Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 263/2005 - 105

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: G. P., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 12. 1. 2005, č. j. – 64,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 10. 2003, č. j. OAM-11352/VL-19-P08-2001. Tímto rozhodnutím bylo vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl pro nesplnění podmínek podle , , 2, a podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení tohoto zákona.

V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu, stěžovatel namítal porušení , a , o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů ( ), a porušení a zákona o azylu. Uváděl, že v zemi původu byl pronásledován mafií, pokoušeli se ho unést, obává se, že po návratu by musel nastoupit vojenskou službu. Požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

V napadeném rozsudku Městský soud v Praze dospěl obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu); problémy, které uváděl stěžovatel, nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu. Stěžovatel vzniklé problémy navíc ani účinně neřešil, odjel do České republiky, kde žádost o udělení azylu podal až po správním vyhoštění, což svědčí i o účelovosti jeho námitek. Žalovaný správní orgán podle Městského soudu v Praze neporušil v žalobě označená ustanovení , ani namítaná ustanovení zákona o azylu. Městský soud v Praze proto dovodil, že žalovaný postupoval správně pokud azyl neudělil. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů vymezených v , b) a d) , ve které zejména zrekapituloval dosavadní řízení. Výslovně namítal, že správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav stran pronásledování mafií v zemi původu. Stejně tak vytýkal, že se žalovaný správní orgán, ani soud, dostatečně nevypořádal s tvrzeným důvodem o vojenské službě stěžovatele, včetně rozporu mezi datem opuštění země původu stěžovatele a jeho tehdejším věkem a možností absolvovat základní vojenskou službu. Rozhodnutí je tak podle stěžovatele nepřezkoumatelné, trpí nedostatkem důvodů. Stejně tak dovozoval naplnění důvodů zákona o azylu, či zákona o azylu. Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požadoval, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu projednání.

Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na obsah správního spisu a judikaturu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí Městského soudu dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v , specifikované stěžovatelem.

Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení pod písm. a), b) a d)

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Takové nedostatky či vady Nejvyšší správní soud v posuzované věci nezjistil.

Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 22. 11. 2001 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém zejména uváděl, že v Arménii s otcem obchodoval, dováželi zboží z Turecka, v podnikání se jim dařilo a začali být vydíráni mafií. Párkrát zaplatili, potom jim ukradli zboží. Na policii vydírání hlásil, ale nic se nedělo. Protože všechno ztratili, stěžovatel se rozhodl odjet do ciziny vydělat si peníze. V České republice má kde pobývat a pracovat. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel také uvedl, že v letech 1997-1999 absolvoval v J. vojenskou službu jako tankista. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne 20. 2. 2003 doplnil, že se jej opakovaně snažili unést neznámí lidé, a to asi proto, že rodiče stěžovatele byli bohatí a tak možná chtěli požádat o výkupné, ale nepodařilo se jim to. Na tržnici, kde prodávali zboží , otec vyděračům jednou zaplatil, řekl, že rodinu vyděrači nenechají na pokoji, a proto rozhodl, že bude lepší, když stěžovatel odjede z Arménie. Otec stěžovatele se sice obrátil na policii, tam slíbili, že budou vyšetřovat, ale neudělali žádná opatření. Problémy začaly v roce 1997, v roce 1999 rodiče rozhodli, že stěžovatel pojede do Turecka, nelíbilo se mu tam, vrátili se do Arménie a znovu začaly problémy s vyděrači. Proto v roce 2001 odletěl do České republiky. Přímá souvislost mezi pokusy o únos v roce 1997 a odletem do České republiky nebyla. Přestěhováním v zemi původu se svoje problémy řešit nesnažil. V mezidobí do České republiky přicestovali jeho rodiče. V případě návratu do své vlasti se hlavně obává, že bude muset jít na vojnu, a také se bojí vydírání. K otázce, proč v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu uvedl, že již v armádě sloužil, stěžovatel sdělil, že nic takového nemohl říci, na vojně nebyl. Ze spisu dále vyplynulo, že stěžovatel o azyl na území České republiky požádal až poté, co byl zadržen policií po vypršení platnosti víza, a poté vyhoštěn. O azyl se nejprve ucházel pod smyšleným jménem, aby policie nezjistila, že má zákaz pobytu. Na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) byla stěžovateli poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel byl rovněž vyrozuměn o tom, jaké informace a zprávy má správní orgán k dispozici při posuzování stěžovatelem uváděných skutečností o situaci v zemi původu stěžovatele; stěžovatel seznámení s těmito informacemi a zprávami také odmítl, a nenavrhl jejich doplnění.

Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele, vycházel správní orgán, jakož i Městský soud v Praze a jejich závěr o nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, tak plně vychází z relevantních skutečností. V úvahu přicházející právní otázky v předcházejícím řízení byly podle názoru Nejvyššího správního soudu Městským soudem v Praze posouzeny správně. Stejně tak v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Skutkový stav tak byl žalovaným správním orgánem zjištěn objektivně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy.; přitom nedošlo k porušení namítaných ustanovení , ani namítaných ustanovení zákona o azylu. Po skutkové stránce nelze rozhodnutí ničeho vytknout, stejně tak se podle Nejvyššího správního soudu nejedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Městský soud v Praze měl pro svoje rozhodnutí dostatek důvodů a Nejvyšší správní soud rovněž neshledal v řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, že popisované pronásledování stěžovatele a jeho obavy z jednání neznámých osob neměly souvislost s jeho politickými názory či projevy, jak to předpokládá § 12 odst. a) zákona o azylu (je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod), ani s příslušností stěžovatele k rase, náboženství, národnosti či určité sociální skupině, jak to předpokládá § 12 písm. b) zákona o azylu (má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště). Uváděné problémy stěžovatele nenaplňovaly ani znaky § 2 odst. 6 tohoto zákona (za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.). Stěžovatel sice uváděl, že se jeho otec v daných souvislostech obrátil na, polici, avšak bezúspěšně. Nejvyšší správní soud je, stejně jako Městský soud v Praze, toho názoru, že ani v takovém případě však nelze hovořit o pronásledování, které by bylo podporováno státem, když není zřejmé, z jakého důvodu šetření policie nebylo dokončeno a když se stěžovatel, či jeho otec, neobrátil na žádný jiný státní orgán k prošetření postupu policie, když jak vyplývá z informací a zpráv, z nichž žalovaný ve správním řízení vycházel a jež jsou založeny ve správním spisu, v Arménii existuje legálně řada prostředků k využití ochrany ze strany arménských orgánů. K tomu, aby bylo možno učinit závěr, že státní orgány Arménie byly nečinné by musel stěžovatel bezvýsledně využít všech, nebo alespoň více, prostředků, které právní řád v jeho vlasti poskytuje k ochraně práv a svobod. To však stěžovatel neučinil. Za této situace považuje Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele o pronásledování v zemi původu pro odůvodnění žádosti o udělení azylu, jakož i pro odůvodnění překážky vycestování, za účelová a nepřisvědčil jim. V dané věci jde o případ vydírání soukromými osobami, což ve smyslu platné právní úpravy azylovým důvodem není. Ostatně i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. - 60) plyne, že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském státě je podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu , ve znění

Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stěžovatel pobýval na území České republiky nelegálně, o azyl požádal až po uložení správního vyhoštění (navíc se o azyl se nejprve ucházel pod smyšleným jménem, aby policie nezjistila, že má zákaz pobytu), což taktéž svědčí o značné účelovosti postupu stěžovatele. Ostatně i podle judikatury Nejvyššího správního soudu „Žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti.“ - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. .

Pokud jde o stěžovatelovu obavu, že by se musel po návratu do vlasti nastoupit základní vojenskou službu, k tomu Nejvyšší správní soud, opět obdobně či shodně jako Městský soud v Praze uvádí, že toto rovněž není zákonným důvodem pro udělení azylu. Za tohoto stavu věci je proto námitka, že se žalovaný správní orgán, ani soud, dostatečně nevypořádaly s tvrzeným důvodem o vojenské službě stěžovatele, včetně rozporu mezi datem opuštění země původu stěžovatele a jeho tehdejším věkem a možností absolvovat základní vojenskou službu, naprosto bezpředmětná. Naopak rozpory ve sděleních stěžovatele v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v protokolu o pohovoru, snižují důvěryhodnost stěžovatele.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že správní orgán měl v jeho případě ve spojení s § 14, v jehož smyslu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, zohlednit poměry stěžovatele k zemi původu, kde v tuto chvíli nemá žádného rodinného příslušníka ani žádnou jinou sociální nebo kulturní vazbu (veškerý majetek rodina prodala a odešla do České republiky, nyní má stěžovatel v České republice rodiče, strýce s tetou a další příbuzné), k té Nejvyšší správní soud především poznamenává, že posouzení udělení azylu dle zákona o azylu stěžovatel nerozporoval v žalobě, a stejně tak neuváděl ani důvody, pro které by tento azyl bylo třeba udělit. Jak vyplynulo ze soudního spisu, v žalobě se stěžovatel omezil toliko na tvrzení o porušení , na důvod vymezený v zákona o azylu, a na tvrzení o překážce vycestování dle zákona o azylu, kterými se však Městský soud v Praze zabýval. Z dikce , jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. ), přitom plyne, že stěžovatel nemůže v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Lze tedy shrnout, že proto, že se stěžovatel přezkoumaní udělení humanitárního azylu v řízení před krajským soudem nedomáhal, nebylo se shora vymezených důvodů třeba označené námitky ani přezkoumávat. Stejně tak nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by tato skutečnost (v zemi původu nemá žádného rodinného příslušníka), byla překážkou vycestování ve smyslu zákona o azylu.

Nad rámec výše uvedeného a toliko pro úplnost Nejvyšší správní soud k udělení humanitárního azylu doplňuje, že udělení azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu je na volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, by mohl správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení ( ), resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji koresponduje i konstantní soudní judikatura. Nejvyššímu správnímu soudu by tak nepříslušelo posuzovat, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, nýbrž příslušelo by mu pouze zhodnotit, zda Městský soud v Praze napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal.

Nejvyšší správní soud závěrem, s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi, konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích, tak vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným, což však není případ posuzované věci.

Po porovnání všech námitek stěžovatele s významem jednotlivých důvodů, pro které by bylo lze kasační stížnost přisvědčit, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění ani jednoho z namítaných důvodů upravených v ustanovení , b) či d) v posuzované věci nedošlo.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle s. ř. s, ve spojení s Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu