Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 As 34/2005 - 95

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce E., s. r. o., proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem Praha 9, Sokolovská 219, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, č. j. - 67,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zrušena jeho rozhodnutí č. j. 21701/2002-611, ze dne 30. 8. 2002 a č. j. 27097/2002-611, ze dne 2. 12. 2002 a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Prvně jmenovaným rozhodnutím stanovil stěžovatel podle , o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a podle (dále též „vyhláška“), výši platby na účet univerzální služby tak, že prokazatelnou ztrátu z poskytování univerzální služby společností Č. T., a. s., za rok 2001 stanovil ve výši 264 657 721 Kč. V příloze tohoto rozhodnutí pak žalovaný určil, že výše příspěvku na univerzální služby činí v případě žalobce 62 181 176 Kč. Dále žalovaný v rozhodnutí uvedl, že držitelé telekomunikačních licencí jsou podle povinni přispívat na účet univerzální služby finančním příspěvkem stanoveným výpočtem podle vzorce uvedeného v příloze č. 2 a že držitelé telekomunikačních licencí mají povinnost zaslat finanční příspěvky do 14 dnů po obdržení výzvy. Posléze uvedeným rozhodnutím stěžovatel nevyhověl odvolání žalobce. Ani v jednom případě přitom nepostupoval v souladu se , o správním řízení ( ).

Městský soud v Praze vycházel při posouzení věci z právního názoru zdejšího soudu vyjádřeného v rozsudku č. j. - 114, ze dne 8. 12. 2004. Zde se Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti T. C. R., a. s. zabýval posouzením právního charakteru téhož správního aktu stěžovatele, jako v projednávané věci, tj. rozhodnutí č. j. 21701/2002-611, ze dne 30. 8. 2002. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětný správní akt je rozhodnutím správního orgánu, jež mělo být vydáno podle obecných předpisů o správním řízení. Úkon, jímž se s konečnou platností rozhodne o tom, jakou částku jsou povinni jednotliví držitelé telekomunikačních licencí přispívat na univerzální účet, je totiž nepochybně aktem způsobilým zasáhnout do práv a povinností držitelů telekomunikačních licencí a za splnění dalších podmínek řízení (zejména ) se proto jedná o rozhodnutí ve smyslu podléhající soudnímu přezkumu. Podle se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem postupuje podle obecných předpisů o správním řízení, pokud jednotlivá ustanovení tohoto zákona nestanoví jinak. Ustanovení upravující úhradu prokazatelné ztráty žádnou zmínku o tom, že by se uvedený postup neřídil obecnými předpisy o správním řízení, neobsahuje. Proto je třeba mít za to, že v daném případě mělo být užito obecných předpisů o správním řízení a podání odvolání proti předmětnému rozhodnutí žalovaného bylo přípustné.

V projednávané věci podal žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí odvolání, jemuž však stěžovatel nevyhověl rozhodnutím č. j. 27097/2002-611, ze dne 2. 12. 2002. Přestože ani prvostupňové rozhodnutí žalovaného, ani jeho rozhodnutí o odvolání nejsou označena jako „rozhodnutí“ a nemají formální náležitosti správního aktu, materiálně se, jak vyplývá z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, o správní rozhodnutí jedná. Jelikož stěžovatel zastával opačný právní názor, nevedl ve věci správní řízení a neřídil se při vydávání napadených rozhodnutí obecnými předpisy o správním řízení. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že toto podstatné porušení ustanovení o řízení mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a proto v souladu s ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) ve spojení s ust. obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.

V podané kasační stížnosti apeluje stěžovatel na Nejvyšší správní soud, aby přehodnotil své výše popsané stanovisko, neboť je přesvědčen, že správní rozhodnutí o finančním příspěvku na účet univerzální služby by bylo s ohledem na platnou právní úpravu v době rozhodování rozhodnutím nicotným, vydaným nepříslušným správním orgánem, kterému zákon neudělil pravomoc rozhodnout o věci postupem podle obecných předpisů o správním řízení. Má za to, že předmětným dokumentem (rozhodnutím č. j. 21701/2002-611) nezaložil, nezměnil ani neurčil povinnosti účastníka, neboť není v jeho pravomoci vydávat ve věci příspěvků na účet univerzální služby správní akty, které by byly vykonatelné. Sám nemá k dispozici žádné prostředky k tomu, aby povinné subjekty k úhradě finančních příspěvků na účet univerzální služby donutil, s výjimkou pokut.

Žádný z postupů stěžovatele podle ust. není podle něj postupem podle obecných předpisů o správním řízení. Z dikce ust. a 4 a vyhlášky vyplývá povinnost stěžovatele stanovit výši každého finančního příspěvku na účet univerzální služby ověřením výpočtu realizovaného podle podkladu povinného držitele telekomunikační licence, a to podle vzorce stanoveného vyhláškou bez možnosti odchylky od takového postupu. Podle ust. za správnost zúčtování finančního příspěvku a výše prokazatelné ztráty odpovídají výhradně držitelé telekomunikačních licencí. V žádném případě tedy stěžovatel nerozhoduje o věci při užití vlastního uvážení na základě podkladů získaných v rámci správního řízení, jež by mělo vyústit ve vydání rozhodnutí. Rovněž ust. cit. zákona zavazuje stěžovatele postupovat při výpočtu příspěvku na účet univerzální služby v souladu s vyhláškou, čímž vylučuje uplatnění jakékoli formy jeho úvahy a rozhodování.

Závěry Nejvyššího správního soudu jsou proto podle stěžovatele v rozporu s právními předpisy, včetně , o elektronických komunikacích. Žádá proto Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.

Stěžovatel se ve své argumentaci předně mýlí v tom, že se jeho rozhodnutím žádná práva žalobce neurčují. Nejvyšší správní soud je naopak toho názoru, že se v daném případě jedná o tzv. deklaratorní správní rozhodnutí, tj. rozhodnutí, jimiž se sice žádná práva nezakládají, nemění ani neruší, nepochybně ovšem autoritativně stvrzují. Povinnost provést platbu ve prospěch účtu univerzální služby podle ust. vzniká žalobci již zúčtováním prokazatelné ztráty vzniklé poskytováním univerzální služby v předchozím kalendářním roce ve smyslu citovaného ustanovení a rozhodnutí stěžovatele, jímž na základě takto předloženého zúčtování stanoví výši této platby, má proto pouze deklaratorní charakter. Teoretickému dělení správních rozhodnutí podle jejich účinků pak odpovídá dikce ust. Podle tohoto ustanovení se může žalobou domáhat zrušení správního rozhodnutí (vyslovení jeho nicotnosti) ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Je zřejmé, že první část definice (úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění či ruší práva nebo povinnosti fyzických nebo právnických osob) zahrnuje rozhodnutí svojí povahou konstitutivní, druhá část (úkony správního orgánu, jimiž se práva a povinnosti závazně určují) pak rozhodnutí deklaratorní, mezi něž patří i předmětné rozhodnutí žalovaného. S ohledem na výše uvedené nepochybuje Nejvyšší správní soud ani o možné vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.

Stěžovatel dále namítá, že jeho postup podle ust. nepodléhá obecné úpravě správního řízení. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že správní řízení může být upraveno v zásadě trojím způsobem. Buď se ne něj vztahuje výlučně obecná úprava, tzn. , o správním řízení ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), resp. dnes , , nebo je řízení upraveno výlučně speciálním předpisem (varianta v našem právním řádu spíše výjimečná - např. , o správě daní a poplatků), anebo existuje pro dané správní řízení zvláštní právní předpis, upravující určité dílčí speciální otázky (pojmy, instituty) odchylně od úpravy obecné, za současné subsidiární, neboli podpůrné platnosti . Tato varianta je jednoznačně nejčastější a znamená, že ty oblasti, které zákonodárce nepovažoval za důvodné upravit speciálně, se řídí obecnou úpravou správního řízení. V projednávané věci je pak výslovně v ust. uvedeno, že v řízení ve věcech upravených tímto zákonem se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení, pokud jednotlivá ustanovení tohoto zákona nestanoví jinak. Ustanovení cit. zákona pak jistě je ve vztahu ke úpravou speciální, neboť „stanoví jinak“ (to Nejvyšší správní soud nijak nepopírá), současně však platí pro postup stěžovatele v souladu s ust. podpůrně . Ta jeho ustanovení, jejichž aplikace není vyloučena kvůli rozdílné úpravě v , jsou tudíž pro stěžovatele závazná.

V projednávané věci se jedná zejm. o ustanovení upravující náležitosti správního rozhodnutí, tj. ust. . Rozhodnutí, jímž stěžovatel stanovil výši platby na účet univerzální služby, tyto náležitosti v podstatě splňuje (chybí pouze otisk úředního razítka a poučení o opravných prostředcích). Chybně však v prvním stupni rozhodoval předseda Úřadu, jenž je podle ust. povolán rozhodovat právě o opravných prostředcích. Rozhodnutí o odvolání (rozkladu) pak zcela postrádá formální náležitosti rozhodnutí. Navíc zde rozhodovala ředitelka odboru ekonomické regulace, namísto předsedy Úřadu. Právě absentující náležitosti správního rozhodnutí byly důvodem, proč Městský soud v Praze napadená rozhodnutí zrušil za situace, kdy stěžovatel úmyslně nedodržel předepsanou formu, neboť odmítl přiznat, že jeho akty mají charakter správního rozhodnutí. Tím ovšem sám postupoval v rozporu s platnou právní úpravou.

Namítá-li pak stěžovatel, že postup stanovení výše platby na účet univerzální služby je přesně upraven vyhláškou a že se od tohoto nemá možnost odchýlit, uvádí k tomu Nejvyšší správní soud, že tato skutečnost na jeho výše uvedených závěrech ohledně charakteru předmětného správního aktu nic nemění. Rozhodnutí správních orgánů, které mají srovnatelně striktní právní úpravu předepsaných podmínek, existuje v rámci výkonné veřejné správy řada. Jako příklad uvádí Nejvyšší správní soud agendu důchodového pojištění, kdy Česká správa sociálního zabezpečení vydá ročně statisíce rozhodnutí obdobně „technickým“ postupem, bez možnosti jakéhokoli vlastního uvážení. Rovněž zde se nepochybně jedná o formu správního řízení, jehož výstupem je správní rozhodnutí, jež v sobě zpravidla spojuje jak prvky deklaratorní – splnění předepsaných podmínek a vznik nároku na dávku v určité výši, tak konstitutivní – nárok na výplatu dávky.

Podstatnou náležitostí správního rozhodnutí tedy není ani správní uvážení, jak se implicite stěžovatel domnívá. Toto přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže není s existencí určitého skutkového stavu v příslušné právní normě jednoznačně spojen jediný nutný právní následek, jinými slovy, dává-li normotvůrce správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více právní normou předvídaných řešení. Vyloučeno bude naopak správní uvážení tam, kde norma správního práva váže na určitý skutkový stav jediné možné právní řešení. V takovém případě vede aplikace správní normy k jedinému možnému výsledku. Tento postup při rozhodování se uplatňuje i v projednávané věci.

Námitka rozporu závěrů zdejšího soudu se , o elektronických komunikacích je pak dle Nejvyššího správního soudu zcela nepřípadná. Podle ust. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V projednávané věci postupoval stěžovatel podle v té době účinného , o telekomunikacích. , o elektronických komunikacích, byť jím byl zrušen , je proto pro danou věc zcela bez významu.

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že na svých dřívějších závěrech (viz rozhodnutí publikované ve Sb. NSS pod č. 479/2005; rozsudek ze dne 8. 12. 2004, č. j. - 115) nevidí důvod cokoli měnit, neboť jejich základní premisy stěžovatel nijak podanou kasační stížností nezpochybnil. Proto kasační stížnost podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s zamítl jako nedůvodnou.

Za této procesní situace již Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona ( ve spojení s ). Žalobce měl ve věci úspěch, žádné náklady řízení o kasační stížnosti mu však prokazatelně nevznikly. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal ( ve spojení s ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu