Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 399/2005 - 49

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: V. F., zast. JUDr. Tomášem Absolonem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 272/24, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2005, č. j. - 20,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Tomáše Absolona, advokáta, s e u r č u j e částkou 2558,50 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 28. 5. 2004,

č. j. OAM-107/CU-06-09-2004. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, o ustanovení tlumočníka a o osvobození od soudních poplatků.

V žalobě podané proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu stěžovatel namítal, že údaje, které poskytl v průběhu azylového řízení, odůvodňují udělení azylu dle § 12 či 14 zákona o azylu a nebyl dán důvod pro zamítnutí žádosti o udělení azylu. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

V napadeném rozsudku pak dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem, obdobně jako žalovaný správní orgán, k závěru, že stěžovatel v řízení o azylu neuváděl důvody upravené § 12 zákona o azylu, tj. netvrdil, že by v zemi původu byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů; neuvedl žádné konkrétní okolnosti ani důkazy o výše vymezených důvodech udělení azylu. Proto dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) ji zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uváděl, že v řízení došlo k porušení , , a , k čemuž výslovně doplnil, že na Ukrajině měl problémy s věřiteli, byl jimi napaden, bylo mu vyhrožováno i smrtí, vše oznámil policii, ta mu však neposkytla ochranu. Dovolával se a Příručky postupu a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků. Na základě výše uvedených důvodů pak stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2005,

č. j. – 35, byl stěžovateli ustanoven zástupce – JUDr. Tomáš Absolon, advokát, se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 272/24.

Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém označil podanou kasační stížnost za „vadnou“i a navrhl její odmítnutí. K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal důvody.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.

Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Napadené rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud přezkoumával v mezích důvodů vymezených stížnostními body ( a 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, že stěžovatel podal dne 3. 5. 2004 žádost o udělení azylu, ve které zejména uvedl, že Ukrajinu opustil z důvodu, že si tam půjčil peníze a není je schopen vrátit. Do České republiky přijel dne 20. 12. 2002 za prací, vízum mu skončilo 1. 6. 2003, od té doby zde pracoval nelegálně. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky stěžovatel dne 6. 5. 2004 uvedl obdobné skutečnosti, tedy zejména odchod z vlasti z ekonomických důvodů. Z protokolu dále vyplynulo, že na území České republiky pobýval nelegálně a o azyl požádal až po udělení správního vyhoštění.

Z výše uvedeného tak i pro Nejvyšší správní soud vyplývá, že stěžovatel žádá

o udělení azylu především z ekonomických důvodů, tedy důvodů, které nejsou vymezeny zákonem azylu, a tedy důvodů, pro které azyl udělit nelze. Se závěry krajského soudu, a stejně tak i žalovaného správního orgánu, se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně.

Nejvyšší správní soud dále uvádí, že tvrzení stěžovatele o tom, že na Ukrajině měl problémy s věřiteli, byl jimi napaden a bylo mu vyhrožováno i smrtí, vše oznámil policii, ta mu však neposkytla ochranu, považuje za účelová. Napadení ze strany věřitelů, resp. vyhrožování smrtí jsou natolik závažné důvody, že by v případě jejich faktické existence stěžovatel vyhledal ochranu u českých orgánů okamžitě po příjezdu na území České republiky. Stěžovatel však na území České republiky pobýval delší dobu nelegálně a azyl požádal až po udělení správního vyhoštění. V uváděných námitkách tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Pro podporu svých závěrů odkazuje Nejvyšší správní soud i na svou konstantní judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. , ve kterém bylo uvedeno, že žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti.

Navíc Nejvyšší správní soud poznamenává, že skutečnost, že bylo stěžovateli vyhrožováno smrtí, uvedl poprvé až v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud k ní s ohledem na ustanovení nemohl přihlédnout. I podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží – např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. .

Stejně tak Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal naplnění namítaného čl. 43 a čl. 53 Příručky postupu a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků, přičemž tato doplňuje, že tato příručka má navíc toliko doporučující charakter.

Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nejvyšší správní soud tak neshledal porušení , , a .

Lze tedy shrnout, že i Nejvyšší správní soud se se závěry žalovaného správního orgánu, jakož i soudu ztotožňuje a plně na ně odkazuje.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

K žádosti stěžovatele o ustanovení tlumočníka Nejvyšší správní soud uvádí, že za situace, kdy stěžovatel dokázal podat žalobu i kasační stížnost v českém jazyce, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodoval v souladu s bez jednání (tam upravené důvody, pro které by bylo třeba jednání nařizovat, neshledal) a kdy byl stěžovateli ustanoven zástupce, nebylo třeba tlumočníka ustanovovat. K žádosti o osvobození od soudních poplatků pak odkazuje Nejvyšší správní soud na ustanovení h) , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je cizinec v řízení ve věci azylu od soudních poplatků osvobozen.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle s. ř. s, ve spojení s Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Tomáš Absolon, byl ustanoven soudem, platí odměnu za zastupování a hotové výdaje stát ( v návaznosti na ). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ustanovením , d) , o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve spojení s cit. vyhlášky, odměna za dva úkony právní služby ve výši 2000 Kč, a dále podle ustanovení téže vyhlášky náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky za dva úkony právní služby ve výši 150 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle , o dani z přidané hodnoty. Částka daně, vypočtená podle a , činí 408,50 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2558,50 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. května 2006

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu