Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 200/2005 - 55

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: H. A., zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. ,

t a k t o:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 3. 2004, č. j. OAM-533/VL-10-17-2004. Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovateli neudělil azyl pro nesplnění podmínek podle ustanovení , , 2 a , o azylu. Zároveň žalovaný rozhodl o tom, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování dle ustanovení stejného zákona.

Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody obsažené v ustanovení , b), d) , („ “), tzn. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Pochybení soudu spatřuje stěžovatel v tom, že nebyla řádně vyhodnocena otázka případného naplnění podmínek pro udělení azylu podle ustanovení Stěžovatel se totiž v zemi původu dostal do slovního a následně fyzického konfliktu s cyklistou, kterého předtím srazil, byl následně zadržen policií, ale z policejní stanice utekl. Protože se dozvěděl, že byl obviněn z výtržnictví a že mu proto hrozí trest odnětí svobody v délce až osmi let, odcestoval do zahraničí. Stěžovatel tvrdí, že nebylo řádně zdůvodněno, proč tyto důvody nemohou zakládat udělení humanitárního azylu a v tomto směru považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.

Proto stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve vyjádření odkazuje na obsah správního spisu a navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná, neboť stěžovatelem prezentované okolnosti nejsou zvláštního zřetele hodné důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v průběhu správního řízení (viz žádost o udělení azylu ze dne 12. 2. 2004, protokol o pohovoru ze dne 27. 2. 2004) stěžovatel setrvale a ve shodě s obsahem kasační stížnosti uváděl, že důvodem jeho odchodu ze země původu byl konflikt s cyklistou, s nímž se porval, hodil na něj kámen a zlomil mu takto nohu. Poté utekl z policejní stanice, kam byl následně odveden. Stěžovatel byl obviněn ze spáchání trestného činu výtržnictví, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání osmi let. Do té doby stěžovatel neměl se státními orgány žádné problémy a sám uvádí, že policie postupovala podle zákona.

Protože podstata kasační stížnosti je založena na tom, že shora popsané skutkové okolnosti měly vést k udělení tzv. humanitárního azylu, připomíná Nejvyšší správní soud, že podle jeho ustálené judikatury (viz např. rozsudek ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. ) „na udělení azylu z humanitárního důvodu podle , o azylu, ve znění , nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů ( ).“ Míra správního uvážení správního orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.

V daném případě Nejvyšší správní soud nezjistil nic, co by svědčilo o naznačené libovůli ze strany žalovaného při jeho úvahách o udělení humanitárního azylu a obdobné lze konstatovat i v případě napadeného rozsudku krajského soudu. Jak totiž vyplývá z okolností projednávané věci, stěžovatel se obává návratu do země původu proto, že mu tam hrozí stíhání za spáchání trestného činu, kterého se – jak sám přiznává – skutečně dopustil. Je tak zjevné, že tato skutková situace spadá do skupiny důvodů, vylučujících udělení azylu podle ustanovení , podle něhož nelze udělit azyl, pokud je důvodné podezření, že se žadatel dopustil před podáním žádosti o udělení azylu vážného nepolitického trestného činu mimo území. Obdobně d umožňuje odepření azylu tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.

Lze tak uzavřít, že v projednávané věci žalovaný i krajský soud zcela správně dospěli k závěru, že důvody pro udělení humanitárního azylu dány nebyly, přičemž Nejvyšší správní soud připomíná, že již dříve (rozsudek ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. ) uvedl, že „smysl institutu humanitárního azylu podle , o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení a zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ Taková situace však v případě stěžovatele zjevně nenastala.

Nejvyšší správní soud proto k této stížnostní námitce konstatuje, se krajský soud nedopustil nezákonnosti, když argumentaci stěžovatele neshledal relevantní z hlediska existence tohoto důvodu pro udělení azylu a protože svoje rozhodnutí řádně (byť stručně) odůvodnil, není důvod je považovat ani za nepřezkoumatelné.

K tvrzeným vadám řízení [ ] Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel nikterak nekonkretizuje, jakých vad se měl žalovaný v řízení dopustit, když toliko namítá, že žalovaný dostatečně nezdůvodnil své závěry o tom, že stěžovateli neudělil humanitární azyl. Jak již bylo konstatováno výše, na udělení azylu z humanitárního důvodu není subjektivní právo a i soudní přezkum se proto redukuje na jakousi pojistku před libovůlí správního orgánu. V projednávané věci tuto libovůli Nejvyšší správní soud nezjistil a závěry žalovaného i krajského soudu považuje za odpovídající dikci a smyslu zákona. Proto ani tato stížnostní námitka nebyla shledána důvodnou, jelikož kasační stížnost představuje procesní prostředek k ochraně subjektivně veřejných práv, nemůže však být vykládán jako nástroj, zaručující úspěch ve správním a soudním řízení pro případ nesouhlasu stěžovatele s jeho výsledkem.

Lze proto uzavřít, že polemika stěžovatele se způsobem a rozsahem skutkového zjišťování, prováděným žalovaným, byla v podané žalobě i v kasační stížnosti povýtce zcela obecná. Na tuto obecnost reaguje Nejvyšší správní soud tak, že jakkoliv je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, rozhoduje se v azylovém řízení o žádosti o udělení azylu a žadatel o azyl je proto stižen břemenem tvrzení, s nímž se následně správní orgán musí řádně vypořádat. Za procesní situace, kdy stěžovatel neoznačil žádné důkazy k prokázání svých tvrzení (což nebyla jeho povinnost, nýbrž právo), tak ani nestanovil jasné rámce pro další proces dokazování, vedený správním orgánem. Jinak řečeno, právu účastníka správního řízení předkládat argumentaci a důkazy koresponduje povinnost správního orgánu se s těmito podáními řádným a přezkoumatelným způsobem vypořádat. Pokud však účastník řízení na toto své právo rezignuje, nelze spatřovat pochybení na straně správního orgánu, který na výhrady vedené toliko v obecné rovině reaguje rovněž zobecňujícím způsobem a za účastníka „nedomýšlí“ bližší konkréta.

Ze všech shora uvedených příčin Nejvyšší správní soud v daném případě nezjistil naplnění namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení , b), d) , dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu