Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 335/2005 - 99

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně T. K., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2002, čj. OAM-5272/VL-07-12-TZ-2002, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č. j. - 43,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č. j. - 43, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného (dále též „stěžovatel“) ze dne 18. 12. 2002, čj. OAM-5272/VL-07-12-TZ-2002, byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu v České republice jako zjevně nedůvodná podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně nebyl žalobkyni udělen azyl podle a 2 a zákona o azylu a nebyla na ni vztažena překážka vycestování podle zákona o azylu. Podle žalovaného z výpovědi žalobkyně vyplynulo, že před vstupem do České republiky pobývala na území Polska, kam legálně odcestovala z Ukrajiny dne 22. 11. 2002 a do České republiky přijela přes Polsko následující den. Na území Polska měla i podle svých slov možnost svobodně se pohybovat a vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů. Vyjádření žalobkyně, že požádala o udělení azylu v České republice za účelem sloučení rodiny, označil žalovaný za ryze subjektivní tvrzení nemající vliv na skutečnost, že žalobkyně mohla bez objektivních překážek požádat o udělení azylu již v Polsku, a to například v průběhu celní a pasové prohlídky na státních hranicích. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně není osobou uvedenou v zákona o azylu a nesplňuje tedy důvody pro udělení azylu podle tohoto ustanovení; žalovaný rovněž dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle zákona o azylu a nevztahuje se na ni ani překážka vycestování podle zákona o azylu.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č. j. - 43, toto rozhodnutí zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle soudu nebyly v daném případě splněny podmínky pro postup podle § 16 odst. 1 zákona o azylu, neboť ze žádosti žalobkyně nepochybně vyplynulo, že žádá o udělení azylu především z důvodu sloučení rodiny, přičemž členové rodiny jsou žadateli o azyl v České republice. Žalobkyně se tedy dovolávala především udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, což podle soudu v daném případě vyloučilo projednání žádosti žalobkyně postupem podle § 16 zákona o azylu a zamítnutí žádosti žalobkyně jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný proto pochybil, pokud žádost žalobkyně neposoudil pro provedení azylového řízení v jeho plném rozsahu, tedy pro shromáždění dostatečných skutkových zjištění, z nichž by mohl učinit závěr, zda žalobkyně podmínky pro udělení azylu splňuje či nikoliv. Žádost žalobkyně o udělení azylu měl pak žalovaný posoudit s přihlédnutím k jí uváděnému důvodu, tj. sloučení rodiny, spolu se žádostí manžela a dětí o udělení azylu. Soud poukázal o na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ukládající respektování rodinného života. I s přihlédnutím k tomu měl žalovaný projednat žádost žalobkyně, třebaže přicházela ze třetí bezpečné země. Z těchto důvodů soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení podle a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle a d) Žalovaný se neztotožnil s názorem soudu, že pokud žalobkyně odůvodňuje svou azylovou žádost především sloučením rodiny, vylučuje to projednání žádosti o udělení azylu postupem podle zákona o azylu a zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, přestože formální podmínky pro tento postup jsou splněny. V daném případě nebylo před soudem žádnou konkrétní námitkou zpochybněno, že Polsko není v případě žalobkyně možno považovat za třetí bezpečnou zemi. Přitom měl žalovaný za nerozhodné, že žalobkyně možnosti požádat o udělení azylu v Polsku nevyužila proto, že cestovala do České republiky, kde se momentálně nacházeli členové její rodiny v pozici žadatelů o azyl. Žalovaný uvedl, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu není právo na azyl právem vybrat si zemi, kde žadatel toto své právo uplatní. Proto je žalovaný přesvědčen, že rozhodl v souladu se zákonem o azylu, čemuž nepřekážela ani skutečnost, že probíhalo řízení o udělení azylu manželovi a dětem žalobkyně, navíc když výsledek takového řízení nebylo možné předjímat. Žalovaný se neztotožnil s názorem soudu, že při odůvodnění žádosti o udělení azylu rodinnými důvody nejsou splněny podmínky pro postup podle zákona o azylu. Žalovaný je dále přesvědčen, že nebylo na místě zrušit rozhodnutí z důvodu procesních pochybení, neboť žalovaný se v řízení žádného takového pochybení nedopustil a žalobkyně ani jeho postup v řízení nenapadala. Výhrady k rozhodnutí žalovaného sdělila žalobkyně soudu až později, ve stěžovateli blíže neznámém doplnění žaloby, což bylo pro soud důvodem věcného projednání žaloby a rozhodnutí podle Žalovaný je přesvědčen, že soud k tomu neměl dostatek důvodů a žalobu měl odmítnout. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č. j. - 43, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem krajského soudu a uvedla, že žalovaný při pohovoru nevzal ohled na to, že žádala o sloučení se svou rodinou. Proto je jí lhostejné, že Polsko je považováno za třetí bezpečnou zemi. Žalobkyně uvedla, že její manžel a děti opětovně obdrželi rozhodnutí o neudělení azylu. Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody podle a d) a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán.

Kasační stížnost je důvodná.

V souzené věci žalovaný použil na případ žalobkyně tzv. zkrácené řízení o udělení azylu uplatňované na základě zjevně nedůvodné žádosti o udělení azylu. Jde o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení je upravena v § 16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplnění podmínek v tomto ustanovení neznamená automatické vyloučení z řízení o udělení azylu, nýbrž jeho zrychlení.

Jak již bylo výše uvedeno, v souzené věci žalovaný vycházel v rozhodnutí z § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Uvedené právní posouzení věci žalovaným ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny podmínky podle § 12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata § 12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek § 13 odst. 1 a 2 zákona o azylu, tedy udělením azylu za účelem sloučení rodiny, ani důvody podle § 14 zákona o azylu, tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprovádí-li tedy správní orgán dokazování o přítomnosti důvodů azylu podle § 12 zákona o azylu, neboť má za to, že žadatel přichází ze třetí bezpečné země, pak jsou jeho výroky ve vztahu k § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu v posuzované věci výroky nemajícími oporu v platné právní úpravě. Podle těchto ustanovení lze totiž udělit azyl za účelem sloučení rodiny, resp. humanitární azyl, avšak jenom za situace, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12. Jak již však bylo výše uvedeno, v souzené věci žalovaný provedl tzv. zkrácené řízení, a to z důvodů zjevně nedůvodné žádosti, aniž v tomto řízení zjišťoval důvody podle § 12 zákona o azylu. Jestliže důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu nebyly zjišťovány (nemohly být tudíž ani zjištěny) nepřichází v úvahu výrok o neudělení azylu za účelem sloučení rodiny ani o neudělení azylu z humanitárních důvodů. Pokud takové výroky existovaly vedle sebe v rozhodnutí žalovaného, byla tím založena nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí pro nesrozumitelnost.

Pokud měl tedy krajský soud v úmyslu přezkoumávat výrok o neudělení azylu podle § 13 zákona o azylu, měl se nejprve zabývat tím, zda tento výrok měl být vůbec v napadeném rozhodnutí uveden, za situace, kdy žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. V dané věci byly podle názoru Nejvyššího správního soudu úvahy týkající se udělování azylu za účelem sloučení rodiny předčasné, neboť výrok o neudělení azylu podle § 13 odst. 1 a 2 zákona o azylu, stejně jako výrok podle § 14 zákona o azylu a konečně i výrok o neexistenci překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu neměl být v napadeném rozhodnutí žalovaného vůbec obsažen. Pokud žalovaný rozhodl o žádosti žalobkyně o udělení azylu postupem podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a současně rozhodl o tom, že se podle § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu azyl neuděluje, ač předpokladem pro uvedené výroky je předchozí zjišťování důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, dostal se výrokem rozhodnutí do logického rozporu. Krajský soud proto pochybil, neposuzoval-li napadené rozhodnutí žalovaného z tohoto hlediska a napadené rozhodnutí správního orgánu sice zrušil pro vady řízení, ačkoliv je měl zrušit z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost. Krajský soud svým rozhodnutím připustil existenci výroků rozhodnutí podle § 16 zákona o azylu s výroky podle § 13 a § 14 zákona, přičemž však tyto výroky jsou ve vzájemném logickém rozporu.

Za této situace Nejvyšší správní soud postupoval podle s tím, že v souzené věci nebyl vázán obsahem důvodů kasační stížnosti uváděných žalovaným. Nejvyšší správní soud tedy dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Praze je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost; proto Nejvyšší správní kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Praze podle zrušil; současně věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle Krajský soud v Praze v novém rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2006

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu