Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 188/2005 - 53

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: A. S., zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem v Plzni, Na Jíkalce 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2004, čj. OAM-898/VL-11-12-2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005, čj. – 33,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

I. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 2. 12. 2004, čj. OAM-898/VL-11-12-2002, žalovaný neudělil žalobci azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a současně rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení .

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ostravě, který ji zamítl rozsudkem ze dne 2. 8. 2005, čj. – 33.

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž se dovolával se stížního důvodu podle , tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Uvedl, že žádost o udělení azylu v České republice podal proto, že v Bělorusku nebyl schopen platit velmi vysoké daně a nesouhlasil s politikou Běloruska, která omezuje podnikatele. Policie v Bělorusku může občany kdykoliv kontrolovat a šikanovat; v roce 1998 stěžovatele napadli příslušníci policie. „Finanční policie“ mu zavřela obchod, proto nemohl zajišťovat svoji obživu. V tomto jednání stěžovatel spatřuje pronásledování ve smyslu , neboť je přesvědčen, že se mu ze strany běloruských státních orgánů nedostane účinné ochrany. Stěžovatel se domnívá, že by mu mohl svědčit některý ze zákonných důvodů pro udělení azylu podle . Dále stěžovatel vytkl krajskému soudu, že se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda byly v jeho případě splněny zákonné podmínky pro udělení humanitárního azylu podle . Nakonec uvedl, že při snaze získat povolení k pobytu na území České republiky, v souladu se , o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), by tak musel učinit na území Běloruska. Tam by byl ovšem vystaven nebezpečí újmy na zdraví. Svým dosavadním životem v České republice dává stěžovatel záruku, že pro Českou republiku nepředstavuje bezpečnostní riziko. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle , 2 (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (, 3 ).

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatel především namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ( ) ve vztahu k neudělení azylu stěžovateli podle .

Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatel skutečnosti, tvrzené v kasační stížnosti, neuplatnil v řízení před krajským soudem. Z pohledu kasačního soudu se jedná o skutečnosti, které stěžovatel uplatnil po vydání napadeného rozhodnutí, a k nimž Nejvyšší správní soud nepřihlíží ( ). Skutečnosti, které stěžovatel ve vztahu neudělení azylu podle uplatnil v žalobě, přitom v kasační stížnosti nezopakoval.

Stěžovatel dále namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ( ) ve vztahu k neudělení azylu stěžovateli podle .

Podle lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, aniž bude zjištěn důvod pro udělení azylu podle . S charakterem tohoto ustanovení, které je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, se Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal mj. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, čj. - 72, publikovaném pod č. NSS, na který pro stručnost odkazuje. Žadatel nemá subjektivní právo na udělení humanitárního azylu. Rozhodnutí o udělení humanitárního azylu je vydáváno ve sféře volného správního uvážení žalovaného. Soudní kontrola zákonnosti takového rozhodnutí proto nutně zůstává pouze v rovině přezkumu dodržení procesních práv stěžovatele a posouzení toho, zda nebyly překročeny zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej nebylo zneužito ( ). Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu tak soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. – 38 http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=3072

).

Žalovaný možnost udělení humanitárního azylu stěžovateli vážil, jak z jeho rozhodnutí vyplývá, a na základě skutečností sdělených stěžovatelem neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu podle . Jestliže správní orgán řádně zjistil a posoudil zejména osobní situaci stěžovatele a sám z toho nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména pokud sám stěžovatel žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu ani neuváděl. Rozhodnutí žalovaného nevzbuzuje v Nejvyšším správním soudu pochybnost o tom, že správní uvážení žalovaného, které vyústilo v rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického posuzování a takový úsudek byl zjištěn řádným procesním postupem. Rovněž krajský soud uvážil, že žalovaný se věcí stěžovatele zabýval odpovědně, vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, informace zjištěné od stěžovatele zhodnotil v souvislosti s informacemi shromážděnými o zemi původu a dal stěžovateli možnost, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k jeho podkladům. Pokud žalovaný z řádně shromážděných podkladů nezjistil žádný důvod hodný zvláštního zřetele, krajský soud se s jeho závěrem ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil tuto stížní námitku jako nedůvodnou.

Nejvyšší správní soud shledal všechny přípustné stížní námitky jako nedůvodné. V řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti ( ), proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením za použití Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 11. srpna 2006

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu