl, o jaké skutečnosti opřel své rozhodnutí a z jakých právních úvah přitom vycházel.

Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že městský soud vzal bez dalšího za prokázané a pravdivé tvrzení vyplývající z kontrol orgánu státního stavebního dohledu, které žalobce nemohl nijak vyvrátit, a že se dostatečně nevypořádal s žalobní námitkou stran nespolehlivě zjištěného skutečného stavu věci.

Městský soud uzavřel, že základními poznatky o protiprávním jednání žalobce byla zjištění státního stavebního dohledu (zejm. ze dnů 13. 2. 2003, 21. 7. 2003, 22. 7. 2003 a 23. 7. 2003) a žalovaný měl k dispozici i další podklady, které bylo možno použít jako listinné důkazní prostředky (např. výsledky šetření, které prováděl živnostenský odbor Úřadu Městské části Praha 22). Sám stěžovatel ve svém vyjádření ke správnímu řízení ze dne 17. 9. 2003 konstatoval, že užívání předmětné nemovitosti pro účely poskytování ubytovacích služeb zahájil na základě dohody uzavřené se starostou a nijak tedy nezpochybnil skutečnost, že objekt užívá pro poskytování ubytovacích služeb.

Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel netvrdil v průběhu správního řízení nepravdivost, jednostrannost a subjektivnost informací vyplývajících z protokolů o kontrolách orgánu státního stavebního dohledu, a to ani při ústním jednání dne 17. 9. 2003 ani ve vyjádření ke správnímu řízení z téhož dne. Pokud městský soud uzavřel, že žalovaný měl dostatek podkladů pro závěr o tom, že žalobce užívá předmětnou stavbu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, nepochybil.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost je důvodná, proto napadené rozhodnutí podle věty první zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku ( ).

V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2006

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu