Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 140/2005 - 68

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: S. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sokolem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Máchova 11, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2004, č. j. - 26,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokátovi JUDr. Jaroslavu Sokolovi s e u r č u j e částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. 1. 2004, č. j. OAM-4709/VL-07-K03-2003. Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu, a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.

Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje správnost rozsudku krajského soudu, přičemž připouští, že se jedná o rozhodnutí „spravedlivé podle zákona.“ Dále uvádí, že chce v České republice zůstat a „sloužit Pánu Ježíši Kristu“. Na počátku svého pobytu zde byl asi sedm měsíců nelegálně, jenže poté se stal členem církve B. j. b. v J. n. N. a začal si shánět doklady k legalizaci svého pobytu. Dříve než se mu to však podařilo, byl zadržen policií a „byla mu udělena deportace na tři roky“. Aby mohl zůstat v České republice, požádal o azyl. Poukázal také na to, že zde pracuje mnoho rusky mluvících osob, které rovněž chtějí slyšet evangelium, a to je podle něho možná důvod, proč by zde měl zůstat. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádal také o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti (pozn. soudu: stěžovatel sice výslovně uvádí, že žádá o přiznání odkladného účinku žalobě, avšak z povahy věci je zřejmé, že jeho žádost směřuje ke kasační stížnosti). V doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 4. 2005 uvedl, že podává kasační stížnost z důvodů uvedených v až d) , (dále též „“), konkrétně však neuvedl v čem tyto důvody spatřuje. V dalším doplnění, tentokrát ze dne 24. 6. 2005, stěžovatel poukázal na to, že Ukrajina je postkomunistickou zemí, kde byla dlouho znevažována role církve a tento stav nadále trvá. Nesouhlasí tedy se závěrem krajského soudu, který neshledal u stěžovatele existenci odůvodněného strachu před pronásledováním z důvodu náboženství. Státní moc na Ukrajině nerespektuje právo svobodně si zvolit zemi pobytu ani právo svou zemi opustit a poté se do ní vrátit. Stěžovateli jsou známy případy šikany a jiných postihů ze strany státních orgánů uplatňovaných vůči neúspěšným žadatelům o azyl, kteří se vrátili na Ukrajinu. V případě návratu na Ukrajinu se proto obává pronásledování ze strany státních orgánů. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho jediným důvodem pro odchod z Ukrajiny byla jeho víra a nesleduje žádné postranní, například ekonomické, důvody. K tomuto doplnění také doložil prohlášení kazatele sboru B. j. B. v J. n. N. o tom, že se stěžovatel aktivně zapojil do práce v této církvi již v roce 2003, od roku 2004 je členem této církve a pastoračně vede ruskojazyčnou skupinu.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl, případně odmítl.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (, 3 ).

Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za nezákonné, neboť se domnívá, že mu měl být azyl udělen; obává se totiž pronásledování z důvodu svého náboženství. Navíc má strach z pronásledování, kterému bude státní mocí vystaven po návratu na Ukrajinu. Uvedené důvody tak lze podřadit pod důvod kasační stížnosti obsažený v (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení). V doplnění ze dne 21. 4. 2005 stěžovatel sice uvedl, že podává kasační stížnost z důvodů uvedených v až d) , namítaná porušení však blíže nekonkretizoval. Nejvyšší správní soud již opakovaně konstatoval, že důvodem kasační stížnosti ve smyslu není, cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. - 74). Vzhledem k tomu se Nejvyšší správní soud těmito nekonkrétními poukazy stěžovatele nezabýval a zkoumal jen kasační důvod podle

K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 18. 9. 2003 podal stěžovatel žádost o udělení azylu, kterou odůvodnil tím, že v České republice chce sloužit Bohu. Původně sice přijel za prací a žil zde nelegálně, ale nyní si chce pobyt legalizovat. Jak vyplynulo z protokolu o pohovoru k důvodům jeho žádosti, stěžovatel na Ukrajině žádné potíže neměl, a to ani ekonomické. Při pohovoru také potvrdil, že původně přijel do České republiky za prací, zde ale „začal hledat skupinu spojenou s Bohem“. V případě návratu na Ukrajinu se ničeho neobává, ale rád by v České republice zůstal a sloužil Bohu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 1. 2004 stěžovateli azyl neudělil pro nesplnění podmínek podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu a rovněž vyslovil, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly jeho pronásledování na Ukrajině.

Při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky Nejvyšší správní soud vycházel z § 12 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení ani řízení před soudem nikdy neuvedl, že by byl na Ukrajině pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování z některého z důvodů uvedených pod písmenem b) výše citovaného ustanovení. Naopak při pohovoru konaném ve správním řízení uvedl, že na Ukrajině žádné potíže neměl. Nelze proto než v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu [např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 48, kde soud uvedl, že neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v tohoto zákona. nebo rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. - 59, publikován pod č. NSS, kde bylo konstatováno, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle zákona o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí dle citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.]. V daném případě navíc stěžovatel podal žádost o udělení azylu, až poté co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Žalovaný ani krajský soud tak nepochybily, když stěžovateli azyl neudělily.

Stěžovatelova činnost v církvi B. j. b. na území České republiky je pak v řízení o kasační stížnosti irelevantní a Nejvyšší správní soud nemá možnost ji žádným způsobem zohlednit. Stěžovatele lze pouze odkázat na , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, který pobyt cizinců na území České republiky upravuje.

Pokud jde o stěžovatelovu obavu z pronásledování v případě návratu na Ukrajinu, tak se jedná o důvod, který poprvé uplatnil až v řízení o kasační stížnosti (během správního řízení naopak uváděl, že žádné obavy z návratu na Ukrajinu nemá), a Nejvyšší správní soud se jím tak nemůže zabývat ( ). Nad rámec uvedeného lze ale poukázat na to, že poslední politické změny a celková předvídatelná proměna politického režimu i osob jej reprezentujících slibují na Ukrajině celkové zlepšení ochrany lidských práv a zdokonalení a zefektivnění vymahatelnosti práva v této zemi vůbec. Lze tak oprávněně předpokládat, že stěžovatelovy obavy z perzekuce na Ukrajině kvůli svému návratu nejsou opodstatněné. Naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v tak nebylo shledáno.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (, ).

Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (, ). Ustanovený advokát požádal o přiznání odměny v částce 3500 Kč podle , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a 2x 75 Kč jako režijní paušál, celkem tedy 3650 Kč. Této žádosti však Nejvyšší správní soud nemohl vyhovět, neboť uvedená vyhláška se vztahuje pouze na určení výše odměny soudem za zastupování účastníka advokátem a notářem v občanském soudním řízení ( této vyhlášky). Ve správním soudnictví, tj. řízení podle , ji tak použít nelze a odměnu advokáta je třeba určit podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé a 2x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s , , , d), , celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. března 2006

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu