Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Ads 1/2003 - 102

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Národní 3003, 407 47 Varnsdorf, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha 5, o době a rozsahu péče muže o dítě ve věku do čtyř let, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 6. 2. 2002, č. j. - 42,

t a k t o :

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, č. j. - 42, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001, č. j. - 33, s e z r u š u j í .

II. Věc s e v r a c í Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Děčíně ze dne 28. 6. 2001, č. j. POD 20/2001/DZ/Če, bylo rozhodnuto, že žalobce nelze v době od 1. 4. 1996 do 8. 2. l998 považovat za osobu pečující o dítě ve smyslu Žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 8. 2001, č. j. DP/2220/01, odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Děčíně ze dne 28. 6. 2001 potvrdila. Žalovaná rozhodnutí odůvodnila tím, že na základě se muž považuje za osobu uvedenou v odstavci 1 písm. r) jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let po skončení péče o dítě, žalobce však přihlášku a návrh na zahájení řízení podal po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Proti rozhodnutí žalované podal žalobce dne 14. 9. 2001 opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. V něm namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, která podle něho spočívala v tom, že v rozporu s nebyl pracovníky Okresní správy sociálního zabezpečení poučen o tom, jak má správně ve věci postupovat, a v důsledku toho podal žádost (přihlášku k účasti na pojištění) opožděně. Dále namítal, že ustanovení , které považuje muže za osobu uvedenou v odstavci 1 písm. r) pouze v případě, že podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě, je diskriminující vůči mužům a odporuje d, zejména proto, že ženy žádnou lhůtou omezeny nejsou a má proto za to, že uvedené ustanovení by mělo být zrušeno. O dítě v uvedené době prokazatelně pečoval, nebyl zaměstnán a ani nevykonával svou podnikatelskou činnost.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 10. 2001, č. j. - 33, napadené rozhodnutí žalované potvrdil. Vzal za prokázané, že žalobce podal přihlášku k účasti na důchodovém pojištění dne 21. 6. 2001 a jeho péče o dítě do věku čtyř let trvala od 1. 4. 1996 do 8. 2. 1998. v větě druhé stanoví u mužů vedle péče o dítě ještě další podmínku, spočívající v podání přihlášky k účasti na důchodovém pojištění v zákonem stanovené lhůtě. Nezbytnost splnění i této podmínky soud (bez bližší argumentace) nepovažoval za diskriminační a není podle něho ani podstatné, z jakých důvodů žalobce tuto podmínku nesplnil.

V odvolání žalobce, shodně jako v opravném prostředku, namítal, že mělo být přihlédnuto k tomu, že žádost podal opožděně v důsledku nesplnění povinnosti pracovníků správního orgánu a opět namítal že ustanovení je vůči mužům diskriminující. Opětovně poukazoval i na to, že v předmětné době o dítě prokazatelně pečoval, nebyl zaměstnán a ani nevykonával svou podnikatelskou činnost a pobíral rodičovský příspěvek.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2002 rozsudek krajského soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Ustanovení , podle něhož se muž považuje za osobu uvedenou v odstavci 1 písm. r) citovaného zákona jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě, je zcela jednoznačné a zákon z něho nepřipouští žádnou výjimku. Námitkou tvrzené diskriminace se soud v odůvodnění rozhodnutí nezabýval.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) dovolání, s tím, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Shodně jako v opravném prostředku i v odvolání namítá, že ustanovení je diskriminující vůči mužům a tím, že ženy žádnou lhůtou omezeny nejsou, odporuje toto ustanovení d; i pokud by takový rozpor nebyl, byla by zde nerovnost v právech mezi muži a ženami, protože příslušné orgány nemají v této otázce výslovnou poučovací povinnost a muži, kteří jsou stále v péči o dítě spíše výjimkou, se nemohou o této propadné lhůtě dozvědět.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud s ohledem na změnu právní úpravy dovolání postoupil podle , (dále též „ “), věc Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení, a to podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního tohoto zákona - tedy k dokončení řízení podle ustanovení upravujících kasační stížnosti.

Předpokladem pro dokončení řízení je zjištění, zda dovolání bylo včasné a přípustné podle , ve znění účinném v době jeho podání, a současně, zda je přípustné i z hlediska podmínek a náležitostí stanovených pro kasační stížnost. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, bylo přípustné podle , obsahovalo náležitosti podle a důvody odpovídaly Z hlediska podmínek pro podání kasační stížnosti jsou namítány důvody odpovídající Věc tedy lze projednat jako kasační stížnost.

Kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud při projednávání věci zaujal názor, že ustanovení věta druhá a třetí , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a dále ustanovení a , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jichž je třeba ve věci použít, jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud stanoví, že muž se považuje za osobu pečující o dítě ve věku do čtyř let nebo o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě a dobu péče o dítě muž prokazuje rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení o době a rozsahu této péče.

O neústavnosti platného zákona si Nejvyšší správní soud nemohl učinit právní závěr sám, protože je jím vázán. Usnesením ze dne 23. 6. 2004, č. j. - 61, řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení předmětných ustanovení. Ústavní soud nálezem ze dne 6. 6. 2004, sp. zn. ustanovení věty druhé a třetí , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení , bodu 11 , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v částech vyjádřených slovy „péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči“ a slovy „tyto děti a“ zrušil dnem 1. července 2007. Nález Ústavního soudu byl dne 16. 8. 2006 vyhlášen pod č. 405/2006 Sb.

Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

V době vydání mělo rozhodnutí žalované i správního orgánu prvního stupně o tom, že z důvodu marného uplynutí lhůty k podání přihlášky k účasti na pojištění, nelze na stěžovatele pohlížet jako na osobu v době od 1. 4. 1996 do 8. 2. 1998 pečující o dítě ve smyslu , formální oporu v ustanovení věty druhé cit. zákona; z charakteru správního soudnictví vyplývalo (v dnešní právní úpravě je již i výslovně zakotveno v ), že soud při přezkumu vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí a s týmž skutkovým a právním stavem pak i Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti poměřuje zákonnost kasační stížností napadeného soudního rozhodnutí. Tento kasační princip přezkumu napadeného rozhodnutí je však neudržitelný tam, kde v projednávané věci z vlastní iniciativy soudu či dokonce na základě důvodné námitky účastníka řízení dojde postupem, který předpokládá , ke zrušení zákonného ustanovení, podle něhož měla být zákonnost vydaného rozhodnutí přezkoumávána, z důvodu jeho protiústavnosti.

Jak vyplývá z odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu, byl v intencích návrhu Nejvyššího správního soudu v ustanovení větě druhé (větě třetí a dále v části souvisejícího ustanovení , bodu 11 ) shledán rozpor s a d ve vztahu k y. Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětným ustanovením není respektován požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek, neboť zákonodárce bez ústavně akceptovatelných důvodů znevýhodnil ty subjekty, které, i když o dítě fakticky pečovaly, se mohou lehce ocitnout v situaci, kdy - ač jinak zákonné podmínky splňují - nebudou pojištění účastny na rozdíl od subjektů nacházejících se ve stejné situaci.

V předmětné věci je dokončováno řízení o kasační stížnosti (dovolání) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze o odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, které shodně shledaly zákonným rozhodnutí žalované, vydané na základě ustanovení zákona, jež sice bylo v době jeho vydání i přezkoumávání soudy ve správním soudnictví účinné, avšak jehož zrušení je z iniciativy kasačního soudu dosaženo pro rozpor s u. Ačkoliv k prohlášení o protiústavnosti došlo až po vydání přezkoumávaného rozsudku Vrchního soudu, jemu předcházejícího rozsudku krajského soudu i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, navíc toto ustanovení Ústavní soud zrušil až s účinností od 1. 7. 2007, je zjevné, že dotčené ustanovení věty druhé (a související ustanovení) vykazovalo znaky protiústavnosti již v době, kdy správní orgány ve věci rozhodovaly a totéž platí i o době, kdy soudy ve správním soudnictví posuzovaly zákonnost jejich rozhodování. Rozhodnutí správních orgánů a následně i rozhodnutí soudů ve správním soudnictví, pokud tato rozhodnutí shledala zákonnými, tak byla v rozporu s právním předpisem vyšší síly - d.

Jestliže Ústavní soud se vyslovil nálezem o neústavnosti předmětných ustanovení, Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti musí z tohoto nálezu Ústavního soudu vycházet, neboť jinak by popřel smysl zákonného postupu podle ve spojení s Neúčinnost rozhodnutí po vydání nálezu Ústavního soudu ve smyslu , 3, 4 , o Ústavním soudu, se podle názoru soudu vztahuje jen na rozhodnutí, která nebyla napadena u soudu, a o nichž tedy neprobíhá přezkumné řízení, popř. řízení o kasační stížnosti.

Pokud tedy stěžovatel napadl kasační stížností (dovoláním) rozsudek Vrchního soudu v Praze, potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tato rozhodnutí soudů shledala zákonnými rozhodnutí správních orgánů opírající se o ustanovení, které bylo v průběhu řízení o kasační stížnosti prohlášeno Ústavním soudem za protiústavní, nelze kasační stížnost zamítnout z formálně právního důvodu, spočívajícího v tom, že právní úsudek soudů má zákonnou oporu, jestliže v době rozhodnutí žalované bylo užité ustanovení součástí právního řádu a nepřihlížet k tomu, že bylo v rozporu s předpisem vyšší právní síly.

Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost (dovolání) důvodnou a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002 i rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 podle zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm krajský soud, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí ( ), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2006

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu