Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 260/2005 - 44

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky O. K., provdané M., zastoupené JUDr. Lenkou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2005, č. j. - 17,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 23. 9. 2004, č. j. OAM-2812/VL-20-03-2004, byla dle ust. , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), zamítnuta žádost stěžovatelky u udělení azylu jako zjevně nedůvodná.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.

Ve včas podané kasační stížnosti namítá stěžovatelka, že krajský soud se dostatečně nevypořádal se žalobními body, a to zejména s otázkou, zda v řízení před správním orgánem nedošlo k porušení pravidel pro vedení správního řízení, dále pokud jde o zjištění stavu věci a rovněž s jejími důvody, které uvedla v žádosti o azyl. Přestože to stěžovatelka explicitně nevyjádřila, lze její případ hodnotit tak, že její návrat na Ukrajinu za dané situace (udělení správního vyhoštění a s tím související následná nemožnost návratu do České republiky) by pro ni znamenal bezprostřední a výrazný zásah do soukromého a rodinného života. Odkázala na Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), na y (dále jen), na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva W. v. Velká Británie, Mokrani v. Francie a Boultif v. Švýcarsko. Domnívá se, že realizací správního vyhoštění bude porušeno její právo na rodinný život a jeho realizaci. Otázkou překážek vycestování se nezabýval ani soud, proto stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, uvedl, že se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno v souladu s právními předpisy, když bylo v průběhu řízení zjištěno, že stěžovatelka podala žádost o azyl z důvodu legalizace pobytu, což nezakládá nárok na mezinárodní ochranu. Poukázal na fakt, že v dané věci nebylo o překážkách vycestování rozhodováno. Navrhl zamítnutí jak kasační stížnosti, tak i návrhu na přiznání odkladného účinku.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Dle ust. žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v .

Dle ust. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.

S ohledem na fakt, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti ust. , je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení. Skutková podstata může být se spisy v rozporu tehdy, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech tehdy, chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v řízení před soudním ani správním orgánem neshledal. Stěžovatelka ve své žádosti o azyl ze dne 15. 9. 2004 uvedla, že „žádám o azyl v České republice, protože jsem se seznámila s mužem, zamilovala jsem se a chci se za něj vdát. A to jsou všechny důvody, proč žádám o azyl.“ Dále uvedla, že v České republice žije již od roku 2002, když před tímto datem zde již pracovala. Na otázky, zda měla problémy se soukromými osobami či se státními orgány v zemi původu, odpověděla, že nikoliv. V případě návratu na Ukrajinu se obávala, že tam nezíská zaměstnání a rovněž nechtěla opustit přítele. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že z výše uvedeného stručného přehledu správního spisu nade vší pochybnost vyplývá, že stěžovatelka nepodala žádost o azyl z některého z důvodů stanovených v ust. , tedy z důvodu, že by byla v zemi původu pronásledována či že by měla odůvodněný strach z takového pronásledování, když rovněž v jejím případě nebylo možno aplikovat ust. . Správní orgán proto postupoval zcela v souladu se zákonem, když žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou dle ust. cit. zákona, a rovněž krajský soud nepochybil, jestliže v takovém postupu správního orgánu neshledal žádné pochybení. Je zcela zřejmé, že žádost o udělení azylu stěžovatelky byla výrazem její snahy o legalizaci pobytu v České republice, což lze dovodit i z vlastního textu kasační stížnosti (a stěžovatelka tento důvod nikterak ani nezastírá). Nejvyšší správní soud poznamenává, že azylové řízení je specifickým institutem vnitrostátního práva, který v žádném případě neslouží k legalizaci pobytu na území České republiky či pro umožnění založení rodiny s českým státním příslušníkem, neboť pro takovýto účel disponuje právní řád České republiky jinými prostředky.

K tvrzení stěžovatelky týkajícímu se překážky vycestování a porušení pravidel správního řízení (když v tomto případě nelze uvedení výčtu údajně porušených ustanovení v žalobě považovat za žalobní bod), jakož i k odkazům na Úmluvu,u a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. nepřihlédl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení zamítl bez jednání postupem dle citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

Stěžovatelka podala návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek dle ust. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , větu první, , dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Další účastník nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto mu ho soud nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. října 2006

JUDr. Radan Malík

předseda senátu