Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 59/2005 - 50

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce U. S., zastupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. - 26 ze dne 24. 9. 2004,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného čj. OAM-3047/VL-14-P11-2000 ze dne 22. 9. 2003. Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v , , 2 a , o azylu a změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a zároveň rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle téhož zákona. Soud po přezkoumání uvedeného rozhodnutí z hlediska obecně uplatněných námitek, stěžovatelem na výzvu soudu nedoplněných, dovodil, že stěžovateli nesvědčí důvody pro udělení azylu ve smyslu , a , když jím uplatněné správní orgán v řízení podrobně zhodnotil z pohledu zákonných ustanovení a nezjistil jejich naplnění. Namítané porušení procesních předpisů v řízením předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí soud přezkoumal pouze v rozsahu obecných námitek, neboť stěžovatel svou nečinností nevytvořil podmínky pro to, aby rozhodnutí správního orgánu mohlo být přezkoumáno z hlediska konkrétních námitek. Soud konstatoval, že se žalovaný s uplatněnými důvody bezezbytku vypořádal a shledal, že závěry, které správní orgán z provedeného dokazování vyvodil, nejsou s provedenými důkazy v žádném logickém rozporu. Stěžovatel v průběhu správního řízení ani v řízení o žalobě neuvedl, v jakém směru by další dokazování mělo být vedeno a co by mělo být případnými novými důkazy prokázáno, proto neshledal důvodnými ani námitky nedostatečného dokazování. Soud se ztotožnil i s hodnocením žalovaného, že stěžovateli nesvědčí překážka vycestování ve smyslu , když stěžovatel v žalobě netvrdil, ani nedokládal existenci kterékoliv z podmínek uvedených v uvedeném ustanovení. Z výše uvedených důvodů krajský soud v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) zamítl žalobu jako nedůvodnou.

V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu z důvodů uvedených v , b) a d) Naplnění důvodů podle spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem a sice, zda je možno na jeho případ vztáhnout , , 2 a . Stěžovatel se v Bělorusku stal členem politické strany SOS, zúčastnil se demonstrací proti prezidentu Lukašenkovi, byl několikrát vyslýchán státní policií a propuštěn pro nedostatek důkazů o činnosti strany, které policie hodlala získat jeho sledováním. Jde tedy o jistý druh persekuce prováděný státním aparátem, kterou lze podřadit pod ustanovení § 12 písm. b) zákona č. 325/1995 Sb. V této souvislosti poukázal na článek 65 Metodologické příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Naplnění důvodu podle stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný podle stěžovatele nerespektoval jeho situaci, že jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v domovské zemi, když krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela bez povšimnutí. Stěžovatel ve správním řízení předložil řadu dokladů, které žalovaný v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu v odůvodnění uvedl, soud se však těmito důkazy vůbec nezabýval a proto považuje napadený rozsudek v této části za neodůvodněný, tedy i nepřezkoumatelný. Naplnění důvodu podle spatřuje stěžovatel v tom, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud měl přezkoumat správní rozhodnutí a řízení z hlediska dodržení procesních předpisů. Žalovaný se měl porušení procesních pravidel dopustit minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci. Stěžovatel dále shledává rozhodnutí v rozporu s ustanovením , o správním řízení ) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Řízení před správním orgánem trpělo vadou, kterou nelze odstranit a proto je nutno řízení před tímto orgánem opakovat. Stěžovatel rovněž namítá, že nebyly splněny podmínky pro postup podle , tj. možnost rozhodnout o žalobě bez nařízení jednání, neboť v podané žalobě žádal, aby k nařízenému jednání byl zajištěn tlumočník a předvolán svědek, a tedy souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání neudělil. Nesouhlasí ani se způsobem, jakým se soud vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Soud přehlíží, že stěžovatel nepovažuje svůj návrat do domovské země vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný. V Bělorusku mu hrozí nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení a po zjištění státních orgánů, že požádal v České republice o azyl, bude podroben persekuci, resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Domnívá se tedy, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování, kterými se žalovaný ani soud v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly. Navíc se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval předloženými listinnými důkazy, jak bylo uvedeno výše. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť potřebuje být nadále přítomen v České republice, aby mohl uplatňovat svá procesní práva u soudu.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel ve správním řízení za důvod své žádosti o azyl označil problémy související s jeho členstvím a aktivitami ve Sjednocené občanské straně, jejímž řadovým členem měl být od roku 1997 či od roku 1999 (rozdílný časový údaj vzniku členství v průběhu správního řízení věrohodně nevysvětlil). Do odjezdu z Běloruska v listopadu 2000 pracoval jako zástupce ředitele výroby v soukromé firmě T. Byl přítelem předsedy této strany v místě bydliště, s ním jezdil do M., kde se zúčastňoval demonstrací a mítinků a parlamentních voleb 15. 10. 2000 se účastnil za tuto stranu jako „hlídač“. Negativně se staví k diktátorskému režimu prezidenta Lukašenka a pokud by neodjel, byl by určitě uvězněn. Jako člen strany SOS vyvíjel politickou činnost spočívající v tom, že rozdával noviny, sbíral podpisy pod různé petice, zúčastňoval se demonstrací a několikrát byl zatčen, ale propuštěn pro nedostatek důkazů, nebo mu byla uložena pokuta. Byl i před soudem pro porušování veřejného pořádku. Nějak se neskrýval, bydlel u rodinných příslušníků, chodil normálně do práce a odjel poté, co byl upozorněn, že může být zadržen. Obecně popsal situaci lidí, kteří jsou členy nějaké opoziční strany tak, že jsou vystaveni silným represím, ničeni psychicky, propouštěni z práce, trpí i příbuzní a mohou se i ztratit. V případě návratu do vlasti se obává, že by mohl být uvězněn, nebo by se mohl ztratit.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně z hlediska naplnění důvodů uplatněných v kasační stížnosti, to je důvodu , b) a d) a shledal, že kasační stížnost není důvodná.

Podle se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec ad a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo ad b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného a správního řízení, jež rozhodnutí předcházelo, dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když rozhodl o neudělení azylu stěžovateli pro nesplnění důvodů podle , , 2 a . Žalovaný si pro své rozhodnutí zajistil dostatek důkazů, které správně vyhodnotil. V dané věci je podle Nejvyššího správního soudu nezbytné vyjít především z toho, zda všechna tvrzení stěžovatele v průběhu správního řízení byla věrohodná a zda je bylo možné podřadit pod některý z důvodů uvedených v citovaného zákona. Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu a zejména z tvrzení samotného stěžovatele tytéž skutečnosti, týkající se členství stěžovatele v politické straně SOS, jeho politické činnosti, jejich důsledků a dopadu na jeho další možnou existenci a pobyt v Bělorusku, co žalovaný správní orgán ve svém rozhodnutí. Všechna tvrzení stěžovatele správní orgán podrobně zhodnotil dle zjištěných skutečností z podkladů, které měl v dostatečném rozsahu k dispozici. Neshromáždil podklady pouze cizozemské, ale čerpal i z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR, společnosti Člověk v tísni, z databáze České tiskové kanceláře a Zastupitelského úřadu v Minsku. Po zhodnocení objektivních informací s výpovědí stěžovatele pak dospěl k závěru, že nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu ve smyslu ustanovení , když správně dovodil, že stěžovatel zásadním způsobem neuplatňoval politická práva a svobody, a že byl v této souvislosti pronásledován do takové míry, že by byl důvod pro udělení azylu ve smyslu . V souvislosti se svou politickou činností nebyl zbaven zaměstnání, naopak pracoval v řídící pozici, i když byl několikrát zadržen a pokutován. Jak sám uvedl, neskrýval se a chodil normálně do práce. I tyto okolnosti nesouvisející přímo s politickou činností stěžovatele potvrzují správnost rozhodnutí žalovaného ve věci udělení azylu a je k nim nutno přihlížet při komplexním hodnocení situace stěžovatele z pohledu ustanovení . Podle Nejvyššího správního soudu byly dány podmínky pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí o tom, že se stěžovateli azyl podle neuděluje.

Ostatní výroky obsažené ve výrokové části rozhodnutí žalovaného neshledal Nejvyšší správní soud nezákonnými, neboť skutečnosti, jež by mohly vést k udělení azylu za účelem sloučení rodiny nebo z humanitárních důvodů, nebyly stěžovatelem ve správním řízení tvrzeny, ani nevyplývaly z podkladů, jež si pro své rozhodnutí žalovaný opatřil. Stejný závěr pak platí i pro rozhodnutí o neexistenci překážek vycestování ve smyslu . Z informací, které měl žalovaný v průběhu správního řízení k dispozici nevyplývá, že by u stěžovatele byla splněna některá z překážek vycestování ve smyslu citovaného ustanovení. Závěr rozhodnutí žalovaného i krajského soudu, jež vycházel z řádně získaných a dostatečných podkladů pro svá rozhodnutí, je podle zjištění Nejvyššího správního soudu správný. Tvrzeními stěžovatele, že jeho návrat do domovské země, vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie, není bezpečný, a že po zjištění státních orgánů, že požádal v České republice o azyl, bude podroben persekuci, resp. administrativní šikaně ze strany státních orgánů se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť tyto skutečnosti byly uplatněny poprvé až v kasační stížnosti, tedy poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. K takovým skutečnostem Nejvyšší správní soud podle nepřihlíží. Ze stejného důvodu nelze v kasační stížnosti účinně namítat, že se žalovaný ani soud v odůvodnění svých rozhodnutí těmito skutečnostmi nezabývaly.

Pokud jde o stížní důvod podle , jehož naplnění stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a nerespektoval jeho situaci, kdy měl omezené možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v domovské zemi, nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Žalovaný ve věci provedl obsáhlé dokazování, zajistil dostatečné množství podkladů, s nimiž měl stěžovatel možnost se seznámit, což neučinil. Zhodnotil veškeré listinné důkazy, které stěžovatel v průběhu správního řízení předložil, řádně se jimi zabýval, hodnotil je a vyvodil z nich správné závěry. Soud pak přezkoumával rozhodnutí a řízení předcházejících jejich vydání pouze z hlediska obecných žalobních námitek, neboť to byl stěžovatel, který svou nečinností neumožnil soudu zabývat se věcí konkrétně a proto mu v tomto směru nelze ničeho vytýkat. Nejvyšší správní soud neshledal naplnění kasační stížnosti podle , neboť zjistil, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel měla oporu ve spisu, a proto nebylo zrušení takových rozhodnutí krajským soudem na místě. Naopak podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. – 58 byly v dané věci splněny podmínky pro odmítnutí žaloby podle

Stěžovatel dále dovozuje existenci důvodů podání kasační stížnosti podle , neboť se soud podle jeho názoru řádně nevypořádal s otázkou, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Nejvyšší správní soud předně poukazuje na to, že námitka porušení není v kasační stížnosti žádným způsobem blíže specifikovaná. Jak již shora několikrát uvedl, v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se správní orgán zabýval skutečnostmi, které byly podkladem pro rozhodnutí o neudělení azylu a o neexistenci překážky vycestování a jakými úvahami se při hodnocení důkazů zabýval a na základě kterých právních předpisů rozhodl. Vzhledem k tomu, že žalovaný správní orgán ve správním řízení provedl, podle zjištění soudu dokazování dostatečným způsobem a jeho výsledky se zcela promítly do odůvodnění správního rozhodnutí, není zřejmé, jakého pochybení se měl krajský soud dopustit, když sám stěžovatel v žalobě neuvedl jedinou konkrétní námitku k citacím jednotlivých ustanovení v žalobě uvedených. Z kasační stížností napadeného rozsudku lze zjistit, že se krajský soud přesto procesním postupem žalovaného ve správním řízení zabýval a procesní vady správního řízení nezjistil. Míra podrobnosti posouzení správnosti procesního postupu žalovaného ze strany krajského soudu musela podle Nejvyššího správního soudu v daném případě nutně odpovídat povaze a míře konkrétnosti odpovídajících námitek stěžovatele v žalobě. To však neznamená, že by takové posouzení nebylo ze strany krajského soudu uskutečněno, nebo že by provedené posouzení bylo neadekvátní.

Pokud se týká namítaného postupu krajského soudu podle , Nejvyšší správní soud zjistil, že se v podané žalobě stěžovatel zajištění tlumočníka a předvolání svědka nedomáhal a krajský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání za splnění podmínek uvedeného ustanovení. Jak vyplývá z č.l. 21-22 spisu krajského soudu, stěžovatel byl o možnosti tímto způsobem rozhodnout o věci soudem poučen, i když zásilka s výzvou a poučením byla doručena náhradním způsobem. Z uvedených důvodů nebyla Nejvyšším správním soudem shledána ani existence důvodu podle

Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti, a proto kasační stížnost podle zamítl.

S přihlédnutím k , podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal ( ve spojení s ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 26. dubna 2006

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu