Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 As 32/2005 - 84

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele Národního bezpečnostního úřadu, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, za účasti L. J., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004, č. j. – 53,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Stěžovatel j e p o v i n e n zaplatit účastnici řízení Libuši Jenyšové na náhradě nákladů řízení částku 1 0 7 5 K č do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č. j. - 53, zamítl žalobu účastnice L. J. proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“) ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2330/2004-NBÚ/07-SO, kterým byla zamítnuta stížnost proti oznámení NBÚ ze dne 29. 3. 2004, č. j. 9962/2004-NBÚ/PFO-P, o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Městský soud v odůvodnění rozsudku především uvedl, že přezkoumání napadeného rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 3. 6. 2004 Kolegiem na úseku ochrany utajovaných skutečností (dále jen „Kolegium“) a vydání zamítavého rozhodnutí tohoto Kolegia ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. , o opravném prostředku účastnice nebrání soudnímu přezkumu. Je tomu tak proto, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vyslovení překážky věci pravomocně rozhodnuté, protože rozhodnutí Kolegia, vzhledem k odlišné úpravě procesních předpisů o řízení ( až 77k , ve znění pozdějších předpisů) i vzhledem k tomu, že zákon předpokládá jak rozhodnutí Kolegia, tak i rozhodnutí soudu, nezakládá nedostatek podmínky řízení bránící věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudem. Ve věci samé pak městský soud dospěl k závěru, že písemné materiály, na základě nichž bylo v tomto případě rozhodováno, obsahují dostatek podkladů, ze kterých bylo možno zjistit úplný skutkový stav potřebný pro rozhodnutí. Městský soud však žalobu zamítl, neboť existují doklady, které vzbuzují určitou pochybnost o bezpečnostní způsobilosti účastnice, jež vylučuje vydání požadovaného osvědčení.

V kasační stížnosti podané proti rozsudku městského soudu stěžovatel především vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že v tomto případě nebyla dána překážka věci rozhodnuté. Tuto překážku spatřuje v tom, že nejsou splněny jiné podmínky řízení podle ustanovení a nikoliv v tom, že by soud již v téže věci rozhodl. Existence vykonatelného rozhodnutí Kolegia totiž založilo překážku věci fakticky již rozhodnuté. Samo Kolegium považuje svá rozhodnutí za rozhodnutí nezávislého tribunálu ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ostatně pokud by zákonodárce nepovažoval Kolegium za nezávislý tribunál, bezpochyby by připustil, aby i jeho rozhodnutí podléhalo soudnímu přezkumu. Tak tomu však není. Naopak soudní přezkoumávání rozhodnutí Kolegia je výslovně vyloučeno. V této věci proto mělo být respektováno rozhodnutí nezávislého Kolegia, které rozhodovalo jako první v pořadí. Pokud by však jednal a rozhodoval jako první soud, nemohlo by jednat naopak Kolegium. Neposouzení vykonatelného rozhodnutí Kolegia jako překážky věci rozhodnuté proto vyvolává značnou právní nejistotu. Z těchto důvodů by proto měl být jak Kolegiem, tak i soudem vzájemně respektován závěr ve věci samé, který byl vydán dříve. Městský soud tak vydáním zamítavého rozsudku nesprávně posoudil právní otázku vztahu dvou nezávislých orgánů přezkumu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti ( ), nevzal v úvahu, že chyběla podmínka řízení se zřetelem k existenci překážky věci již rozhodnuté ( ) a nevypořádal se se všemi důvody, pro které neodmítl žalobu ( ). Stěžovatel má za to, že se zřetelem na uvedenou problematiku jsou dány důvody pro to, aby věc byla předložena Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti ustanovení či ustanovení až k , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Proto se domáhal, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a žaloba účastnice odmítnuta.

Účastnice ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že byla poučena o tom, že proti napadenému rozhodnutí ředitele NBÚ může podat jak opravný prostředek ke Kolegiu, tak i správní žalobu k příslušnému soudu. Městský soud správně vycházel ze základního ústavního principu vyplývajícího z d, podle něhož všechna rozhodnutí orgánů veřejné správy zakládající práva účastníka řízení podléhají soudnímu přezkumu s výjimkou těch, které vyloučí zákon. Za této situace by byl závěr o nepřípustnosti soudního přezkumu s poukazem na to, že již proběhlo řízení u Kolegia, jednoznačným porušením práva na spravedlivý proces podle d. Účastnici by tak bylo odňato právo výslovně stanovené tímto článkem a zákonem. Rozhodnutí Kolegia tak vzhledem k odlišné úpravě procesních předpisů i vzhledem k tomu, že zákon předpokládá vydání rozhodnutí tohoto orgánu i rozhodnutí soudní, nezakládá nedostatek podmínky řízení bránící věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudem. Se zřetelem k uvedenému navrhla účastnice, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ust. a 3 v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Z obsahu spisu vyplývá, že NBÚ oznámil dne 29. 3. 2004 pod č. j. 9962/2004-NBÚ/PFO-P účastnici, že ji nevydává osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2330/2004-NBÚ/07-SO, byla zamítnuta stížnost účastnice proti uvedenému oznámení o nevydání osvědčení. V tomto rozhodnutí byla účastnice poučena, že ve lhůtě 15dnů ode dne doručení může podat jednak opravný prostředek, o němž přísluší rozhodovat Kolegiu na úseku ochrany utajovaných skutečností a jednak žalobu, o níž přísluší rozhodovat příslušnému krajskému soudu. Rozhodnutím Kolegia ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. , byl zamítnut opravný prostředek účastnice proti rozhodnutí ředitele NBÚ s poučením, že proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. , kterým zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností konstatoval, že Kolegium nedostojí nárokům na materiálně chápaný soud předvídaný d, a proto argumentace, že rozhodnutí Kolegia představuje překážku věci soudem již rozhodnuté (rei iudicatae) je z ústavního pohledu neudržitelná. Současně Ústavní soud též konstatoval, že jakkoliv řízení před Kolegiem umožňuje dosáhnout ochrany zájmu na bezpečnosti, není způsobilé dostát nárokům d a zajistit soudní ochranu právům, jež mohla být v souvislosti s bezpečnostním prověřováním dotčena. Tento cíl umožňuje nejlépe dosáhnout soudní přezkum, jehož roli není sto nahradit přezkum prováděný Kolegiem.

V rozhodné době umožňovalo ustanovení § 73 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných skutečností k žalobě účastníka řízení soudní přezkum rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2330/2004-NBÚ/07-SO, a ustanovení § 77a odst. 1 citovaného zákona pak umožňovalo přezkoumání téhož rozhodnutí k opravnému prostředku účastníka řízení Kolegiem. Účastnice v předmětné věci byla také v souladu s těmito ustanoveními řádně poučena o možnostech přezkumu uvedeného rozhodnutí ředitele NBÚ právě v tomto rozhodnutí. v té době nijak neupravoval vzájemný vztah řízení před Kolegiem a před krajským, resp. městským, soudem. Z ustanovení a až zákona o ochraně utajovaných skutečností nebylo možno dovodit ani přednost některého z uvedených řízení s tím, že druhé pak aplikovat nelze a řízení před Kolegiem se řídilo odlišnými procesním předpisy ( až k citovaného zákona) než řízení před soudem ).

Podle názoru Nejvyššího správního soudu není v rozhodnutí Kolegia ze dne 19. 7. 2004 jiná neodstranitelná překážka řízení, která bránila městskému soudu v rozhodnutí o žalobě podané účastnicí, byť jak rozhodnutí Kolegia, tak i rozsudek městského soudu byly vydány ve vztahu k témuž rozhodnutí ředitele NBÚ.

Nejvyšší správní soud nemůže přehlédnout, že v rozhodné době předpokládal přezkoumání rozhodnutí ředitele NBÚ jak Kolegiem na základě opravného prostředku účastníka řízení, tak i příslušným soudem na základě žaloby účastníka řízení, aniž by stanovil přednost některého z uvedených řízení s tím, že druhé pak aplikovat nelze. Jestliže i řízení před Kolegiem a městským soudem bylo v rozhodné době spravováno odlišnými procesními předpisy je z toho zřejmý záměr zákonodárce umožnit přezkoumání uvedeného rozhodnutí ředitele NBÚ jak v řízení před Kolegiem, tak i v řízení před správním soudem, opět bez přednosti jednoho z těchto řízení. Jakkoliv tato úprava budí nejasnosti, není uvedeno, které řízení má proběhnout dříve a není řešen vztah mezi rozhodnutím Kolegia, které nelze považovat za soud ani v materiálním pojetí a rozhodnutím soudním, nelze z ní podle názoru Nejvyššího správního soudu vyvodit nepřípustnost soudního přezkoumání rozhodnutí ředitele NBÚ, a tedy vydání rozsudku příslušným soudem s poukazem na to, že již toto rozhodnutí bylo přezkoumáno rozhodnutím Kolegia. Taková úvaha o výluce soudního přezkumu rozhodnutí ředitele NBÚ by byla v příkrém rozporu s d, podle něhož, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. V tomto případě však nestanovil jinak, ba naopak, když v ustanovení výslovně předpokládal a připouštěl soudní přezkum takového rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedenou argumentaci neshledal postup městského soudu nezákonným, pokud napadeným rozsudkem rozhodl ve věci a žalobu usnesením neodmítl podle ustanovení z důvodu nesplnění jiných podmínek řízení, jejichž nedostatek je neodstranitelný. Proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( ).

Nejvyšší správní soud neshledal důvody k předložení věci Ústavnímu soudu, protože již nálezem tohoto soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. , bylo zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení § 77k odst. 6 zákona o ochraně utajovaných skutečností.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení za použití , podle něhož účastník, měl-li ve věci úspěch, má proti druhému účastníkovi právo na náhradu všech nákladů řízení, pokud je vynaložil důvodně. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti úspěch neměl a účastnici, která měla ve věci úspěch vznikly náklady řízení v souvislosti s právním zastoupením advokátem v tomto řízení. Nejvyšší správní soud proto uložil povinnost stěžovateli, aby zaplatil účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1075 Kč, a to za jeden úkon právní služby za 1000 Kč, kterým je vyjádření ke kasační stížnosti, podle ustanovení , , , ve znění pozdějších předpisů a náhrada hotových výdajů 75 Kč podle ustanovení citované vyhlášky.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. října 2006

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu