Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 293/2005 - 60

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyň: a) L. K., b) nezl. A. K., zastoupena žalobkyní ad a) jako zákonnou zástupkyní, zastoupeny Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem Rubešova 10/83, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. - 36 ze dne 25. 1. 2005,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) kasační stížností podanou dne 7. 3. 2005 napadají rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, č. j. - 36, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2156/VL - 07 - P08 - 2003 ze dne 9. 12. 2003, kterým nebyl stěžovatelkám udělen azyl podle , a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a kterým bylo zároveň rozhodnuto, že se na stěžovatelky nevztahuje překážka vycestování podle téhož zákona.

Stěžovatelky v kasační stížnosti namítají, že žalovaný vzal za podklad svého rozhodnutí pouze obecnou informaci o situaci v zemi původu, přičemž pominul další relevantní informace vyplývající ze shromážděných podkladů, ani ty, které citoval v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nevyhodnotil a nevypořádal se s nimi. Zpráva MZV USA za rok 2002 obsahuje další, žalovaným necitované informace, ze kterých vyplývá, že státní orgány dávají přednost etnickým Kazachům před ostatními národy, že státní orgány jsou silně zkorumpovány; etničtí Kazaši jsou upřednostňováni při zaměstnávání, o čemž svědčí i Zpráva MZV ČR. Zavádění kazašského jazyka jako úředního jazyka Kazachstánu je prováděno diskriminačním způsobem. Stěžovatelky tvrdí, že z podkladů shromážděných žalovaným v průběhu správního řízení plyne, že tvrzení stěžovatelek o diskriminaci vůči menšinám bylo prokázáno a přes proklamace je státními orgány trpěno a tolerováno. Pro případ návratu stěžovatelky uvádějí, že v České republice žijí s celou rodinou, v Kazachstánu nemají nikoho, veškeré vazby na tuto zemi již zanikly a nemají se kam vrátit. Z uvedených důvodů stěžovatelky navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Rovněž žádají o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření popírá důvodnost kasační stížnosti a navrhuje její zamítnutí. Stěžovatelky ve správním řízení výslovně potvrdily, že o azyl požádaly s cílem legalizovat pobyt na území České republiky, potíže, které měly v zemi původu, nelze považovat za pronásledování ve smyslu .

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelky (národnosti ruské) zemi původu opustily v roce 2001 z národnostních důvodů, neboť byly obtěžovány Kazachy v dopravních prostředcích a v obchodě, s žádostí o pomoc se na žádný státní orgán neobrátily, neboť tyto potíže neměly čím doložit. Dalším důvodem byly potíže v zaměstnání (prvá stěžovatelka opustila své zaměstnání zdravotní sestry, důvodem byla patrně její ruská národnost, spolupracovníci na ni svalovali chyby, její nadřízený jí nepomohl). Také jim neznámí lidé zabili jejich kocoura a nechali zmizet jejich psa. Prvá stěžovatelka se obávala pouštět své děti ven z obavy před skupinami výrostků, kteří fyzicky děti napadali. Dále uvedla, že v jejich městě Usť-Kamenogorsku byla neúnosná ekologická situace, často nebylo vidět na dva metry kvůli smogu. Do České republiky přišly v roce 2001, o azyl požádaly poté, co starší syn obdržel správní vyhoštění. Žalovaný dospěl k závěru, že podmínky pro udělení azylu nejsou v případě stěžovatelek splněny a stěžovatelkám azyl neudělil. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelky napadly správní rozhodnutí žalobou, v níž namítaly vady řízení z důvodu porušení některých ustanovení , argumentačně se omezily na jejich parafrázi a v dalším textu žaloby pak vyjádřily nespokojenost s tím, jak žalovaný hodnotil shromážděné důkazy a jak rozhodl, přičemž soudu předložily novinový článek z roku 2000 o problémech s kazašským jazykem u nekazašského obyvatelstva. Nesouhlasily také s interpretací skutečnosti, že o azyl požádaly až po téměř dvou letech pobytu na území České republiky, varianta pracovat se prvé stěžovatelce zdála lepší než žádat o azyl, nyní si uvědomuje, že měly žádost o azyl podat ihned po svém příjezdu, domnívají se však, že tuto skutečnost však nelze použít na podporu rozhodnutí o neudělení azylu. Za nesprávné mají i rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování, neboť osoby, které telefonicky vyhrožovaly její rodině, byly s největší pravděpodobností zaměstnanci Ministerstva vnitra, po návratu by byla prvá stěžovatelka nebo její děti uneseny za účelem vydírání manžela k zaplacení „dlužné částky“ za omamné látky. Městský soud v Praze jejich žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovatelkám doručen 23. 2. 2005, ty jej napadly kasační stížností dne 7. 3. 2005.

Stěžovatelky byly účastnicemi řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel ( , , dále jen „ “), kasační stížnost je tak podána osobami oprávněnými, včas, přitom jde o kasační stížnost přípustnou, neboť stěžovatelky namítají vady řízení před žalovaným, pro které měl městský soud jeho rozhodnutí zrušit, což neučinil. Je tak uplatněn důvod podle

Za této situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti a z důvodu jí uplatněné ( , 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Pokud jde o hodnocení podkladů získaných ve správním řízení, to měl žalovaný zaměřit na zjištění, zda jsou v případě stěžovatelek splněny podmínky pronásledování. Tím je ve smyslu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna úřady v zemi původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Poukazovaly-li stěžovatelky v řízení na údajné útoky soukromých osob, pak podmínka udělení azylu, jež by s těmito útoky souvisela, by v takovém případě mohla být splněna pouze tehdy, pokud by útoky byly realizovány v přímé souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod ( ) nebo z důvodu jejich rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ( ), přitom v obou případech by nebyla poskytnuta stěžovatelkám právě z uvedených důvodů ochrana ze strany příslušných orgánů, pokud by taková ochrana byla potřebná a stěžovatelky by jí hodlaly fakticky využít. V případě stěžovatelek sice mohly být útoky, na které poukazovaly, proti nim vedeny z důvodu jejich národnosti (v dopravních prostředcích, na trhu), nepochybně však nešlo o represi ze strany státu, přičemž nešlo ani o represi nepřímou, neboť stěžovatelky nevyužily pomoc příslušných orgánů v zemi původu, ani se o ni nepokusily. Stěžovatelky přitom žily v oblasti etnicky čistě ruské, kde obava z pronásledování ze strany osob kazašského původu není přiměřená situaci v dané lokalitě. O ojedinělých potížích žalovaný nepochyboval, ovšem přímou či nepřímou represi ze strany státu nebylo lze za situace stěžovatelkami prezentované ve správním řízení dovozovat. Pokud jde o potíže prvé ze stěžovatelek v zaměstnání, pak opět nelze než konstatovat, že národnostní potíže v zaměstnání, ze kterého odešla dobrovolně, nebyly v řízení správním dostatečně specifikovány, na státní orgány se stěžovatelka se svými údajnými potížemi neobracela. Tvrdí-li stěžovatelky, že se žalovaný nezbýval jejich konkrétní situací, pak tento závěr Nejvyšší správní soud nesdílí. Žalovaný musel vést dokazování směrem korespondujícím s důvody, o které stěžovatelky opřely svoji žádost o udělení azylu. Nevyplývalo-li z jejich tvrzení, že by represe, na kterou poukazovaly, byla represí ze strany státu, pak byla osobní situace stěžovatelek posouzena dostatečně – právě ve vztahu k jejich tvrzením. Ze žádných skutečností stěžovatelkami uváděných nevyplynulo, že by jim nebyla poskytnuta ochrana ze strany země původu před útoky, které proti nim byly vedeny z důvodu národnosti. Za této situace pro přesné a úplné zjištění skutečného stavu věci rozhodného pro udělení azylu nebo pro konstataci existence překážky vycestování potřeba dalšího dokazování ze strany žalovaného nevyvstala, stěžovatelky ani v řízení správním nečinily žádné procesní návrhy a k podkladům rozhodnutí se nechtěly vyjádřit ani se s nimi seznámit, jak vyplývá z protokolu o pohovoru konaném dne 24. 7. 2003.

Namítají-li dále stěžovatelky kromě toho skutečnosti, jež mají vyplývat podle jejich názoru ze Zprávy MZV USA, které žalovaný nevzal v úvahu, pak ani v tom se nelze se stěžovatelkami ztotožnit. Žalovaný zřetelně uvedl, že obyvatelé, kteří nejsou kazašské národnosti se velmi obávají toho, co vnímají jako rostoucí preferování etnických Kazachů; nezpochybnil tedy obecně situaci v Kazachstánu, kde prosazování principu zákazu diskriminace zakotvenému v ě, se prosazuje problematicky. Hodnotil však situaci vzhledem k tvrzením stěžovatelek, z nichž nebylo lze dovodit splnění podmínek pronásledování definovaných . Ze Zprávy MZV USA za rok 2002 založené ve správním spise nelze dovozovat toleranci státních orgánů (tedy nepřímé pronásledování) ve vztahu k cíleným ústrkům ze strany soukromých osob kazašského původu, ústrky ze strany státu (státních úřadů) nemohly být na základě tvrzení prvé ze stěžovatelek (potíže v zaměstnání, ekologická situace) dovozovány. Konečně judikaturou zdejšího soudu bylo jasně vyloženo, že značný časový odstup při podání žádosti o azylu, byť by i mohl žalobce (obecně zde míněn jakýkoli žadatel o azyl) opustit zemi původu z azylově relevantních důvodů, jej v azylové proceduře diskvalifikuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. , zpřístupněno na www.nssoud.cz). Jedná se tedy o skutečnost, k níž žalovaný přihlédl relevantně – pokud stěžovatelky tvrdí, že byly v zemi původu pronásledovány, logika azylového zákonodárství tkví v poskytnutí bezprostřední ochrany, a to jak z hlediska zeměpisného (první bezpečná země), tak časového. Žádost o azyl nemůže sloužit jako prostředek k legalizaci několikaletého pobytu na území České republiky.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal namítané vady řízení před žalovaným, které měly tkvít především v rozporech skutečností uváděných v rozhodnutí s těmi, jež jsou obsahem správního spisu, pro které by bývalo mělo být rozhodnutí žalovaného městským soudem zrušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle zamítl.

Za této procesní situace již nebylo třeba se zabývat návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle a 7 ve spojení s ; stěžovatelkám právo na náhradu nákladů řízení nepříslušní, neboť v řízení neměly úspěch, žalovanému, jenž byl v řízení úspěšným, soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť ze soudního spisu žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, nelze zjistit.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. května 2006

JUDr. Milada Tomková

předsedkyně senátu