Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 334/2005 - 90

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. M., zast. Michalem Benčokem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám 17, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2004, č. j. – 23, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna zástupci stěžovatele, Michalovi Benčokovi, advokátovi, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 17, s e s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 4. 8. 2003, č. j. OAM-5554/VL-10-P14-2002, rozhodl žalovaný tak, že azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), se neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu . Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byly ekonomické problémy.

Žalobce napadl citované rozhodnutí v celém jeho rozsahu včas podanou žalobou, neboť měl za to, že žalovaný na podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě toho vydal rozhodnutí, které žalobce považoval za nesprávné. Žalobce poukazoval na to, že byl nucen obrátit se s žádostí o ochranu na Českou republiku z důvodu mimořádně těžké životní situace, která byla způsobena okolnostmi jím uvedenými v průběhu azylového řízení. Žádal soud, aby přehodnotil stanovisko žalovaného zejména s ohledem na ustanovení .

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2004, č. j. – 23, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku městský soud poukázal na to, že důvodem žalobcovy žádosti o azyl byla v prvé řadě jeho snaha o legalizaci pobytu v České republice, když poté, co si nevyřídil doklady potřebné k pobytu na území České republiky, mu byl policií udělen zákaz pobytu na území České republiky. Další důvody byly ekonomického charakteru; žalobce neměl peníze na stavbu nového domu, a proto je chtěl vydělat v České republice. Žalobce chce žít v Praze, kde je někdo, kdo mu může pomoci, a to je, jak sám uvedl, hlavní důvod, proč požádal o udělení azylu. Na základě výpovědí žalobce obsažených ve správním spise pak městský soud konstatoval, že z výpovědí žalobce nevyplynulo a ani jiným způsobem nebylo prokázáno, že by žalobce v zemi svého původu byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, což je důvod pro udělení azylu podle nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Z tohoto důvodu žalobce nenaplňuje podmínky pro udělení azylu podle . Ohledně námitky týkající se ustanovení krajský soud poznamenal, že shledal, že se žalovaný hledisky ustanovení 14 zabýval a že žalobce v námitkách proti posouzení humanitárního azylu nic konkrétního neuvedl.

Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v ustanovení a násl. , (dále jen „ “). Stěžovatel především namítá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení , a , a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení a dále , nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. K odůvodnění své kasační stížnosti stěžovatel poukázal na to, že v zemi jeho původu byl ohrožen na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje je. V jeho případě jde i o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno k udělení azylu použít . Odvolává se proto na Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, že „nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení, nebo trestu“. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991, A-201, 69-70, a rozsudek ve věci Vilvarajah z roku 1991, A-215, 3 (vyhoštění). Dále se stěžovatel dovolává názoru v Příručce k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, kde je v uvedeno: „Může se stát, že žadatel byl podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým formám diskriminace), ale jsou v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu). V těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním základě. Vzhledem k uvedenému se stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud v Brně a navrhuje, aby tento ve smyslu přiznal odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a vydal rozsudek, kterým rozhodnutí Městský soudu v Praze zruší a věc se mu vrací k dalšímu projednání. Stěžovatel žádá dále nařízení veřejného soudního jednání, o ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů, osvobození od soudních poplatků a přibrání tlumočníka do ukrajinského jazyka. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel upřesňuje, že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně a správně přesný stav věci, důkazy, které si soud opatřil byly neúplné a zakládaly se fakticky na Zprávě MZV USA, Velké Británie a ČR, které líčí situaci na území a zmiňují se mj. o tom, jak na Ukrajině vypadá ekonomická a bezpečnostní situace. Situaci na území Ukrajiny v tomto pohledu nelze rozhodně brát jako stabilizovanou. Napadená rozhodnutí tak vycházela z nesprávného právního výkladu ustanovení „Překážky vycestování“, a to s ohledem na to, že stěžovatel nemůže bez přímého ohrožení života vykonávat živnost nebo pracovat na území Ukrajiny. Podle stěžovatele někteří z odmítnutých žadatelů o azyl jsou po návratu na Ukrajinu podrobeni administrativní šikaně, vyšetřování a následně i souzeni a trestáni. Místní orgány ovšem postupují velice rafinovaně. Zvolí nějaký tzv. zástupný problém, na který pak navléknou svá opatření, aby šlo jen těžko dovodit, že tato šikana je v přímé souvislosti s návratem občana po zamítnutí azylu. Některými stěžovatelovými spoluobčany, kteří mají tzv. staré sovětské a tedy komunistické přesvědčení, a těch je v „silových“ strukturách a státních orgánech hodně, je pak žádost o azyl pokládána jednoznačně za vlastizradu. Toto jejich mínění či přesvědčení má pak mnohdy dopad na jejich profesionální konání a rozhodování. Jejich rozhodnutí pak mají charakter šikany, kterými postihují neúspěšné žadatele o azyl navrátivší se na území Ukrajiny. Stěžovatel se proto domnívá, že jeho nárok na udělení azylu lze podřadit pod zákonná ustanovení , jelikož má neustále odůvodněné obavy o svůj život. Mocenské orgány Ukrajiny se nevěnují svým úkolům a vláda na území Ukrajiny není schopna zajistit ochranu občanů před administrativní šikanou a pronásledováním ze strany státních úředníků. Mimo vytýkané pochybení Městského soudu stěžovatel bez bližší specifikace namítá vadu řízení podle

Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho správní rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal v závěrech a správního orgánu nezákonnost ani vady řízení. Stěžovatel jako cizinec a jako otec nezletilého českého občana, s nímž sdílí společnou domácnost (podle dokumentace ve správním spise), má k dispozici speciální úpravu v ustanovení , o pobytu cizinců, která slouží k ochraně jednoty jeho rodiny a dává mu možnost legalizovat pobyt na území České republiky. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle , 2 (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 , (dále jen „ “), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ačkoli se stěžovatel domáhá přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu podle ustanovení a , z obsahu kasační stížnosti, jakož i jejího pozdějšího doplnění, vyplývá, že stěžovatel měl v úmyslu napadnout rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů uvedených v ustanovení a b)

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 16. 12. 2002 žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že na Ukrajině přišel při povodních o svůj dům, ve kterém se již nedalo bydlet. Stěžovatel započal stavět nový dům, ale vzhledem k nedostatku finančních prostředků se rozhodl v červnu 2002 odjet z Ukrajiny do České republiky. Od té doby zde žil a po udělení správního vyhoštění se rozhodl požádat o azyl. Česká republika je pro něj cílovým státem, kde by chtěl žít a pracovat. Nikdy v minulosti o azyl nežádal, po návratu do země původu se neobává ničeho, přesto ale návrat odmítá. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatel sdělil, že dne 4. 6. 2002 opustil Ukrajinu z důvodu potřeby výdělku peněz na zajištění stavby domu, neboť jeho původní dům byl zničen při povodni. Po svém příjezdu měl stěžovatel v úmyslu zajistit si pracovní vízum, což však nebylo možné realizovat, a tak jeho pobyt zde byl nelegální. Po zadržení cizineckou policií mu bylo uděleno správní vyhoštění a zákaz pobytu na tři roky. Poté svoji situaci řešil žádostí o azyl. Stěžovatel dále uvedl, že od státních orgánů Ukrajiny obdržel jako pomoc část stavebního materiálu. V zemi původu žadatel nikdy neměl stálou práci, pouze příležitostnou a sezónní. Na úřadě práce se nezaregistroval, neboť podporu v nezaměstnanosti pokládá za nedostatečnou. O jiných institucích a firmách zajišťujících zaměstnání nebyl informován. Pomoc hledal tudíž pouze u svých známých a příbuzných. V České republice si chtěl vydělat peníze a poté se vrátit domů, postavit dům a založit rodinu. Problémy se státními úřady a s policií jmenovaný na Ukrajině neměl.

Podle ustanovení § 12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle povinnost ukončit pobyt neplatí, a) pokud by byl cizinec nucen vycestovat: 1) do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo 2) do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo 3) do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti.

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i Městským soudem v Praze. Při rozhodování o udělení azylu je rozhodující existence pronásledování za uplatňování politických práv a svobod či odůvodněného strachu z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. Takové okolnosti však stěžovatel v řízení před žalovaným neprokázal a ani netvrdil. Naopak z vyjádření stěžovatele v průběhu správního řízení jednoznačně vyplynulo, že důvodem jeho odchodu z Ukrajiny do České republiky byly ryze ekonomické příčiny a o azyl požádal především proto, aby se vyhnul důsledkům správního vyhoštění, které mu bylo orgány Policie ČR uděleno. Při návratu na Ukrajinu se ničeho neobává. Stěžovatelovy argumenty o jeho odůvodněném strachu z pronásledování ve smyslu ustanovení , nastíněné v žalobě a rozvedené až v kasační stížnosti, resp, v jejím doplnění, tak vyznívají zcela účelově. Případné nedostatky úrovně ochrany základních lidských práv a svobod na Ukrajině tak v dané věci zcela postrádají svého významu, neboť k zásahu v této rovině u stěžovatele vůbec nedošlo a on sám se ani neobává toho, že by se tak stát mohlo. Z toho důvodu je třeba konstatovat, že zjištěný skutkový stav nezakládá stěžovatelovo právo na udělení azylu ve smyslu ani pro přiznání překážek vycestování ve smyslu . Ostatně nutno podotknout, že z žádné zprávy, které správní orgán o situaci na Ukrajině soustředil, nevyplývá, že by neúspěšní žadatelé o azyl měli v případě návratu na Ukrajinu potíže se státními orgány země původu.

Nejvyšší správní soud rovněž neshledal žádná pochybení procesní povahy, pro něž by bylo třeba rozsudek Městského soudu v Praze rušit. Nebylo zjištěno, že by skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu. Naopak je zdejší soud toho názoru, že žalovaný vycházel zejména ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel. Nebylo dále shledáno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Správní orgán musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle poskytován (obdobně viz rozsudek NSS ). Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení o udělení azylu omezován při sdělení důvodů, pro něž o azyl žádá. Nejvyšší správní soud tak důvody tvrzené ve smyslu v posuzované věci neshledal.

K žádosti stěžovatele, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud sděluje, že podle ustanovení o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního jednání se proto jevilo jako nadbytečné. V návaznosti na to pak nebylo zapotřebí, aby stěžovateli byl ustanoven tlumočník. V dané věci vycházel Nejvyšší správní soud, na základě , z ustanovení (dále jen „ “), podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu řízení však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatel podal kasační stížnost v češtině a dokázal na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas a řádně zareagovat. Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak činil stěžovatel osobně nebo prostřednictvím advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala aktuální až v případě ústního jednání, které však zdejší soud nenařídil. Žádosti stěžovatele, aby byl osvobozen od soudních poplatků Nejvyšší správní soud vůbec nerozhodoval, neboť podle h) , o soudních poplatcích, jsou cizinci v řízení o přiznání statutu uprchlíka (dnes o přiznání azylu) od soudních poplatků osvobozeni.

V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení a b) , pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s ji zamítl.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení věty první , neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Odměna zástupci stěžovatele, Michalovi Benčokovi, který byl ustanoven stěžovateli k jeho žádosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2005, č. j. – 72, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč [převzetí a příprava zastoupení – ], k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu téže vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. května 2006

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu