Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 408/2005 - 60

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobkyně: L. I., zastoupena Mgr. Romanem Nacu, advokátem, se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, č. j. – 34,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. – 34 ze dne 27. 1. 2005, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM 938/VL – 11 – P08 – R2 – 2001 ze dne 3. 2. 2003, kterým žalovaný stěžovatelce azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neudělil a nevztáhl na stěžovatelku překážku vycestování ve smyslu téhož zákona.

Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozhodnutí z důvodů uvedených v ust. , b) a soudu vytýká, že ust. až vykládá ryze účelově a používá vždy ten výklad, který je z hlediska stěžovatelky nevýhodný, čímž porušuje zásadu objektivně zkoumat veškeré předložené důkazy. Dále soudu vytýká, že pominul návrhy stěžovatelky, z nichž je patrno, že jí hrozí nebezpečí na životě a zdraví a nezaobíral se skutečnostmi, které jsou hodné zvláštního zřetele, jak je uvedeno v ust. . Namítá dále, že rozhodnutí postrádá důvod, a že soud nesprávně vycházel pouze ze zákona, nikoliv z faktů, které by mohly být ve prospěch stěžovatelky, k nimž se prakticky nevyjádřil. Shledává, že závěry soudu jsou v rozporu s obsahem spisu. Žalovanému pak vytýká, že vycházel z neznalosti celé problematiky, dogmaticky aplikoval právní předpis a postupoval v zásadě, že cílem je pozitivní rozhodnutí o udělení azylu nevydat. Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby rozsudek krajského soudu v Praze zrušil, věc vrátil soudu k dalšímu řízení a přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především poznamenává, že stěžovatelka neobjektivnost zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Uzbekistánu ničím nedokládá a nekonkretizuje, a proto nelze zvažovat oprávněnost její argumentace. Odvolává se na rozsudek NSS v Brně č. j. ze dne 16. 7. 2004, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil názor na zprávy MZV USA obecně a poukazuje na to, že rozsah dokazování ve správním řízení ve věcech azylových je dán především obsahem podané žádosti. V případě stěžovatelky vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci, na jehož základě pak žádost stěžovatelky o udělení azylu posoudil a zdůraznil, že stěžovatelka měla možnost se během řízení před správním orgánem vyjádřit ke všem skutečnostem, které ji vedly k odchodu ze země původu i k informacím o zemi původu, které nevyužila a nežádala jejich doplnění, a proto nemůže v kasačním řízení namítat dokazování neobjektivními zprávami, z nichž správní orgán vycházel.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelka žádost o azyl odůvodnila národnostními problémy mezi Uzbeky a Rusy, vysokou kriminalitou v zemi původu a obavou, že by syn, který s ní přicestoval, musel nastoupit vojenskou službu. Poprvé s tehdy nezletilým synem přicestovala do České republiky v polovině roku 1999, po ročním převážně ilegálním pobytu a zaměstnání se stěžovatelka vrátila zpět do Uzbekistánu a po třech měsících pobytu opětovně přicestovala do České republiky v listopadu roku 2000. O azyl požádala až 4. 2. 2001 proto, že nevěděla jak si zlegalizovat pobyt na území ČR. Její problémy jako rusky mluvící obyvatelky Uzbekistánu spočívaly v tom, že po rozpadu Sovětského svazu musela v zaměstnání užívat uzbecký jazyk, který neznala, a proto práci opustila. Tvrdila, že nebylo prakticky možné pro rusky hovořící obyvatele sehnat zaměstnání. Původně do ČR přicestovala, aby ochránila syna před výkonem základní vojenské služby a proto, že neměla práci a nemohla tam existovat. Její situace se ale nelišila od ostatních spoluobčanů v Uzbekistánu a neměla tam žádné problémy se státními úřady. Uvedené důvody žalovaný posoudil na základě informací vyplývajících ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu za rok 2000, ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 30. 7. 1999 a 18. 12. 2000 a neshledal naplnění podmínek podle ust. , , . Azyl stěžovatelce neudělil a rovněž neshledal, že by na straně stěžovatelky byla dána překážka vycestování ve smyslu . Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného stěžovatelka napadla žalobou, v níž vytýká správnímu orgánu, že řádně neposoudil důvody hodné zvláštního zřetele ve vztahu k ust. , neboť zemi původu opustila kvůli rodinnému příslušníku. Dále správnímu orgánu vytýkala, že se nezabýval samotnou podstatou žádosti, kterou nekonkretizuje, ale důvody pro udělení azylu spatřoval v obecně špatných podmínkách v zemi původu spočívající v nemožnosti uplatnit se na trhu práce a v národnostních problémech projevující se urážkami ze strany uzbeckého obyvatelstva. Zdroje informací považovala za irelevantní, nereflektující na jednotlivé konkrétní případy a správní orgán tudíž vycházel z nedostatečného skutkového zjištění. Krajský soud žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatelka netvrdila žádné důvody uvedené v ust. , ale naopak podanou žádostí chtěla řešit svou osobní situaci, situaci svého syna a zejména legalizovat pobyt na území ČR. Dospěl rovněž k závěru, že žádná z těchto skutečností by neodůvodňovala udělení humanitárního azylu podle . Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu podle , 3 v mezích uplatněných kasačních důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. V logice kasačních důvodů je nejprve nutno se vypořádat s námitkou směřující proti vadám řízení před žalovaným, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé ( ), přičemž vadou má být to, že žalovaný vycházel z nelogických podkladů, zejména pofiderních zpráv Ministerstva zahraničních věcí USA, týkající se stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu za rok 2002 a z článku týdeníku R., a proto je rozhodnutí neobjektivní a navíc správní orgán nepoužil veškeré dostupné materiály při hodnocení dané situace. Předně je nutno uvést, že stěžovatelka v žalobě i v kasační stížnosti namítá především nedostatek skutkových zjištění pro posouzení své žádosti a dále zpochybňuje zjištění učiněná žalovaným ze shora uvedených zpráv. V obou případech tak činí pouze v obecné rovině. Uvedená námitka není důvodná nejen pro svoji obecnost, ale také proto, že stěžovatelka v průběhu správního řízení nevyužila svého práva seznámit se s obsahem uvedených podkladových zpráv, vznést vůči nim námitky, event. učinit návrh na doplnění dokazování. Ostatně stěžovatelka ani v kasační stížnosti neuvedla jakoukoliv skutkovou specifikaci pochybení, jichž se měl žalovaný v procesu dopustit, např. ke kterým konkrétním důvodům, jež měla stěžovatelka v řízení uvést, žalovaný nepřihlédl.

Nesprávným posouzením právní otázky ( ) by byl omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl za daného správně zjištěného skutkového stavu použít a nebo aplikoval správný právní předpis a dopustil se nesprávnosti při výkladu. Nejvyšší správní soud především předesílá, že stěžovatelka v žalobě napadla výrok o neudělení azylu podle v tom, že správní orgán neposoudil jí tvrzené důvody jako důvody hodné zvláštního zřetele. Krajský soud v souvislosti s tímto ustanovením konstatoval, že žadatelka o azyl v řízení neuvedla žádnou skutečnost, která by odůvodňovala udělení tohoto azylu a takovou skutečností není uváděná obava o syna, který by měl nastoupit vojenskou službu, neboť on sám podal žádost o azyl a tyto skutečnosti jsou řešeny samostatně, resp. v jiném řízení. V posouzení těchto důvodů žádosti o azyl stěžovatelky ve vztahu k ust. nelze správnímu orgánu ani soudu ničeho vytknout.

Nejvyšší správní soud dále musí v této konkrétní věci konstatovat, že rozhodnutí správního orgánu i rozhodnutí soudu naopak odpovídají zásadám logiky. V projednávané věci je třeba uvést, že stěžovatelka poprvé vycestovala ze země původu v roce 1999, následně po ročním pobytu na území České republiky se rozhodla pro návrat do země původu, který byl bez jakýchkoliv problémů se státními orgány a bez jakýchkoliv překážek, aby se opětovně po několika měsících vrátila zpět do České republiky, aby se po několika měsících nelegálního pobytu rozhodla pro podání žádosti o azyl. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že se svobodně pohybovala mezi Uzbeckou a Českou republikou, o azyl nepožádala neprodleně poté, co k tomu měla první příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového (v roce 1999 až 2000 šlo o několikaměsíční nelegální pobyt na území České republiky, v roce 2000 až 2001, kdy byla podána žádost o azyl, rovněž pobývala na území České republiky nelegálně). I kdyby důvody stěžovatelkou předestřené jako důvody odchodu ze země původu mohly být azylově relevantní, stěžovatelka se diskvalifikovala z možnosti azylové ochrany tím, že se před podáním žádosti svobodně pohybovala mezi Českou republikou a Uzbekistánem, na území ČR setrvávala vždy po příjezdu nelegálně, a proto motivy její žádosti o udělení azylu nepochybně směřují k legalizaci pobytu na území ČR, jak ostatně stěžovatelka uvedla ve správním řízení.

V souzené věci Nejvyšší správní soud neshledal naplnění žádné ze stížních námitek a ze všech shora uvedených důvodů dospěl po přezkoumání rozhodnutí krajského soudu k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle a 7 ve spojení s Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nenáleží, žalovanému, jenž byl procesně úspěšný, podle soudního spisu žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že se mu jejich náhrada nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Milada Tomková

předsedkyně senátu