Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 188/2005 - 77

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Z. Z., zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Práglem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. ,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla s e u r č u j e částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 4. 9. 2003, č. j. OAM-1349/VL-07-15-2003, o neudělení azylu podle , a , o azylu.

Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení až d) , (dále jen „“), a namítá tak nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem; vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech; zmatečnost řízení; a dále jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

V kasační stížnosti samotné stěžovatel pouze uvádí, že krajský soud posoudil jeho případ v rozporu s platným právem a že shledává vážná pochybení všech dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje tento rozsudek krajského soudu zrušit a zároveň žádá o přiznání odkladného účinku, když uvádí, že by mu současný stav řízení mohl přivodit značnou újmu na právech, pokud by byl nucen vycestovat z území ČR.

Poté, co byl stěžovateli ustanoven krajským soudem advokát, doplnil, že krajský soud rozhodl o jeho žalobě bez nařízení ústního jednání, aniž by si stěžovatel vzpomínal, že by mu krajský soud doručil výzvu podle Ponechává proto na zjištění soudu, zda je tato výzva vůbec založena v soudním spise, a připomíná, že i kdyby mu tato výzva byla doručena, pak by jejímu obsahu nerozuměl, neboť nezná český jazyk, jak bylo krajskému soudu známo.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 2. 4. 2003 na základě žádosti, v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel pracoval na Ukrajině na policii. Poté co poskytl rozhovor místním novinám, který byl otištěn v roce 2000, vtrhlo k němu do domu pět neznámých lidí, kteří jej svázali, bili a nutili, aby svá tvrzení uvedená v novinách odvolal. To se ještě čtyřikrát až pětkrát opakovalo, i přesto že mu policie slíbila pomoc, neboť se na ni opakovaně obracel. Při posledním útoku byl stěžovatel pořezán na břiše, proto odešel do Ruska, kde se léčil z poranění, a poté odešel do ČR. V zásadě totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 24. 6. 2003. V tomto pohovoru uvedl, že do ČR přijel poprvé v roce 1999 jako turista, poté sem jezdil za prací a nakonec sem utekl poté, co byl několikrát napaden v souvislosti s uvedeným článkem v novinách, v němž v březnu 1999 prostřednictvím dvou reportérů místních novin vysvětloval situaci v ukrajinské policii, zejména její zkorumpovanost. K tomuto činu se rozhodl poté, co od policie odešel, zejména pro neshody s velitelem, jemuž nechtěl dávat úplatky. Obsah tohoto článku byl využit i pro regionální televizní vysílání. V případě návratu na Ukrajinu se obával smrti, neboť útočníci mu vyhrožovali zabitím a od manželky ví, že se po něm stále ptají. O azyl požádal až v roce 2003 poté, co obdržel správní vyhoštění.

Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl svým výše označeným rozhodnutím ze dne 4. 9. 2003. Žalovaný v tomto rozhodnutí vyšel zejména ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2002. Žalovaný v tomto rozhodnutí konstatoval, že důvodem stěžovatelovy žádosti o azyl byly potíže s neznámými osobami na Ukrajině a snaha o legalizaci pobytu, aby se tak vyhnul důsledkům správního vyhoštění. Tyto důvody nebylo podle žalovaného možno podřadit pod důvody podle § 12 zákona o azylu, neboť fyzické napadení stěžovatele a vyhrožování jeho fyzickou likvidací nelze hodnotit jako skutečnost, kterou lze podřadit důvodům pro udělení azylu, neboť jednání neznámých osob bylo snahou nezákonným způsobem přimět stěžovatele, aby odvolal svá tvrzení o korupci v řadách místní policie. Stěžovatel neprokázal, že by státní orgány Ukrajiny jednání těchto násilnických skupin podporovaly, tolerovaly, či mu nebyly schopny zajistit v zemi původu přiměřenou ochranu. Stěžovatel si navíc nikde nestěžoval na činnost policie, ačkoli s ní nebyl spokojen, a žalovaný přihlédl i ke skutečnosti, že stěžovatel požádal o azyl až poté, co obdržel správní vyhoštění, což žalovaný hodnotil jako účelové jednání, které nelze podřadit důvodům podle zákona o azylu, ale spíše , o pobytu cizinců. Žalovaný nezjistil ani důvody pro udělení azylu podle a zákona o azylu, ani pro shledání překážky vycestování podle jeho .

Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. V této žalobě vytkl žalovanému, že na základě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci. V doplnění své žaloby pak zareagoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že od roku 1999 byl na Ukrajině společně se svou rodinou pronásledován a ohrožen na životě pro svou kritiku místního velitele policie ve městě D., pana S. Obrátil se i na místní prokuraturu, ale tam byl upozorněn, že udělal svou životní chybu, neboť pan S. řídí policejní mafii, která jej může zabít. Zopakoval posloupnost skutků zakládajících jeho pronásledování a uvedl, že se nemůže na Ukrajině již obrátit o pomoc na policii, prokuraturu ani soudy, a proto žádá o azyl.

Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl shora označeným rozsudkem. V tomto zamítavém rozsudku krajský soud zejména rekapituloval obsah správního spisu a zákonnou úpravu. Závěrem rozsudku pak uvedl, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu proto, aby se vyhnul správnímu vyhoštění, a podal ji navíc až půl roku po udělení správního vyhoštění. Přitom krajský soud připomněl, že osoba utíkající ze své země původu z důvodu pronásledování by se již od počátku snažila svou situaci vyřešit. Tímto pohledem pak krajský soud označil stěžovatelovo jednání nikoliv za vedené snahou hledat v ČR ochranu před chováním soukromých osob nebo ukrajinských státních orgánů, ale za účelové. Stěžovatel měl využít nástrojů zákona o pobytu cizinců. Krajský soud dále neshledal, že by byl žalovaným nesprávně zjištěn skutkový stav věci, ostatně stěžovatel tuto námitku uplatnil pouze v obecné poloze.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Stěžovatel ve své kasační stížnosti sice namítal obecné důvody k jejímu podání obsažené v až d) , dále již ovšem neuvedl, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost ve smyslu těchto ustanovení.

Konkrétní námitku tak fakticky obsahuje až doplnění kasační stížnosti podané jeho právním zástupcem. V této námitce je zejména uvedeno, že si stěžovatel nevzpomíná, že by mu krajský soud zaslal výzvu ve smyslu , a ponechává na zjištění zdejšího soudu, zda je tato výzva založena ve spise. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že výzva k vyjádření nesouhlasu s tím, že o stěžovatelově věci bude rozhodnuto krajským soudem bez nařízení jednání, je v soudním spise založena na listu č. 26. Tato výzva byla vyhotovena dne 9. 3. 2004 a stěžovateli byla doručena dne 26. 4. 2004, jak vyplývá z dodejky podepsané stěžovatelem a založené na č. l. 27 soudního spisu.

Pro případ, že soudní spis obsahuje doručenou výzvu podle , stěžovatel v doplnění kasační stížnosti dále namítá, že i kdyby mu tato výzva byla doručena, stejně by jí nerozuměl, neboť nezná český jazyk, což bylo krajskému soudu známo. Na tuto námitku je třeba zareagovat v souladu se setrvalou judikaturou zdejšího soudu. Ten ve svém rozsudku ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. (publ. pod č. NSS), uvedl, že „cizinka v řízení o azylu musí být o právu vyjádřit se k možnosti rozhodnout o věci samé bez jednání ( ) poučena v jazyce, jemuž rozumí.“

Pravidlo v tomto rozsudku obsažené ovšem nelze vykládat tak, že by bylo nutno například právě výzvu k vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím věci krajským soudem bez nařízení ústního jednání doručovat každému žalobci jiné než české národnosti, či státní příslušnosti, v jeho mateřštině. Takto je nutno doručovat pouze tehdy, kdy taková potřeba vyšla v řízení najevo a doručování výzvy v češtině by zjevně vedlo k porušení práva na spravedlivý proces. Takto upřesnil výše uvedené pravidlo Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. , kde uvedl: „Od středoškolsky vzdělané žadatelky o azyl, která byla schopna se dopravit do České republiky až z Arménie a byla schopna si zajistit sepsání žaloby v dobré češtině, lze oprávněně očekávat, že po obdržení výzvy držitele poštovní licence jej bude kontaktovat. V této situaci není důvodná námitka, že vyrozumění pošty v českém jazyce nebylo pro žadatelku srozumitelné a znemožnilo jí jednat před soudem (zásilka obsahovala výzvu, aby se žadatelka vyjádřila k záměru soudu rozhodnout o věci bez jednání, ).“

Právě takto je třeba pohlížet i na stěžovatelův případ. Stěžovatel byl schopen podat v češtině sepsanou žalobu, a to k věcně i místně příslušnému soudu, a v relativně krátkém čase tuto žalobu doplnil podáním obsahujícím zhruba půl stránky velmi kvalitního českého textu. Ani v žalobě, ani v jejím doplnění nepožadoval tlumočníka. Za této situace měl krajský soud dostatek podkladů pro názor, že stěžovatel je schopen zabezpečit svou komunikaci s ním v češtině. Zaslání výzvy k vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání v českém jazyce, jež byla stěžovateli řádně doručena, jak vyplývá ze soudního spisu, proto bylo krajským soudem provedeno v souladu se zákonem. Kasační stížnost opřená pouze o tuto jedinou konkrétní námitku je tedy nedůvodná.

Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění některého z namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení až d) , neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebylo shledáno nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem; vady řízení před správním orgánem, kdy by pro tuto důvodně vytýkanou vadu krajský soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit; zmatečnost řízení před krajským soudem; a nebyla shledána ani jiná vada řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát JUDr. Petr Prágl; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (, ). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti - a 2 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s , , , ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2006

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu