Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 393/2005 - 72

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: S. G., zastoupená JUDr. Otýlií Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Lidická 28, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, č. j. - 41,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2003, č. j. OAM-9320/VL-20-P26-2001, rozhodl žalovaný tak, že azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), se neuděluje, a že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu . Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že bezprostředním důvodem odchodu žalobkyně ze země původu byly rodinné problémy a zdravotní stav její matky.

Ve včas podané žalobě žalobkyně uvedla, že rozhodnutí správního orgánu napadá v celém rozsahu pro jeho nezákonnost, která spočívá v porušení ustanovení , a , o správním řízení, kde je zakotvena povinnost správního orgánu přesně a úplně zjistit skutečný stav věci. Má za to, že tato zásada nebyla dodržena a učiněná zjištění nepostačovala ke správnému posouzení věci. Nezákonnost dále spatřovala v tom, že důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné a došlo tak k porušení , téhož zákona ( ), takže správní orgán nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebovat zodpovědět. Provedené důkazy zhodnotil nesprávně a bez jejich vzájemné souvislosti, čímž porušil . Uvedla dále, že konkrétní důvody žaloby uvede po seznámení se s celým obsahem spisového materiálu. Navrhovala, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o ustanovení obhájce. K výzvě městského soudu o doplnění žaloby o skutkové a právní důvody, pro které je rozhodnutí žalovaného považováno za nezákonné, žalobkyně zaslala doplnění žaloby, ve kterém se domáhala zohledněné té skutečnosti, že její dítě se narodilo v České republice a jeho otcem je občan České republiky.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j. - 41, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku soud poukázal na to, že žalobkyně v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ani při pohovoru neuvedla žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno dovodit, že v Arménii byla pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, a že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Obavy žalobkyně mají základ v protiprávním jednání druha matky, které však nemá žádnou souvislost s důvody v ustanovení . Podle Městského soudu v Praze jde o protiprávní jednání soukromé osoby, kterým se zabývaly orgány policie a jehož výsledek není žalobkyni, s ohledem na její urychlený odjezd z Arménie, znám. Městský soud dále neshledal důvody pro udělení azylu ve smyslu , jakož ani překážky vycestování ve smyslu .

Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost, ve které namítá, že i když je z její strany stále namítáno, že se jednalo o strach z přítele matky, který byl základní příčinou odchodu stěžovatelky ze země, pak je nepřehlédnutelné, že ze strachu z tohoto muže odešly všechny ženy v rodině. Postavení mužů je podstatně silnější, proto se jich ženy obávají. Stěžovatelka si je vědoma toho, že čin přítele matky je činem kriminálním, přesto však v důsledku je třeba jej vnímat vlastně jako akt politický. Žena nemající žádná práva se jen těžko může bránit proti zvůli mužů, z čehož plyne, že jde o porušování práv politických. Stěžovatelka je přesvědčena, že jde o ohrožení i jejího života, může-li muž beztrestně zneužívat svého postavení. Protože je žena začleněna do určité sociální skupiny, její obavy jsou zcela reálné a oprávněné. Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, kterým rozhodnutí Městského soudu v Praze zruší a věc se mu vrací k dalšímu projednání.

Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho správní rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal v závěrech správního orgánu nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o jejím pronásledování ve smyslu pro její příslušnost k sociální skupině žen diskriminovaných muži. Žalovaný neshledal ani důvody k přiznání odkladného účinku, neboť pobyt stěžovatelky je až do rozdupnutí soudu o této kasační stížnosti chráněn vízem za účelem strpění pobytu. Žalovaný proto návrh na odkladný účinek kasační stížnosti nepodporuje. Nadto konstatuje, že stěžovatelka, pečuje-li o své novorozené dítě, které je českým státním občanem, může využít k legalizaci svého pobytu na území ČR zvýhodněných možností daných zákonem o pobytu cizinců (č. ). Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle , 2 (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 , (dále jen „ “), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ačkoli stěžovatelka v podané kasační stížnosti nepodřazuje důvody kasační stížnosti příslušnému ustanovení , vzhledem k tomu, že poukazuje na skutková zjištění, jež nebyla správně rozhodnutím žalovaného zohledněna, jedná se kasační důvod uvedený v

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka (tehdy nezletilá) podala za přítomnosti svého zákonného zástupce dne 19. 9. 2001 žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že společně s matkou a mladší sestrou odjely do České republiky kvůli příteli matky, který domů přicházel opilý a fyzicky napadal matku i ji samotnou. Dále stěžovatelka uvedla, že jednoho dne, když matka pracovala na noční směně, přišel opilý domů a pokusil se ji znásilnit. O azyl žádá proto, že její život byl v nebezpečí. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatelka sdělila, že k pokusu o její znásilnění došlo v srpnu roku 2001, když byla doma pouze s mladší sestrou. Druh matky, který s rodinou již nebydlel, přišel ve večerních hodinách ke stěžovatelce domů s tím, že matce je špatně a že potřebuje pomoci. Proto mu stěžovatelka otevřela dveře. Druh matky ji hned napadl, začal jí strhávat šaty, a když stěžovatelka křičela a mladší sestra se probudila, přiběhli sousedé. Na jiném místě pohovoru stěžovatelka uvedla, že nejdříve si druh matky vzal v kuchyni nůž s tím, že ji zabije, a až poté jí začal strhávat šaty. Sousedé zavolali policii, která druha matky odvedla. Když se ale za půl hodiny vrátil s tím, že „jemu se stejně nic nestane“, stěžovatelka již dveře neotevřela. Po návratu matky z noční směny s ní šla stěžovatelka na policii, své napadení popsala, ale žádný protokol nepodepisovala. Po této události byla matka ve špatném zdravotním stavu, bála se také nechávat své dcery samotné doma, a proto nepracovala a rozprodávala své věci, aby měla na živobytí. Když babička a teta stěžovatelky ze země vycestovaly do ČR, rozhodla se matka společně s dcerami za nimi odjet. Sousedé jim půjčili peníze na cestu. K napadení své osoby ze strany druha matky stěžovatelka uvedla, že až do odjezdu ze země policie pokus o její znásilnění nevyšetřila, takže druh matky potrestán nebyl.

Podle ustanovení § 12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i Městským soudem v Praze. Při rozhodování o udělení azylu je rozhodující existence pronásledování za uplatňování politických práv a svobod či odůvodněného strachu z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. Takové okolnosti však stěžovatelka v řízení před žalovaným neprokázala a ani netvrdila. Stěžovatelkou tvrzené pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině ve smyslu ustanovení nemůže Nejvyšší správní soud akceptovat, neboť v jejím případě se nejedná o pronásledování ve smyslu . Jak již zdejší soud vícekrát judikoval, žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami v domovském státě, je zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. Za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami (zde druhem matky) pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v . Tak tomu ovšem v posuzovaném případě zjevně nebylo, neboť protiprávním jednáním soukromé osoby se orgány policie zabývaly; pouze výsledek není stěžovatelce, s ohledem na její urychlený odjezd z Arménie, znám. V souvislosti posuzované věci je stěžovatelčina argumentace, že je její postavení ztíženo s ohledem na nerovné postavení žen v Arménii jako specifické sociální skupiny, zcela irelevantní.

V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod uvedený v ustanovení , pro který by bylo třeba napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s ji zamítl.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení věty první , neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. června 2006

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu