Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 292/2005 - 58

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: V. K., zastoupen Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Rubešova 10/83, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, č. j. - 33,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností podanou dne 7. 3. 2005 napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, č. j. - 33, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2158/VL - 07 - P08 - 2003 ze dne 18. 11. 2003, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl podle , a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a kterým bylo zároveň rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle téhož zákona.

Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný vzal za podklad svého rozhodnutí pouze obecnou informaci o situaci v zemi stěžovatelova původu, přičemž pominul další relevantní informace vyplývající ze shromážděných podkladů a ani ty, které citoval v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nevyhodnotil a nevypořádal se s nimi. Zpráva MZV USA za rok 2002 obsahuje další žalovaným necitované informace, ze kterých vyplývá, že státní orgány dávají přednost etnickým Kazachům před ostatními národy, že státní orgány jsou silně zkorumpovány; etničtí Kazaši jsou upřednostňováni při zaměstnávání, o čemž svědčí i Zpráva MZV ČR. Zavádění kazašského jazyka jako úředního jazyka Kazachstánu je prováděno diskriminačním způsobem. Stěžovatel tvrdí, že z podkladů shromážděných žalovaným v průběhu správního řízení plyne, že tvrzení stěžovatele o diskriminaci vůči menšinám bylo prokázáno a přes proklamace je státními orgány trpěno a tolerováno. Pro případ návratu má stěžovatel obavy z výhrůžek, které by mohly vést až k nebezpečí pro jeho život. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Rovněž žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření popírá důvodnost kasační stížnosti a navrhuje její zamítnutí. Stěžovatel ve správním řízení výslovně potvrdil, že o azyl požádal s cílem legalizovat pobyt na území České republiky, což však je zneužitím azylové procedury.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel (národnosti ruské) zemi původu opustil v roce 2001 z národnostních důvodů, neboť byl obtěžován Kazachy v dopravních prostředcích a v obchodě, s žádostí o pomoc se na žádný státní orgán neobrátil, neboť tyto potíže neměl čím doložit. Dalším důvodem byly potíže v zaměstnání (byl hlavním mechanikem ve vězení), na jaře roku 2001 se velitelem stal Kazach a nedlouho poté mu kolega řekl, aby odešel z práce; poté nalezl ve své kanceláři drogy, kterých se zbavil, poté po něm neznámí lidé telefonicky požadovali 5000 USD za tyto drogy - stěžovatel měl dojem, že nový velitel nařídil svým podřízeným, aby mu podstrčili drogy, aby jej mohl vyhodit z práce. Poté mu neznámí lidé telefonicky vyhrožovali, zabili jejich kocoura a nechali zmizet jejich psa. Do České republiky přišel v roce 2001, o možnosti požádat o azyl věděl, jen nevěřil, že jej dostane. Když se mu nepodařilo zajistit pracovní vízum (na území České republiky příležitostně pracoval) a hrozil návrat do Kazachstánu, rozhodl se z důvodu legalizace pobytu požádat o azyl. Žalovaný dospěl k závěru, že podmínky pro udělení azylu nejsou v případě stěžovatele splněny a stěžovateli azyl neudělil. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadl správní rozhodnutí žalobou, v níž namítal vady řízení z důvodu porušení některých ustanovení , argumentačně se omezil na jejich parafrázi a v dalším textu žaloby pak vyjádřil nespokojenost s tím, jak žalovaný hodnotil shromážděné důkazy a jak rozhodl, přičemž soudu předložil novinový článek z roku 2000 o problémech s kazašským jazykem u nekazašského obyvatelstva. Nesouhlasil také s interpretací skutečnosti, že o azyl požádal až po téměř dvou letech pobytu na území České republiky, varianta pracovat a postarat se tak o rodinu se stěžovateli zdála lepší než žádat o azyl, nyní si uvědomuje, že měl žádost o azyl podat ihned po svém příjezdu, domnívá se, že tuto skutečnost však nelze použít na podporu rozhodnutí o neudělení azylu. Za nesprávné má i rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování, neboť osoby, které mu telefonicky vyhrožovaly, stále žijí. Městský soud v Praze jeho žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli doručen 23. 2. 2005, ten jej napadl kasační stížností dne 7. 3. 2005.

Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel ( , , dále jen „ “), kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou, včas, přitom jde o kasační stížnost přípustnou, neboť stěžovatel namítá vady řízení před žalovaným, pro které měl městský soud jeho rozhodnutí zrušit, což neučinil. Je tak uplatněn důvod podle

Za této situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti a z důvodu jí uplatněného ( , 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Pokud jde o hodnocení podkladů získaných ve správním řízení, to měl žalovaný zaměřit na zjištění, zda jsou v případě stěžovatele splněny podmínky pronásledování. Tím je ve smyslu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Poukazoval-li stěžovatel v řízení na údajné útoky soukromých osob, pak podmínka udělení azylu, jež by s těmito útoky souvisela, by v takovém případě mohla být splněna pouze tehdy, pokud by útoky byly realizovány v přímé souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod ( ) nebo z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ( ), přitom v obou případech nebyla poskytnuta stěžovateli právě z uvedených důvodů ochrana ze strany příslušných orgánů, pokud by taková ochrana byla potřebná a stěžovatel by jí hodlal fakticky využít. V případě stěžovatele sice mohly být útoky, na které poukazoval, proti němu vedeny z důvodu jeho národnosti (v dopravních prostředcích, v obchodě), nepochybně však nešlo o represi ze strany státu, přičemž nešlo ani o represi nepřímou, neboť stěžovatel nevyužil pomoc příslušných orgánů v zemi původu, ani se o ni nepokusil. Pokud jde o potíže v zaměstnání a následné výhrůžky, pak platí zde obdobně, že stěžovatel ponechal tyto události bez jakékoliv reakce ze své strany, jedinou reakcí byl odchod ze země původu. Tvrdí-li stěžovatel, že se žalovaný nezabýval jeho konkrétní situací, pak tento závěr Nejvyšší správní soud nesdílí. Žalovaný musel vést dokazování směrem korespondujícím s důvody, o které stěžovatel opřel svoji žádost o udělení azylu. Nevyplývalo-li ze stěžovatelových tvrzení, že by represe, na kterou poukazoval, byla represí ze strany státu (to, že jeho zaměstnavatelem bylo Ministerstvo vnitra, nelze hodnotit jako ústrky ze strany státu, zvláště pokud události v zaměstnání se nestaly nikdy předmětem jakékoliv reakce ze strany zaměstnavatele, neboť o to stěžovatel nijak neusiloval), pak byla osobní situace stěžovatele posouzena dostatečně - právě ve vztahu k jeho tvrzením. Ze žádných skutečností stěžovatelem uváděných nevyplynulo, že by mu nebyla poskytnuta ochrana ze strany země původu před útoky, které proti němu byly vedeny z důvodu národnosti. Potíže v zaměstnání mohly mít i výrazně jiné pozadí, žalovaný dovozoval, že se mohlo jednat o snahu soukromých osob poškodit stěžovatele v zaměstnání. Za této situace pro přesné a úplné zjištění skutečného stavu věci rozhodného pro udělení azylu nebo pro konstataci existence překážky vycestování potřeba dalšího dokazování ze strany žalovaného nevyvstala, stěžovatel ani v řízení správním nečinil žádné procesní návrhy a k podkladům rozhodnutí se nechtěl vyjádřit ani se s nimi seznámit, jak vyplývá z protokolu o pohovoru konaném dne 24. 7. 2003.

Namítá-li dále stěžovatel kromě toho skutečnosti, jež mají vyplývat podle jeho názoru ze Zprávy MZV USA, které žalovaný nevzal v úvahu, pak ani v tom se nelze se stěžovatelem ztotožnit. Žalovaný zřetelně uvedl, že obyvatelé, kteří nejsou kazašské národnosti se velmi obávají toho, co vnímají jako rostoucí preferování etnických Kazachů; nezpochybnil tedy obecně situaci v Kazachstánu, kde prosazování principu zákazu diskriminace zakotvenému v ě, se prosazuje problematicky. Hodnotil však situaci vzhledem k tvrzením stěžovatele, z nichž nebylo lze dovodit splnění podmínek pronásledování definovaných . Ze Zprávy MZV USA za rok 2002 založené ve správním spise nelze dovozovat toleranci státních orgánů (tedy nepřímé pronásledování) ve vztahu k cíleným ústrkům ze strany soukromých osob kazašského původu, ústrky ze strany státu (státních úřadů) nemohly být na základě tvrzení o zaměstnání stěžovatele ve věznici nijak dovozovány. Konečně judikaturou zdejšího soudu bylo jasně vyloženo, že značný časový odstup při podání žádosti o azylu, byť by i mohl žadatel (obecně zde míněn jakýkoli žadatel o azyl) opustit zemi původu z azylově relevantních důvodů, jej v azylové proceduře diskvalifikuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. , zpřístupněn na www.nssoud.cz). Jedná se tedy o skutečnost, k níž žalovaný přihlédl relevantně - pokud stěžovatel tvrdí, že byl v zemi původu pronásledován, logika azylového zákonodárství tkví v poskytnutí bezprostřední ochrany, a to jak z hlediska zeměpisného (první bezpečná země), tak časového. Žádost o azyl nemůže sloužit jako prostředek k legalizaci několikaletého pobytu na území České republiky.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal namítané vady řízení před žalovaným, které měly tkvít především v rozporech skutečností uváděných v rozhodnutí s těmi, jež jsou obsahem správního spisu, pro které by bývalo mělo být rozhodnutí žalovaného městským soudem zrušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle zamítl.

Za této procesní situace již nebylo třeba se zabývat návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle a 7 ve spojení s ; stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepříslušní, neboť v řízení neměl úspěch, žalovanému, jenž byl v řízení úspěšným, soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť ze soudního spisu žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, nelze zjistit.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. května 2006

JUDr. Milada Tomková

předsedkyně senátu