Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 333/2005 - 61

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: C. I., zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, č. j. – 31,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 20. 7. 2004,

č. j. OAM - 1346/LE - 11 - 07 - 2002, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu citovaného zákona.

Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou napadl rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku o neudělení azylu a o nevztažení překážky vycestování. Žalobce namítl porušení ustanovení , a , o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, ( ), a dále porušení ustanovení a zákona o azylu. Uvedl, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle zákona o azylu, a dále podmínky pro vztažení překážky vycestování podle citovaného zákona. Žalobce ve svém rozsáhlém podání uvedl, že splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu spatřuje ve svém onemocnění AIDS, pro které byl několikrát hospitalizován v nemocnici a bez kvalitní lékařské péče by již nežil. Léčení této nemoci je finančně náročné, v České republice je pak bezplatné, zatímco v jeho vlasti by byl potřebný rozsah lékařské péče pro něj nedostupný. K překážkám vycestování uvedl, že jeho vycestování by bylo v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V této souvislosti se dovolával rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který se zabýval otázkou setrvání občana státu S. K. a. N. ve Velké Británii z důvodu, že v zemi jeho původu není zaručena adekvátní péče o pacienty postižené nemocí AIDS; tento případ považuje za takřka podobný se svým případem a dovozuje porušení ust. správním orgánem, když se tento nezabýval možným použitím článku 3 Úmluvy na případ žalobce. Dále namítal rozpor žalobou napadeného rozhodnutí v otázce překážek vycestování i s článkem 8 Úmluvy, protože v České republice má manželku, žije zde řadu let, veškerý soukromý a rodinný život se odehrává tady. Žalobce dovozoval, že v jeho případě žalovaný aplikoval toliko zákon o azylu (nikoliv uváděnou Úmluvu), a to chybně, neboť ho neaplikoval v souladu s výkladovými pravidly mezinárodního práva. Žalobce je vzhledem k uvedenému přesvědčen, že v rozhodnutí správního orgánu nebyla zohledněna jeho kritická životní situace, a to že je vážně nemocen, a žádá proto o udělení azylu z humanitárních důvodů. Rovněž je přesvědčen, že se na něj vztahuje překážka vycestování. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, č. j. – 31, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobcem uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl udělit a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány žádné překážky vycestování do země původu.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 15. 6. 2005 kasační stížnost.

Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne 8. 6. 2005, kasační stížnost byla podána na poštu k přepravě 15. 6. 2005 a doručena městskému soudu dne 17. 6. 2005. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.

Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil stížnostní důvody podle , b) a d) , , (dále jen „ ). Stěžovatel v kasační stížnosti nejdříve provádí resumé toho, co uvedl v žalobě, a to že v žalobě namítl porušení ustanovení , a a a zákona o azylu. Splnění podmínek k udělení humanitárního azylu podle zákona o azylu je patrné pro jeho onemocnění AIDS s odkazem na důvodovou zprávu, podle níž má být humanitární azyl poskytován zejména starým a nemocným. Vycestování by bylo v rozporu s Úmluvou z roku 1950 a odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a sporu S. K. a. N. ve Velké Británii, kde je konstatováno, že v zemi jeho původu není zaručena adekvátní péče o pacienty postižené nemocí AIDS. V otázkách překážek vycestování odkazuje na Úmluvy a skutečnost, že v ČR má manželku a žije zde řadu let. Žalovaný měl aplikovat zákon o azylu (ne Úmluvu), a to ještě chybně, neboť ho neaplikoval v souladu s výkladovými pravidly mezinárodního práva. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné s odkazem na své rozhodnutí ze dne 16. 10. 2000, kterým byla žalobci přiznána překážka vycestování. Následuje resumé skutkových zjištění, k nimž dospěl příslušný Městský soud v Praze, který o žalobě rozhodoval – opět toliko cituje, co je uvedeno v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že podle něho nelze dojít k závěru, že by stěžovateli v zemi původu byla poskytnuta stejná péče, jako uváděným 15-ti tisícům lidí, kteří jsou součástí programu HIV a AIDS, a to už jenom proto, že celkový počet nemocných několikanásobně přesahuje správním orgánem a soudem uváděný počet nemocných. Celková dotace sice činí 80 % z cen léků, ale je podle jeho názoru třeba vzít v potaz celkovou životní úroveň v zemi, kde zbývajících 10 USD nemusí být pro všechny dosažitelná, nehledě k tomu, že činí-li 10 USD 20 % z celkové ceny léků, jedná se o cenu 50 USD všech léků za měsíc, což v porovnání se standardní cenou léků poskytovaných v ČR činí stěží 3 %, a proto lze důvodně pochybovat o kvalitě těchto léků a léčby onemocnění HIV a AIDS v zemi původu žadatele vůbec. Dále namítá, že se soud vůbec nevypořádal s námitkou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a sporu S. K. a. N. ve Velké Británii. Rovněž namítá, že bylo-li již jednou rozhodnuto o vztažení překážky vycestování a okolnosti udělení se nezměnily, naopak přispělo k nim onemocnění žadatele o azyl, nemělo o nich být rozhodováno. Stěžovatel uzavírá, že kasační stížnost podává z důvodů tvrzené nezákonnosti, která spočívá v nesprávném posouzení právní otázky podle , a současně pro vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu podle , a dále pro nedostatek důvodů rozhodnutí, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé podle Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle

Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí městského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního spisu a vydané rozhodnutí. Stěžovatelova tvrzení zpochybňující péči o nemocné HIV a AIDS v zemi jeho původu, jakož i dosažitelnost této péče pro obyvatelstvo, považuje za pouhý názor stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že se u něho nezměnily podmínky týkající se vztažení překážky vycestování, jež byla v jeho případě shledána v prvním azylovém řízení ve vydaném správním rozhodnutí ze dne 16. 10. 2000, žalovaný odmítá s tím, že v novém řízení je správní orgán v souladu se zákonem o azylu povinen otázku existence překážky vycestování znovu posoudit na základě skutkových zjištění a rozhodnout. K námitce, že se soud vůbec nevypořádal s námitkou týkající se rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a sporu S. K. a. N. ve Velké Británii, odkazuje žalovaný na stranu 8 rozsudku, kde je k věci učiněn jednoznačný závěr, a to že onemocnění HIV/AIDS není automaticky důvodem pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu ani důvodem pro konstatování překážky vycestování podle § 91 tohoto zákona, rozhodné jsou osobní poměry žadatele o azyl a situace v zemi jeho původu. Obě hlediska byla posouzena v souladu se zákonem o azylu i s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Pobyt na území České republiky ve vztahu k namítané ochraně rodinného života a jednoty rodiny za situace, kdy stěžovatelova manželka je českou státní příslušnicí, lze řešit v režimu , o pobytu cizinců na území České republiky, nikoliv v režimu zákona o azylu ani žádostí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný kasační stížnost považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel výslovně uplatnil stížnostní důvody podle ustanovení , b) a d) Podle lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Podle lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že městský soud při vlastním přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Městský soud v Praze právní otázku v předcházejícím řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze správně usoudil a rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na udělení azylu podle § 14 zákona o azylu, a že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle § 91 citovaného zákona. S námitkami stěžovatele se Městský soud v Praze náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a Nejvyšší správní soud se v tomto směru ztotožňuje se závěry, k jakým městský soud dospěl.

Námitka, že stěžovateli měl být kvůli jeho závažnému zdravotnímu stavu udělen azyl z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu, je nedůvodná. V této souvislosti Nejvyšší správní soud vychází z ustálené judikatury, že na udělení azylu z humanitárních důvodů podle citovaného ustanovení zákona nemá žadatel o azyl subjektivní právo a správní orgán o tomto rozhoduje v rámci správního uvážení, a v tomto směru se plně ztotožňuje se závěrem, jež učinil ve vztahu k této námitce městský soud. Stěžovatelem uváděné závažné zdravotní potíže nebyly zpochybňovány, avšak tyto nejsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro udělení azylu z humanitárních důvodů.

Rovněž námitka, že na stěžovatele měla být vztažena překážka vycestování podle § 91 zákona o azylu, a to za situace, kdy v předchozím rozhodnutí žalovaný rozhodl o vztažení překážky vycestování, je nedůvodná, neboť správní orgán ve smyslu platné právní úpravy v novém rozhodnutí zohlednil skutkové a právní okolnosti v době svého rozhodování, tak jak mu tuto povinnost zákon ukládá; předchozím rozhodnutím vázán není.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Městský soud v Praze napadeným rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení ve smyslu Městský soud nepochybil, jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení ve smyslu Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými námitky stěžovatele o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu

Žalovaný správní orgán i Městský soud v Praze postupovaly správně, když důvody uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. října 2006

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu