Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 3/2006 - 78

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2005, č. j. OAM-503/LE-B02-B02-2005, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2005, č. j. - 29,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byla zamítnuta žádost žalobce (dále též „stěžovatel“) o udělení azylu na území České republiky jako zjevně nedůvodná podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném do 12. 10. 2005 (nyní zákona o azylu – pozn. soudu). Podle tohoto ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná v případě, že žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Žalovaný uvedl, že žalobce vstoupil za území České republiky dne 15. 7. 2002 s cestovním pasem a vízem platným devadesát dní. Po uplynutí platnosti víza pobýval na území České republiky nelegálně. V březnu roku 2003 byl zadržen policií, obdržel rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu tří let a výjezdní vízum; Českou republiku však neopustil a v červnu roku 2005 byl policií opět zadržen a umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců. Podle žalovaného žalobce uvedl, že v době odchodu z vlasti nevěděl o možnosti požádat o udělení azylu a ani při svém prvním zadržení nebyl o této možnosti informován; o udělení azylu se rozhodl požádal až po druhém zadržení policií. Žalovaný shrnul, že ačkoliv měl žalobce během svého tříletého pobytu na území České republiky možnost svobodně se pohybovat a vešel do kontaktu se zástupci zdejších státních orgánů, možnosti požádat o udělení azylu nevyužil a učinil tak až po svém umístění do Zařízení pro zajištění cizinců poté, co dne 26. 6. 2005 převzal druhé rozhodnutí o uložení správního vyhoštění na dobu deseti let. Skutečnosti uvedené v žádosti o udělení azylu, tj. obava z uvěznění za nelegální podnikání a z policistů v zemi původu, byly přitom žalobci známy již dříve, v podání žádosti o udělení azylu mu tedy nebránily žádné objektivní skutečnosti. Proto byly podle žalovaného splněny podmínky pro zamítnutí žádosti o udělení azylu podle uvedeného ustanovení. Žalovaný nezkoumal, zda jsou dány důvody pro udělení azylu podle a zákona o azylu nebo překážka vycestování podle zákona o azylu, neboť mu to za této procesní situace nepřísluší.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2005, č. j. - 29, byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že žalobce žalovanému vytkl nesprávné hodnocení shromážděných důkazů, jež mělo vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného; takové pochybení však soud neshledal a uvedl, že žalobce pobýval na území České republiky od 15. 7. 2002 nepřetržitě až do svého druhého zadržení policií dne 25. 6. 2005 a teprve v zařízení pro zajištění cizinců, kam byl umístěn po udělení správního vyhoštění, požádal o udělení azylu. Skutečnosti uvedené v žádosti o udělení azylu mu přitom byly známé již v roce 2002 a nic mu nebránilo v tom, aby žádost o udělení azylu podal již dříve. Během správního řízení bylo tedy nepochybně prokázáno, že žalobce podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv tak mohl učinit již dříve; proto soud shledal postup žalovaného v souladu se zákonem. Soud dále uvedl, že námitky směřující k udělení azylu podle § 12 a § 14 zákona o azylu nejsou součástí výrokové části rozhodnutí žalovaného a žalovaný nepochybil, když se podmínkami podle § 12 a § 14 zákona o azylu nezabýval. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody kasační stížnosti podle , b) a d) Podle stěžovatele soud nesprávně posoudil právní otázku, zda měl žalovaný dostatek podkladů pro rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu. Soud sice uvedl, že žalovaný se situací žalobce zabýval v celém kontextu, dále však jen konstatoval, že žalobce mohl požádat o udělení azylu již dříve. Žalovaný ani soud se podle žalobce nevypořádali s tím, že zdrojem problémů žalobce na Ukrajině byla policie; pronásledování přitom nebylo jednorázové a jeho strůjcem byl státní orgán. Žalobce se v zemi původu dostal do finančních potíží, když nebyl schopen zajistit si prostředky pro svou obživu; pro provozování živnosti mu byly kladeny nezákonné překážky. Proto opustil zemi původu a požádal o udělení azylu. Žalobce tedy splňuje podmínky podle zákona o azylu; to však žalovaný vůbec nehodnotil a soud mu tuto vadu ani nevytkl. Žalobce je dále přesvědčen, že soud nedostatečně provedl dokazování, neboť na základě jím zjištěného skutkového stavu nebylo možné v řízení spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nerespektoval omezené možnosti žalobce ohledně opatření důkazů ke svým tvrzením. Stěžovatel se tedy neztotožnil se závěrem soudu, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. Za nepřezkoumatelné považuje stěžovatel rozhodnutí krajského soudu proto, že soud nevytkl žalovanému, že neposoudil otázku existence překážky vycestování podle zákona o azylu, neboť tím podle stěžovatele došlo k porušení mezinárodněprávních závazků České republiky, zejména zákazu vyhoštění a navrácení (tzv. „non-refoulement“) ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků; přitom žalobci hrozí při návratu na Ukrajinu mučení, nelidské a ponižující zacházení a administrativní šikana. Stěžovatel dále rozhodnutí žalovaného vytkl, že neodpovídá a spr. ř. účinného do 31. 12. 2005, neboť žalovaný neověřil skutková tvrzení žalobce a bez dalšího dospěl k závěru, že není dán důvod pro udělení azylu. Rozhodnutí žalovaného navíc není dostatečně odůvodněno, pročež správní řízení trpí neodstranitelnou vadou. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2005, č. j. - 29, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání a vyslovil názor, že rozhodnutí žalovaného i krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy. Žalovaný uvedl, že v rozhodnutí řádně popsal důvody zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu; kasační námitky proto pokládá za irelevantní a navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody podle , b) a d) ; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Prvním důvodem kasační stížnosti je důvod podle , jde tedy o tvrzenou nezákonnost rozhodnutí krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel je přesvědčen, že mu měl být udělen azyl, neboť byl v zemi původu pronásledován ze strany policistů kvůli svého nelegálnímu podnikání. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že – jak správně uvedl žalovaný i krajský soud – rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné vylučuje možnost posuzovat podmínky pro udělení azylu podle či zákona o azylu. Rozhodnutí podle zákona o azylu znamená, že nastoupí některý v tomto ustanovení předpokládaný důvod, pročež se žalovaný žádostí o udělení azylu nemůže vůbec meritorně zabývat. Žádost žalobce o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neboť žalobce požádal o udělení azylu po tříletém pobytu na území České republiky až v situaci, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění na dobu deseti let, ačkoliv mohl žádost o udělení azylu podat i dříve. Byl tedy dán důvod pro zamítnutí žádosti o udělení azylu podle zákona o azylu (nyní srov. zákona o azylu – pozn. soudu); proto nebylo na místě vůbec zkoumat důvody žalobce pro udělení azylu podle či podle zákona o azylu ani rozhodovat o existenci překážky vycestování podle zákona o azylu, neboť o překážce vycestování žalovaný v souladu s zákona o azylu rozhoduje toliko v případě neudělení nebo odnětí azylu. Nejvyšší správní soud v souladu s názorem krajského soudu dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když za výše uvedené situace žádost žalobce o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou; tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti o jeho důvodech pro udělení azylu tedy nejsou právně relevantní. Důvod kasační stížnosti podle proto není dán.

Kasační stížnost byla dále podána z důvodu podle Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. V souzené věci je však zřejmé, že žalovaný rozhodl na základě skutečností obsažených ve správním spise. V této námitce Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem krajského soudu sděluje, že skutkový závěr žalovaného byl učiněn zcela v souladu s podklady a tyto skutečnosti vyplývají z tvrzení žalobce v průběhu správního řízení o udělení azylu. Žalovaný správní orgán měl pro rozhodnutí dostatek podkladů, se kterými měl žalobce možnost se seznámit a vyjádřit se k nim a rozhodnutí žalovaného vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a jako takové bylo žalovaným správním orgánem řádně odůvodněno, když bylo uvedeno, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval, tedy v souladu s spr. ř. účinného do 31. 12. 2005. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti uvedený v není dán.

Posledním důvodem kasační stížnosti stěžovatele je tvrzená nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, tedy důvod kasační stížnosti podle Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné, neboť nevytklo žalovanému neposouzení existence překážky vycestování, pak je zapotřebí odkázat na výše uvedenou skutečnost, že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné žalovaný neposuzuje existenci překážky vycestování podle zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jediné tvrzení týkající se procesního pochybení krajského soudu a tedy podřaditelné pod důvod kasační stížnosti podle , dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ani tento důvod kasační stížnosti není dán.

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( ). Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle věta první , neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. září 2006

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu