Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 29/2006 - 61

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky 946, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2005, č. j. – 34,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2005, č. j. - 34 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) OAM-922/VL-11-ZA08-2004, jímž stěžovateli nebyl udělen azyl podle ustanovení , , 2 a , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) a současně rozhodnuto tak, že se na něho nevztahuje překážka vycestování podle . Krajský soud se nejprve zabýval procesními námitkami stěžovatele, které neshledal důvodnými. Podle názoru krajského soudu ministerstvo spolehlivě zjistilo skutečný stav věci, protože shromáždilo poznatky o zemi původu, o vývoji politické situace v této zemi v rozhodné době a o postoji státní moci k politickým, náboženským a rasovým otázkám. S těmito poznatky pak konfrontovalo tvrzení stěžovatele, které uplatňoval v žádosti o udělení azylu a v pohovoru, jež s ním byl veden v ruském jazyce. V průběhu řízení bylo respektováno právo stěžovatele vyjádřit se ke všem důvodům jeho žádosti o udělení azylu a stěžovateli byl rovněž po celou dobu k dispozici tlumočník. Nebylo možno proto přisvědčit námitce stěžovatele, že nemohl uplatnit v řízení veškerá svá práva, neboť se obtížně domluví česky a nebyl zastoupen advokátem. Ze žádného zákonného ustanovení také nevyplývá, že by stěžovatel musel být v řízení před správním orgánem zastoupen advokátem. Krajský soud shodně s ministerstvem dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán žádný z důvodů pro udělení azylu podle ustanovení , jež se týkají pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo odůvodněného strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatel totiž žádný z uvedených důvodů netvrdil a výhružky věřitele, kterému nebyl schopen splatit dluh, nebyly motivovány některým z azylově relevantních důvodů, nýbrž pouze soukromým ekonomickým zájmem věřitele. Stěžovatel se neobrátil se svými obavami ohledně výhružek věřitele na žádný z kompetentních orgánů, ačkoliv s nimi neměl žádné potíže. Není proto možno dojít k závěru, že by příslušné státní orgány tolerovaly či podporovaly jednání věřitele, protože o něm nebyly vůbec stěžovatelem informovány. Již z tohoto důvodu nebylo možno stěžovateli poskytnout mezinárodní ochranu ve formě azylu, protože nevyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, které měl k dispozici ve vlasti. Obecně nepříznivá ekonomická situace na Ukrajině pak nemůže být bez dalšího též důvodem pro udělení azylu. Krajský soud souhlasil s ministerstvem i v tom, že v řízení nebyly zjištěny ani důvody pro udělení azylu stěžovateli podle ustanovení . Správní rozhodnutí ohledně humanitárního azylu podléhalo přezkumné činnosti soudu jen v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním způsobem. Žádné takové vady zjištěny nebyly, a proto krajský soud neshledal nezákonnost rozhodnutí ani v tomto směru. Krajský soud nezjistil pochybení správního orgánu ani pokud jde o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení , které ostatně ani nebyly tvrzeny, a v podrobnostech proto odkázal na výstižné odůvodnění správního rozhodnutí.

V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel odmítl závěry krajského soudu, že v jeho věci nebyly dány důvody pro udělení azylu podle ustanovení , odst, 1, 2 a . Stěžovatel opřel kasační stížnost o důvody uvedené v ustanovení , b), d) a e) Ohledně předmětu řízení poukázal na to, že pouze jediný pohovor nemohl v žádném případě postačovat pro udělení či neudělení azylu. Stěžovatel některým otázkám, které mu byly položeny, úplně nerozuměl, nechápal jejich obsah a neměl dostatek času na jejich promyšlení a zodpovězení. Absence právního zastoupení advokátem mu pak navíc bránila v uplatnění všech práv, které mu dává právní řád České republiky. Stěžovatel uvedl, že jedním z hlavních důvodů přicestování do České republiky byly ekonomické důvody, politické a především velmi špatné rodinné zázemí, které způsobilo jeho ekonomické problémy. Na Ukrajině nemohl sehnat trvalou práci, pracoval pouze příležitostně a nemohl tak splatit všechny své dluhy. Pokud by se tedy vrátil zpět, není reálná naděje, že by si našel zaměstnání a mohl se postarat o sebe a splatit své dluhy. Navíc by musel shánět bydlení. Tyto důvody, které jsou převážně humanitární, považuje stěžovatel za dostatečné a domnívá se, že jsou u něho dány zákonné podmínky pro udělení azylu podle ustanovení či , popř. . Proto žádá vydání rozsudku, kterým by byl zrušen napadený rozsudek krajského soudu. Současně stěžovatel navrhl, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.

Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že v této stížnosti stěžovatel neuvedl jedinou výtku, která by odpovídala důvodům uvedeným v ustanovení , přičemž označení důvodu podle písm. e) citovaného ustanovení tu ani nemá místo. Podle svého obsahu odpovídá kasační stížnost podání žaloby jako návrhu. Pro závěry soudu a jeho postup nic konkrétního nepřináší. Jelikož se na podanou kasační stížnost vztahuje ustanovení , podle něhož má podání kasační stížnosti odkladný účinek, je proto nadbytečný návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku této stížnosti. Ministerstvo proto navrhlo, aby kasační stížnost, není-li podána opožděně, byla odmítnuta podle ustanovení za použití ustanovení a

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ust. a 3 v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Zcela neopodstatněné jsou námitky, v nichž stěžovatel poukazuje na porušení procesních předpisů ministerstvem. Krajský soud právem odmítl v podstatě stejné žalobní námitky stěžovatele a své závěry v tomto směru řádně, přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. V podrobnostech je proto možno na tyto závěry odkázat.

Nejvyšší správní soud k tomu ještě dodává, že z obsahu správního spisu je nade vší pochybnost zřejmé, že při zjišťování důvodů stěžovatele pro podání žádosti o udělení azylu postupovalo ministerstvo zcela korektně a v souladu se zákonem. Z protokolu o pohovoru se stěžovatelem ze dne 7. 4. 2004, který byl započat v 8,30 hod. a skončil v 10,00 hod., vyplývá, že pohovor probíhal za přítomnosti tlumočníka z jazyka ruského, který na žádost stěžovatele tlumočil z jazyka ruského do jazyka českého a naopak. Z obsahu protokolu je rovněž patrno, že se stěžovatel ve zcela přiměřené době trvání pohovoru podrobně vyjadřoval k důvodům, jež ho vedly k opuštění Ukrajiny a k podání žádosti o udělení azylu. Po skončení protokolu byl pak stěžovatel ještě seznámen s obsahem protokolu v ruském jazyce, s nímž vyslovil souhlas a z tohoto důvodu nežádal ani změny či doplnění protokolu. Z obsahu protokolu rovněž vyplývá, že stěžovatel odpovídal na otázky jasně, zřetelně a zcela logicky. Ostatně k důvodům, pro něž žádal o udělení azylu, se stěžovatel vyjadřoval i v žádosti o udělení azylu ze dne 7. 3. 2004, které jsou shodné s důvody uvedenými v protokolu o pohovoru. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodné námitky stěžovatele, že jediný pohovor nemohl postačovat k rozhodnutí o udělení či neudělení azylu a že některým otázkám, které mu byly v jeho průběhu položeny, úplně nerozuměl, nechápal jejich obsah a neměl dostatek času na jejich promyšlení a zodpovězení. Je tomu tak proto, že opodstatněnost těchto námitek se zřetelem ke shora uvedenému nemá ani v náznaku oporu ve spisovém materiálu.

Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že absence advokáta ve správním řízení mu navíc bránila v uplatnění všech práv, které mu dává právní řád České republiky. Ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by zastoupení stěžovatele advokátem ve správním řízení o udělení azylu bylo povinné. Jelikož stěžovatel nepředložil zmocnění k zastupování advokátem, ministerstvo se nedopustilo žádného pochybení, pokud vedlo řízení o udělení azylu bez advokáta. Absence advokáta rovněž neměla žádný vliv na uplatnění práv, které stěžovateli dává právní řád České republiky. V průběhu řízení bylo respektováno jeho právo vyjádřit se ke všem důvodům jeho žádosti o udělení azylu, jak již bylo výše uvedeno, v řízení bylo postupováno standardním způsobem a zcela korektně, stěžovateli bylo řádně vysvětleno, co je po něm požadováno a v řízení mu byl k dispozici tlumočník z jazyka ruského. Ostatně stěžovatel ani konkrétně neuvedl, v jakém právu byl zkrácen v důsledku nezastoupení advokátem.

Stěžovatel dále v kasační stížnosti věcně namítal, že jedním z hlavních důvodů jeho přicestování do České republiky byly ekonomické důvody, politické a především špatné rodinné zázemí, které způsobilo jeho ekonomické problémy, v čemž spatřuje splnění zákonných podmínek pro udělení azylu podle ustanovení , , popř. . Tímto v podstatě stěžovatel potvrdil, že jeho odchod ze země původu byl motivovaný zejména ekonomickými problémy. Krajský soud proto důvodně poukázal na to, že se nejedná o důvody, se kterými zákon spojuje udělení azylu podle ustanovení . Především tu nejde o pronásledování ve smyslu citovaného ustanovení, tedy o neoprávněný postih ze strany státní autority nebo těch osob, které takovou autoritu zosobňují. Stěžovatel před odchodem z Ukrajiny nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a ani mu nehrozilo pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. O tom svědčí i tvrzení stěžovatele, že nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo organizace a že se státními orgány Ukrajiny neměl žádné problémy. Tvrzené obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob a z jejich násilného jednání, třeba i odůvodněné, by se mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní orgány země původu takové ohrožení podporovaly, organizovaly, záměrně trpěly, apod. Případná nižší efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách té které země však ještě nečiní z takového jednání pronásledování, a tedy ani azylový důvod. Stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil, že by příslušné státní orgány podporovaly, organizovaly nebo záměrně trpěly jeho ohrožování v důsledku výhrůžek újmou na zdraví, protože se nikam po těchto protiprávních aktech neobrátil. Příslušné orgány mu proto nemohly poskytnout účinnou ochranu již z toho důvodu, že o jeho problémech nebyly informovány.

V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek tohoto soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 36, podle něhož „vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu , jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu vyplývá, že politický systém v zemi původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny. Obavy žadatele o azyl spočívající v tom, že organizované skupiny, resp. jejich členové používají nelegálních metod, že proti němu použijí násilí v míře ohrožující jak jeho zdraví, tak jeho život, nelze podřadit pod žádnou skutečnost uvedenou v , která by odůvodňovala udělení azylu“. Shodně judikoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. - 48, v němž uvedl, že „skutečnost, že žadatel má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení , tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny“.

Nejvyšší správní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku týkající splnění zákonné podmínky pro udělení humanitárního azylu podle .

Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.

Krajský soud se zřetelem k uvedenému proto došel k zákonnému závěru. Je tomu proto, že udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu (na základě údajů sdělených stěžovatelem v průběhu řízení nezjistilo ministerstvo důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu podle ) a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Jelikož ministerstvo řádně zjistilo a posoudilo jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi a nedovodilo z toho důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména, když stěžovatel ve správním řízení a v řízení před soudem ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuvedl. Otázky špatné ekonomické pozice a situace stěžovatele v zemi původu a jeho obavy z výhružek věřitele, jež byly tvrzeny jako jediný důvod pro udělení humanitárního azylu, nevzbuzují v Nejvyšším správním soudu pochybnost o tom, že správní uvážení spočívající ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického posuzování a že premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. V žádném případě tedy nelze hovořit o voluntaristickém přístupu ministerstva.

Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( ). O kasační stížnosti rozhodl v souladu s bez jednání.

O stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena přednostně v souladu s ustanovením ve spojení s

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení větu první ve spojení s , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu