Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 247/2005 - 90

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. N., zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Jíkalce 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2005, č. j. - 35,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokáta Mgr. Romana Seidlera s e u r č u j e částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2005, č. j. OAM-255/LE-B01-B03-2005. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci.

Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti a jejím doplnění výslovně uplatňuje důvod uvedený v , (dále též „“). Konkrétně pak uvádí, že na Ukrajině měl dluh u soukromé osoby. Věřitel po něm požadoval, aby dluh buď zaplatil nebo si jej odpracoval. Stěžovatel peníze neměl a z obavy, že po něm věřitel bude chtít „špinavou“ práci, odcestoval do České republiky. V uvedeném lze spatřovat naplnění pojmu „pronásledování“ podle zákona o azylu a azyl mu tak měl být udělen. Krajský soud pak pochybil, když se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda v daném případě nebyly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle zákona o azylu. S ohledem na problémy, které stěžovateli věřitel způsobuje, a rovněž na skutečnost, že na území České republiky vede spořádaný život, se stěžovatel domnívá, že by mohl naplňovat důvody pro udělení humanitárního azylu. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádal také o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený rozsudek za vydaný v souladu se zákonem a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (, 3 ).

Stěžovatel výslovně uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení). Domnívá se totiž, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle , případně zákona o azylu. Dále také namítá, že soud pochybil, když se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Uplatňuje tak rovněž důvod kasační stížnosti uvedený v (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).

Ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 8. 4. 2005 požádal stěžovatel o udělení azylu. Ve své žádosti uvedl, že se v České republice zdržuje již od roku 1998; do roku 2001-2002 na základě pracovního víza, avšak od té doby nelegálně. Poprvé byl zadržen asi před rokem a půl a bylo mu vystaveno výjezdní vízum a uložen zákaz pobytu na tři roky. Podruhé byl zadržen 28. 3. 2005 a byl vyhoštěn na deset let. Na Ukrajinu se bojí vrátit, neboť nemá zaplacený svůj dluh. Při pohovoru k důvodům žádosti uvedl, že na Ukrajině podnikal a zadlužil se. Věřitel po něm požadoval buď vrácení peněz, nebo aby si dluh odpracoval nelegální činností. Toho se stěžovatel, který peníze neměl, obával a proto odjel. Rozhodnutím ze dne 11. 4. 2005 byla jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle zákona o azylu. Proti tomu podal stěžovatel žalobu, kde namítal porušení vyjmenovaných ustanovení a a zákona o azylu.

Stěžovatel předně namítá, že krajský soud pochybil, když se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Nejvyšší správní soud s touto námitkou nemůže souhlasit, neboť jak vyplynulo ze soudního spisu, zejména ze žaloby ze dne 19. 4. 2005, stěžovatel žádné pochybení týkající se neudělení azylu podle zákona o azylu v řízení před soudem nenamítal. Krajský soud je pak oprávněn - až na zákonné výjimky - přezkoumávat napadené správní rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů ( ). Stěžovatel tedy nemůže krajskému soudu vyčítat, že se podrobněji nezabýval něčím, co v žalobě vůbec nepožadoval. Důvod kasační stížnosti uvedený v tak neobstojí.

Pokud pak jde o namítanou nezákonnost, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že mu měl být azyl podle § 12, případně § 14 zákona o azylu udělen, tak ani tu Nejvyšší správní soud neshledal. Zákon o azylu stanoví podmínky, za nichž lze udělit cizinci azyl, současně však vymezuje případy, kdy je udělení azylu vyloučeno; a to v § 16, kde je uvedeno, že žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel naplňuje některý z důvodů dále vypočtených. Znamená to, že při naplnění některého z důvodů uvedeného v § 16 zákona o azylu, je již zcela nadbytečné zkoumat a hodnotit, zda by byly dány podmínky pro udělení azylu podle § 12, neboť udělení azylu je vždy vyloučeno. V daném případě byly shledány důvody stanovené v § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, podle něhož se zamítne žádost o azyl, kterou žadatel podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Povinností správního orgánu, který podle tohoto ustanovení rozhodl, bylo tedy pouze prokázání těchto zákonných podmínek. Je zcela nesporné, že stěžovatel požádal o udělení azylu až v souvislosti se správním vyhoštěním. Stejně tak nelze pochybovat o tom, že o udělení azylu mohl požádat dříve - v České republice žil před podáním žádosti trvale více než šest let (navíc od období let 2001-2002 nelegálně), jeho pohyb ani možnost jednání se státními orgány nebyly nijak omezeny. Ostatně tuto skutečnost nezpochybnil stěžovatel ani v žalobě ani v kasační stížnosti. Institut azylu slouží k ochraně osob pronásledovaných ve své vlasti do té míry, že volí cestu jejího opuštění a ochrany jiného, pro ně bezpečného státu. Je zcela logické, že skutečná obava z pronásledování vede k tomu, aby této ochrany dosáhly v době co nejrychlejší. Jiný postup, v daném případě více než šestileté prodlení a správní vyhoštění, nasvědčuje účelovosti žádosti o azyl. U stěžovatele je tedy plně prokázáno naplnění důvodů výluky z možnosti udělení azylu. Lze jen poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž při zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné nelze zkoumat případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle zákona o azylu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 130, zveřejněný pod č. NSS, nebo rozsudek ze dne 27. 5. 2004, č. j. - 45, zveřejněný pod č. 349/2004 Sb. NSS).

Nad rámec uvedeného lze také připomenout, že ani důvody, které stěžovatele vedly k odchodu z Ukrajiny, tj. jeho obava z věřitele, nejsou azylově relevantní a rozhodně nenaplňují znaky pronásledování ve smyslu zákona o azylu, jak se stěžovatel mylně domnívá. Nejvyšší správní soud totiž již opakovaně judikoval, že strach vrátit se do země původu kvůli potížím s věřiteli není bez dalšího důvodem pro udělení azylu (§ 12 zákona o azylu) ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování podle § 91 tohoto zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003, č. j. - 44, nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 49, dostupné na www.nssoud.cz).

Co se týče udělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, tak je třeba poukázat na skutečnost, že to je věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž jeho neudělením nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem či zda se nedopustil libovůle. V daném případě však žalovaný nebyl povinen tento důvod vůbec zkoumat. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v § 13 a § 14 zákona o azylu je totiž určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 citovaného zákona. Jak již bylo uvedeno výše, žádost stěžovatele o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 zákona o azylu a žalovaný se tedy případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle tohoto zákona vůbec nezabýval. Vzhledem k tomu nebyl povinen řešit ani důvody pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Nejvyšší správní soud tak tvrzenou nezákonnost ve smyslu neshledal.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (, ).

Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (, ). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé a 2x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s , , , d), ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2006

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu