Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 400/2005 - 62

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: O. S. K., zastoupen JUDr. Lenkou Pavlovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Palác Patium, Žitavského 496, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 19. 9. 2005, č. j. – 28,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 7. 11. 2003,

č. j. OAM - 998/CU - 02 - P14 - 2001, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení , a 2 a , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu citovaného zákona.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, jíž napadl rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku. O žalobě rozhodl Krajský soud v Ústí na Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. - 28, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by byl v zemi původu pronásledován z důvodů podle § 12 zákona o azylu. K obavě z trestního stíhání žalobce v zemi původu a vysokého trestu odnětí svobody krajský soud uvedl, že sám žalobce se na území České republiky opakovaně zdržoval nelegálně, dopouštěl se zde trestné činnosti a o azyl požádal až po opakovaném pobytu. Krajský soud zdůraznil, že pokud žalobce v zemi původu na základě své svobodné vůle dezertoval z armády a ilegálně přecházel hranice s úmyslem nastoupit službu u cizinecké legie, je zcela v pravomoci příslušných orgánů země původu, aby toto jednání žalobce posoudily a případně rozhodly o trestu. Skutečnost, že žalobce bude v zemi původu pravděpodobně trestně stíhán a hrozí mu vysoký trest odnětí svobody, nezakládá sama o sobě překážku vycestování. Pokud jde o trest smrti, ten byl na Ukrajině zrušen. Krajský soud shodně jako správní orgán nezjistil, že by žalobce náležel do okruhu osob ohrožených skutečnostmi, které by překážku vycestování zakládaly. V tomto případě proto nebylo shledáno pochybení správního orgánu při rozhodování o překážce vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 7. 10. 2005 kasační stížnost z důvodu uvedeného v , (dále jen „“), který spatřuje v tom, že rozhodnutí správního orgánu vychází z nespolehlivě zjištěného skutkového stavu a pro tuto v řízení před správním soudem důvodně vytýkanou vadu mělo být napadené rozhodnutí správního orgánu zrušeno. V doplnění kasační stížnosti ze dne 11. 7. 2006 stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podal proto, že se domnívá, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s žalobními body, které uvedl v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Zejména pak krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda v řízení před správním orgánem nedošlo k porušení pravidel pro vedení správního řízení tak, jak vyplývají z ustanovení na které v žalobě poukazoval. Stěžovatel má za to, že v průběhu řízení před správním orgánem došlo k pochybení žalovaného ve vztahu k celkovému vedení řízení, zejména pokud jde o zjištění skutečného stavu věci. Žalovaný dále zopakoval důvody, které jej vedly k opuštění země původu, poukázal na zprávu Amnesty International 2006 - Ukraine - za rok 2005 a na zprávu Ministerstva vnitra USA o situaci na Ukrajině v oblasti lidských práv za rok 2003 a s přihlédnutím k tomu a s ohledem na konkrétní důvody, které uvedl v průběhu správního řízení a následně i v žalobě, má za to, že došlo k porušení povinnosti žalovaného stanovené zejména v a v . Stěžovatel se z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování obává návratu na Ukrajinu, a je toho názoru, že by mu měl být udělen azyl ve smyslu zákona o azylu, eventuálně by v jeho případě měla být konstatována překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu. Při návratu na Ukrajinu se stěžovatel obává o svůj život a rovněž se obává ponižujícího zacházení (zejména v souvislosti s reálnou možností uvěznění), přičemž na poskytnutí účinné ochrany ze strany ukrajinských státních orgánů nemůže stěžovatel spoléhat, a to vzhledem k povaze celého případu.

Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatel ve své kasační stížnosti výslovně uplatnil důvod podle , podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu. Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel v jednotlivých fázích azylového řízení. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, dostatečně zjistil všechny relevantní skutečnosti. Z obsahu žádosti o azyl, stěžovatelova vlastnoručního prohlášení a provedeného pohovoru zcela jednoznačně vyplynuly všechny relevantní okolnosti, které byly nezbytné k řádnému zjištění skutečného stavu věci, přičemž ani Nejvyšší správní soud žádné nedostatky či pochybení žalovaného neshledal. Skutkový stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu dostačující. Ani sám stěžovatel ostatně nikdy v průběhu správního či soudního řízení jakékoliv další dokazování nenavrhoval. Krajský soud proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu v posuzované věci neshledal.

Pokud jde o posouzení existence překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že se správní orgán touto otázkou odpovědně a důkladně zabýval. Náležitým způsobem pak zdůvodnil svůj závěr, že stěžovatel nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Krajský soud se s posouzením otázky překážky vycestování žalovaným ztotožnil a ani Nejvyšší správní soud nemá důvodu se od tohoto posouzení krajským soudem odchylovat.

Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s zamítl.

Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ve spojení s ). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladu řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2006

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu