Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 33/2006 - 48

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky T. S., zastoupené JUDr. Annou Bělunkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Mariánské Hory a Hulváky, Tovární 8, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2005, č. j. – 21,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokátky JUDr. Anny Bělunkové s e u r č u j e částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2005, č. j. – 21, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 8. 10. 2004, č. j. OAM-2870/VL-07-11-2004, jímž byla zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka zemi svého původu opustila z ekonomických důvodů, když neměla na placení školného na vysoké škole a bez vzdělání a praxe nebyla schopná najít si práci. Důvody uplatněné stěžovatelkou jsou nepodřaditelné zákonným důvodům pro udělení azylu, a ministerstvo proto nepochybilo, jestliže její žádost zamítlo jako zjevně nedůvodnou podle , neboť stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v . Podle názoru krajského soudu se ministerstvo žádostí stěžovatelky zabývalo odpovědně a svědomitě a vycházelo ze spolehlivého zjištěného stavu věci. Stěžovatelce byla dána možnost, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřila k podkladům, případně navrhla jejich doplnění. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, ministerstvo si opatřilo potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami bylo ministerstvo vedeno při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodovalo, takže námitky stěžovatelky nejsou důvodné.

V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že podle jejího názoru ministerstvo nezjistilo přesně a úplně skutečný stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušilo , a , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a v důsledku toho i nesprávně posoudilo její žádost o azyl. Dále namítala, že důkazy, které si ministerstvo opatřilo pro své rozhodnutí, nebyly úplné, čímž došlo opětovně k porušení a a ministerstvo nemohlo tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět, a že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Poukázala na to, že na Ukrajině je přesně taková tíživá situace, kterou popisuje Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě (dále jen „příručka“), a upozornila i na tohoto dokumentu. Na výzvu krajského soudu doplnila kasační stížnost tak, že jako důvod jejího podání označila Tvrdila, že v jejím případě jsou dány důvody azylu podle , neboť je příslušnicí nejchudší vrstvy, nemá na Ukrajině již žádné příbuzné s výjimkou dědečka ve věku 76 let. Ostatní příbuzní žijí v České republice a otec již zemřel. Tyto skutečnosti podle ní odůvodňují její strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, neboť na Ukrajině panuje tíživá situace a svoboda jednotlivce je tam ohrožena. Proto stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku, vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.

Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost, neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Ministerstvo odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Stížní námitky týkající se porušení ze strany ministerstva stěžovatelka ve vztahu ke svým důvodům pro podání žádosti o udělení azylu, tj. ve vztahu k ekonomickým problémům na Ukrajině a k legalizaci pobytu v České republice, neupřesnila ani nepodložila argumenty. Podle nepostačí, vytýká-li stěžovatelka v kasační stížnosti obecně, že zákon byl porušen anebo to, že řízení bylo vadné, aniž by poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno. Tyto námitky lze proto považovat za formální. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle má ministerstvo pouze v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v průběhu správního řízení uvedl. Je tedy na stěžovatelce, aby věrohodně doložila, že je skutečně pronásledována. Podle ministerstva nelze stěžovatelkou tvrzené nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti vydaného rozhodnutí přisvědčit. Ministerstvo neshledalo souvislost mezi stěžovatelkou citovanou příručkou a jí uváděnými důvody pro podání žádosti o azyl. Ministerstvo posoudilo důvody stěžovatelky pro podání žádosti o udělení azylu jako azylově irelevantní. Nově stěžovatelka uplatňuje tvrzení o své příslušnosti k sociální skupině, a to k vrstvě nejchudších občanů Ukrajiny. Tuto okolnost však neuplatnila v azylovém řízení, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Podle nelze k tvrzení uvedenému až v kasační stížnosti přihlédnout, protože je stěžovatelka uplatnila až po vydání napadených rozhodnutí. Podání kasační stížnosti stěžovatelkou s návrhem na odkladný účinek je stejně účelovým úkonem, jako bylo i její podání žádosti o azyl a žaloby k soudu. Stěžovatelka si chtěla těmito svými podáními legalizovat pobyt na území České republiky. Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v , a stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit. Tyto důvody jsou taxativně stanoveny v a 16 . Podle ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v citovaného zákona.

Stěžovatelka v žádosti o udělení azylu i následně při pohovoru uvedla, že v roce 2000 ukončila střední školu a nastoupila na technickou univerzitu ve městě Krivoj Rog. Po dvou letech musela studium kvůli nedostatku finančních prostředků zanechat. Nebyla nikde zaměstnána, rovněž rodiče nepracovali, žili z výnosů domácího hospodářství a státní podpory, kterou dostávala matka. Dále stěžovatelka uvedla, že v její vlasti bezplatné vzdělání neexistuje, musí se platit školné, ubytování, strava, za dopravu a dávat úplatky. Také na státních školách se musí připlácet. Ona sama rovněž uplácela, aby mohla absolvovat polovinu z požadovaných zkoušek. Braní všimného je nešvar běžný na všech ukrajinských univerzitách, rozdílná je jen jeho výše. Připustila, že s podobnými potížemi se potýkají i ostatní obyvatelé její vlasti, nemá však žádný názor na skutečnost, čím je tento nepříznivý stav způsoben. Ve vlasti se s žádostí o pomoc na nikoho neobrátila, rozhodla se přímo využít nabídky příbuzných a odjela do České republiky. Zde přicestovala dne 19. 9. 2004 na základě cestovního pasu a osmidenního turistického víza. Do azylového řízení vstoupila poslední den platnosti víza, neboť její vízum nebylo možné prodloužit, a někdo jí poradil, že jí zbývá jen požádat o azyl. Připustila, že do azylového řízení vstoupila, neboť si tímto krokem chtěla legalizovat svůj pobyt a studovat. Se státními orgány ani soukromými osobami ve své vlasti nikdy žádné problémy neměla a v případě svého návratu do vlasti se ničeho neobávala. Jiné důvody, kvůli kterým opustila vlast a nyní žádá o azyl, neuvedla.

Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (viz rozsudky ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. a ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. ) správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě do třiceti dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán rozhodnutí podle ustanovení s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky vycestování. To ovšem neznamená, a ze žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle ustanovení má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Ministerstvo si pro rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů, když vycházelo z tvrzení stěžovatelky uváděných v návrhu na zahájení řízení a v pohovoru k důvodům návrhu. S podklady pro rozhodnutí měla stěžovatelka možnost se seznámit a vyjádřit se k nim. Této možnosti využila, s obsahem protokolu o pohovoru vyjádřila souhlas a nežádala jeho doplnění ani změny. Takto zjištěný skutkový stav nelze, zejména s ohledem na skutečnosti uvedené stěžovatelkou ve správním řízení, považovat za nedostačující pro rozhodnutí ve věci. Proto Nejvyšší správní soud v řízení neshledal vadu ve smyslu

Námitka stěžovatelky, že v jejím případě jsou dány důvody azylu podle , protože je příslušnicí nejchudší vrstvy a nemá na Ukrajině již žádné příbuzné s výjimkou dědečka, a tyto skutečnosti podle ní odůvodňují její strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, je podle Nejvyššího správního soudu nepřípustná. Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla ( ).

Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených podle ustanovení kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s , podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle ust. , Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ust. ve spojení s přednostně.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , věta první ve spojení s , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní advokátka a podle platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových výdajů stát. Podle , ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátce odměna za dva úkony právní služby 2 x 1000 Kč ( ve spojení s odst. 3 a citované vyhlášky) a podle citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 2 x 75 Kč, celkem tedy 2150 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu