Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 143/2005 - 54

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: I. S., zastoupeného Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích, Školní 1238, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2004, č. j. – 28,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2004,

č. j. – 28, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2003,

č. j. OAM–2873/VL-10-K03-2003, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobci azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii ČR (dále jen „ “), neuděluje a na cizince se podle téhož zákona nevztahuje překážka vycestování. V odůvodnění se ve vztahu k souzené věci uvádí, že žalobce sice v průběhu správního řízení a v žalobě uvedl důvody, které by bylo možné označit za národnostní nebo etnické, ale žalovaný se s nimi dostatečně vypořádal v napadeném rozhodnutí, kde své závěry zdůvodnil tím, že z použitých informačních zdrojů vyplývá, že všeobecně etnické problémy v Africe přetrvávají, politický systém v Pobřeží slonoviny však prakticky jakékoliv pronásledování etnika vylučuje. Eventuální excesy lze řešit v rámci platného zákonodárství. Podle dostupných zpráv je v zemi od 17. 10. 2002 dodržováno příměří, na které dohlížejí francouzské vojenské jednotky a zprávy se nezmiňují o jakémkoli porušení příměří ve městě A., kde žalobce žil, či výskytu střelby a přítomnosti vojenských jednotek ve městě, o nichž se žalobce vyjadřoval. Žalobce se po zabití svých příbuzných (otce a dvou bratrů) neobrátil s žádostí o pomoc na příslušné státní orgány své země a nepožadoval prošetření celého případu. Proto je krajský soud přesvědčen, že žalovaný postupoval správně a v souladu s ustanovením , když žalobci azyl neudělil, neboť důvody, které uvedl, nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu ve smyslu . Také výrok o neudělení azylu za účelem sloučení rodiny ( , 2 ) a výrok o neudělení humanitárního azylu ( ) považoval za správný a zákonný. Neshledal-li žalovaný správní orgán u žalobce existenci překážek vycestování, postupoval podle krajského soudu v souladu s ustanovením . Z informací o zemi původu a z údajů uváděných žalobcem nelze totiž učinit závěr, že by náležel k osobám ohrožených skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu zmíněného ustanovení . Krajský soud uzavřel, že žalovaný zjistil skutkový stav pro posouzení možnosti udělení azylu žalobci dostatečně, napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a vady správního řízení rovněž neshledal.

Včasnou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl tento rozsudek z důvodu uvedeného v , (dále jen „ “). Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že řízení u žalovaného správního orgánu je zatíženo vadami spočívajícími v tom, že správní orgán nevyšel při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného stavu věci, neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí a dostatečně se nevypořádal s provedenými důkazy. Tyto závažné vady podle názoru stěžovatele ovlivnily i zákonnost rozhodnutí žalovaného. Je toho názoru, že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v a vztahují se na něho překážky vycestování ve smyslu téhož zákona. Jelikož vady řízení před správním orgánem vytýkal původně již v žalobě, měl soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Stěžovatel konkrétně nesouhlasil se závěry žalovaného o tom, že je prakticky vyloučeno jakékoliv pronásledování etnika na Pobřeží slonoviny a dále, že eventuální excesy lze řešit v rámci platného zákonodárství. Také informace o tom, že je v zemi od 17. 10. 2002 dodržováno za dohledu francouzských vojenských jednotek příměří, které ve stěžovatelovým městě nebylo porušeno, jsou v rozporu s údaji obsaženými mj. ve zprávě Human Rights Watch shrnující období od roku 1999 do roku 2004, ale také ve Zprávě Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Pobřeží slonoviny. Zde se např. uvádí, že problémy, které jsou jádrem konfliktu v Pobřeží slonoviny – zneužívání etnické příslušnosti k politickým cílům, stejně jako korupce neztratily na intenzitě. Armáda Pobřeží slonoviny, policejní síly, provládní milice a bojovníci z různých povstaleckých frakcí od roku 1999 beztrestně hrubě porušovaly mezinárodní humanitární právo a lidská práva. Od roku 2000 přestaly státní bezpečnostní síly a jejich spojenecké milice chránit obyvatelstvo. Občanská válka byla poznamenána zvěrstvy oběma válčícími tábory, především mnoha masakry, násilím a zneužíváním dětských vojáků. Ačkoliv se prezident G. zavázal k nastolení právního státu a k potrestání spáchaných zločinů, jím jmenovaná vláda ani představitelé vzbouřenců nepřijali žádná opatření, aby se vyšetřily spáchané zločiny a potrestali jejich viníci. Naopak během vnitřního konfliktu (od září 2002 do ledna 2003) a během následné politické krize prováděly státní bezpečnostní služby a další provládní síly časté a někdy systematické prověrky, zadržování a útoky na předpokládané (na základě jejich etnické, národní, náboženské a politické příslušnosti) stoupence povstalců. Vládní politika zároveň civilisty podporovala v přesvědčení, že nebudou stíháni za spáchané zločiny, což přispělo k rozvoji a beztrestnosti těchto skupin v A. i na venkově. Tyto skupiny tvořené především mladými stoupenci strany prezidenta G., představovaly prostředek zastrašování a agrese vůči představitelům politické opozice a těm, kteří vzhledem ke svému náboženství, etnické příslušnosti nebo národnosti mohli být pokládáni za odpůrce vlády (především muslimové, obyvatelstvo severu a přistěhovalci ze západní Afriky). Bezprostředně po ukončení občanské války byl násilně rozehnán a utopen v krvi vládními bezpečnostními silami protestní pochod zorganizovaný opozičními skupinami A. Místní skupiny na ochranu lidských práv a přestavitelé sdružení obětí poukázali na 105 zabitých, 209 zraněných civilistů a na dvacítku osob, které zmizely poté, co byly zadrženy členy vládních pořádkových sil a provládních milic. I když se válka znovu nerozpoutala, země zůstala rozdělena a vládne tam nejistá situace, stav ani válečný, ani mírový, bezpečnost v zemi je pochybná, polarizovaná s ohledem na etnickou, náboženskou a politickou příslušnost. Vláda nepředává zločince a pachatele násilí a zneužívání spravedlnosti, bezpečnostní síly operují dle vlastního uvážení s vědomím vlastní beztrestnosti. Pokud se týká podmínek ve vězení, přetrvává kruté a surové jednání, někdy až týrání. Svévolná věznění a zadržování jsou běžná, množství osob bylo po dlouhou dobu zadržováno bez řádného procesu. Soudnictví není zárukou řádného procesu. I přesto, že provládní síly se již tolik nezaměřují na muslimy s podezřením, že mají vazby na rebely, jsou muslimové a stoupenci původních (domorodých) náboženství předmětem diskriminace.

Z uvedeného je patrné, že tvrzení správního orgánu o tom, že politický systém země původu stěžovatele prakticky vylučuje pronásledování etnika a exces lze řešit v rámci platného zákonodárství, je naprosto odtržené od reality a že žalovaný zcela pominul informace dokládající, jak jsou zákony platné v Pobřeží slonoviny prosazovány a uplatňovány v reálném životě. Žalovaný správní orgán se také vůbec nevypořádal se skutečností, že stěžovatel je muslim. Jak vyplývá ze zprávy Ministerstva zahraničí USA, s ohledem na skutečnost, že většina rebelů byli stoupenci islámu, byli muslimové předmětem diskriminace. Správní orgán navzdory této skutečnosti dospěl k závěru, že stěžovatel se měl se svým případem obrátit na příslušné orgány své země a požadovat prošetření celé věci. Je evidentní, že tento závěr učinil správní orgán bez toho, aby byl seznámen se situací a poměry v Pobřeží slonoviny. Namísto toho, aby tak učinil a následně vyhodnotil konkrétní situaci stěžovatele ve všech jejích aspektech, ve svém rozhodnutí pouze odcitoval namátkově vybraná obecná tvrzení z opatřených informačních zdrojů. Odůvodnění rozhodnutí správního orgánu svědčí o tom, že se dostatečně nevypořádal se všemi podklady, které si k rozhodnutí opatřil. Stěžovatel cítí pod dojmem vlastních zkušeností a s ohledem na osud své rodiny obavu a strach z pronásledování ve státě, jehož je občanem, a to z důvodu své národnosti a náboženství. Vláda Pobřeží slonoviny není schopna práva národnostních menšin účinně ochránit, naopak provládní síly se sami dopouštějí národnostně a nábožensky motivovaných útoků. Proto hrozí, že by mohl být stěžovatel v zemi svého původu ohrožen na životě. Poukázal na znění ustanovení . Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení a rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a uvedl, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Konstatoval, že stěžovatelovy potíže nelze považovat za pronásledování dle . Jeho potíže nedosáhly ani takového charakteru a intenzity, aby je bylo možné považovat za pronásledování ve smyslu . Neobrátil-li se na příslušné státní orgány země původu, nelze předjímat, že by takovou situaci podporovaly či tolerovaly. Podklady, které pro své rozhodnutí pořídil, říkají, že stěžovatelovy potíže je možné řešit v rámci platného zákonodárství. On však svou situaci řešil odjezdem ze země původu. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a žádost o přiznání odkladného účinku nepodpořil.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem v tomto řízení není znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl udělen, ale toliko přezkoumat, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v specifikované stěžovatelem.

Důvod kasační stížnosti uvedený v představuje tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.

Dle se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a)), nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště (písm. b)). Za pronásledování se pak ve smyslu ustanovení považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována, či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.

Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel od počátku správního řízení tvrdil v zásadě stejné důvody, pro které žádá v České republice o azyl. Už v žádosti o udělení azylu podané dne 14. 6. 2003 uvedl, že ze své vlasti odešel 10. 1. 2003 ze strachu z vojáků a dodal, že asi měsíc před odjezdem vtrhli v noci do jejich domu vojáci a zabili jeho otce a bratra. On proto utekl oknem a schoval se. Poté, co uslyšel střelbu, z místa uprchl. Na ulici narazil na další skupinu vojáků, kteří se ho ptali, kam jde. Pověděl jim, co se stalo, a že má strach, načež ho jeden z nich povalil na zem a druhý udeřil pažbou do hlavy, až ztratil vědomí. Neví, jak se dostal do nemocnice, ale v noci odtamtud utekl a ukrýval se v mešitě s ostatními příslušníky jeho etnika, kteří měli rovněž strach z vojáků, až do doby, než se mu podařilo za pomoci věřících ze země odletět do České republiky, o níž věděl, že se tam neválčí. V případě návratu se obává o svůj život. Vlastnoručně psané prohlášení k důvodům, pro něž žádá udělení azylu neučinil, protože neumí psát. V pohovoru s pracovníkem žalovaného uvedl, že náleží k etnické skupině D. O., pochází ze severu země, z města A. a vyznává islám. Uvedl, že v jeho zemi je válka, jeho otec a dva bratři byli zabiti a on chtěl dosáhnout ochrany formou azylu. Sdělil, že vedoucí politická strana tvrdí, že všichni seveřané podporují opoziční stranu R., proto když vojáci narazí na seveřany, bijí je nebo i zabijí. On ani jeho příbuzní však nebyli politicky aktivní. Má za to, že jeho rodiče byli zabiti pro svou příslušnost k etniku D., na dotaz upřesnil, že zabiti byli jeho bratři a otec. Rozpor odůvodnil tím, že do školy nechodil a francouzštinu se neučil, takže mohlo dojít k nedorozumění. Upřesnil také, že měl tři bratry, dva z nich byli zabiti a třetí žije s matkou v Pobřeží slonoviny. K tvrzení předestřenému pracovníkem žalovaného, že podle zpráv z Pobřeží slonoviny je v zemi dodržováno příměří a země je bez vážnějších nepokojů, uvedl, že když odjížděl, situace nebyla bezpečná a nemyslí si, že by potíže v jeho zemi mohly ustat ze dne na den. Zopakoval, že jeho příbuzní byli zabiti. Nedokázal rozlišit, zda vojáci, kteří byli ve městě, byli rebelové nebo provládní. O azylu požádal až po propuštění z vězení, kde si odpykával trest za užití padělaného pasu (o vlastní byl okraden a chtěl si obstarat nový v zahraničí, kde je ambasáda jeho země).

Podle , o správním řízení (dále jen „ “, „s. ř.“) je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení.

Řízení o udělení azylu je specifickým typem správního řízení, v němž se pokud jde o zjištění skutkového stavu věci potřebného pro rozhodnutí, zda se žadateli azyl uděluje či nikoliv, primárně klade důraz na jeho výpověď. Je na žadateli, aby uvedl skutečnosti, které ho vedly k odchodu ze země původu a pro které v České republice žádá o poskytnutí ochrany formou azylu. Úkolem správního orgánu pak je dát mu v průběhu správního řízení možnost, aby souvisle vylíčil všechny podstatné okolnosti, vyhodnotit jejich věrohodnost a poté zjistit, zda jsou podřaditelné pod některé z ustanovení umožňujících jeho udělení. Nejvyšší správní soud judikoval, že není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. - 57).

Stěžovatel jako žadatel o azyl konstantně v průběhu celého správního řízení uváděl, že jeho obavy o život pramení z incidentu, při němž byli vojáky zabiti jeho příbuzní a on unikl podobnému osudu útěkem, při kterém byl zraněn, musel se skrývat a využil možnosti za pomoci přátel odcestovat do bezpečné země. Stejně jako otec a bratři náleží k etniku D., je muslim a žil na severu země v městě A. Podle jeho slov jsou seveřané podezíráni vládními silami z podpory opozice a i jiní příslušníci jeho etnika mají ve své zemi rozdělené nepokoji problémy, vyslovil domněnku, že etnická příslušnost mohla být příčinou zabití jeho otce. Žalovaný správní orgán vyhodnotil jeho výpověď jako nepřesvědčivou a nevěrohodnou, když poukázal na to, že stěžovatel neví, jací vojáci či četníci zabili jeho příbuzné, rozpory mezi údaji v žádosti a při pohovoru v tom, zda byli zabiti jeho rodiče či otec a bratři a absenci motivu činu. Poukaz na příslušnost otce a bratrů k etniku D. a jeho nedobrou situaci v zemi nepovažoval za relevantní vzhledem k tomu, že žadatel žádné dřívější potíže neuvedl a navíc žil ve městě A. Tento závěr podložil zprávou Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 130039/2003-LP, podle níž všeobecně etnické problémy v Africe přetrvávají, politický systém v Pobřeží slonoviny však prakticky jakékoli pronásledování etnika vylučuje. Eventuální excesy lze řešit v rámci platného zákonodárství. Svůj názor, že stěžovatel nebyl pronásledován, podpořil informací ČTK, podle níž je v zemi od 17. 10. 2002 dodržováno příměří, na které dohlížejí francouzské vojenské jednotky a zprávy se nezmiňují o jakémkoli porušení příměří v městě A., kde žadatel žil, či výskytu střelby a zvýšené přítomnosti vojenských jednotek ve městě, o nichž žadatel mluvil.

Na rozdíl od krajského soudu, který dospěl k závěru, že se žalovaný s tvrzeními žalobce o národnostních či etnických potížích dostatečně vypořádal, Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí. Naopak má za to, že přístup žalovaného k posouzení případu stěžovatele byl formalistický, postrádal hlubší vhled do situace, v jaké se stěžovatel před odchodem z vlasti ne vlastní vinou ocitl, v kontextu událostí charakterizujících složité období, jakým Pobřeží slonoviny v rozhodné době procházelo. Žalovaný se zaměřil na hledání rozporů v tvrzení žadatele o azyl a i když jeho příběh vyznívá v průběhu celého správního řízení v zásadě shodně, neuvěřil ani po upřesňujících dotazech tomu, že by snad nepřesnosti mohly být způsobeny překladem a tím, že stěžovatel nevládne francouzštinou tak dobře jako rodným jazykem, protože nechodil do školy a je negramotný. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze toliko uvést, že výpověď žadatele není přesvědčivá či věrohodná, žalovaný měl říci, kterým konkrétním tvrzením neuvěřil a proč. Z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, zda kvůli nesrovnalostem ve vyjádřeních stěžovatele považoval za vyloučené, že k zabití jeho příbuzných vůbec došlo, či je pouze nejisté, kteří z nich byli zabiti, nebo z jakého důvodu se tak stalo a není rovněž jasné, proč nepovažoval za relevantní příslušnost otce k etniku D. na podkladě tvrzení, že stěžovatel žádné dřívější potíže neuvedl a žil ve městě A. Tvrzení stěžovatele uváděná v průběhu celého správního řízení jako celek žalovaný nevyvrátil, ale ani zřetelně neuvedl, kterým z nich uvěřil a kterým ne. Podložení závěru, že se v případě stěžovatele nejedná o pronásledování, pouze informací ČTK o dodržování příměří v zemi od 17. 10. 2002, rovněž není dostačující. Ze zpráv České tiskové kanceláře, které jsou součástí správního spisu, avšak v rozhodnutí žalovaného nebyly zmíněny, je zřejmé, že příměří bylo po pěti týdnech porušeno a na západě došlo k útoku vládních vrtulníků v místech ovládaných povstalci, při němž údajně zemřelo mnoho lidí. Po nezdařeném zářijovém pokusu o převrat přišly v zemi o život stovky lidí a desetitisíce byly vyhnány z domovů. Příměří sice zabraňuje dalším bojům, ale rozdělilo zemi na dvě části a zvýšilo již tak velké napětí mezi muslimským severem, ovládaným povstalci, a jihem, který kontrolují síly věrné prezidentovi (z 27. 11. 2002). Z přehledu událostí v zemi původu stěžovatele, rovněž pocházejícího z ČTK, založeného do správního spisu, se podává, že podle armády porušili dne 23. 10. 2002 rebelové příměří a znovu údajně 27. 11. 2002, 30. 11. 2002 vzplály na Pobřeží slonoviny nové boje, 2. 12. 2002 armáda dobyla město držené povstalci, 6. 12. 2002 hovoří svědkové o mnoha obětích bojů, 9. 12. 2002 nejméně 150 mrtvých na západě země, 12. 12. 2002 tisíce mladíků uposlechly výzvu k mobilizaci, 18. 12. 2002 opět propukly boje mezi povstalci a armádou, 19. 12. 2002 povstalci znovu dobyli klíčové město Man, 22. 12. 2002 francouzští vojáci zahnali povstalce na ústup a 29. 12. 2002 ozbrojené střety mezi Francouzi a rebely. Už tyto informace samy o sobě zpochybňují správnost přesvědčení žalovaného správního orgánu, že po uzavření příměří dne 17. 10. 2002 zavládl v zemi klid, takže stěžovateli pronásledování (opodstatněné obavy o život) nehrozilo. To, že strohé prameny, jež si žalovaný jako podklad pro své rozhodnutí opatřil, neobsahují zprávy o výskytu střelby právě ve městě A., kde stěžovatel žil, ještě neznamená prokázání, že k ní skutečně nedošlo. V zemi, kde nejsou dosud známy přesné počty civilistů zabitých v průběhu vleklého vnitřního konfliktu a jsou objevovány masové hroby sympatizantů obou znepřátelených stran (viz zpráva MZ USA z 31. 3. 2003), nelze očekávat, že se každá střelba v konkrétním městě objeví ve zpravodajství středoevropské země. Rozhodně nelze výběr zpráv o situací v Pobřeží slonoviny, jak jej provedl žalovaný správní orgán, považovat za dostačující k vyvrácení stěžovatelových tvrzení, že měl důvod se ve své zemi obávat o svůj život. Nejvyšší správní soud je toho mínění, že na podkladě informací shromážděných žalovaným takový závěr učinit nelze. Žalovaný vycházel při zjišťování situace v zemi původu žalobce pro účely posouzení naplnění podmínek pro udělení azylu uvedených v (kromě zpráv ČTK) ze dvou základních dokumentů: Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2002, vydané Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničí Spojených států dne 31. 3. 2003 a z Informace Ministerstva zahraničních věcí č. j. 130039/2003-LP ze dne 9. 9. 2003. Z nich však extrahoval pouze takové skutečnosti, které svědčily pro závěr o tom, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu. Ty skutečnosti, které jsou ze shromážděných podkladů, jež jsou součástí správního spisu, patrné a vyznívají opačně, zcela pominul a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi nevypořádal. Ze zprávy MZ USA kromě toho, co žalovaný převzal do svého rozhodnutí, plyne např. i to, že vláda neměla vždy bezpečnostní síly pod faktickou kontrolou, objevovaly se četné věrohodné zprávy o případech, v nichž bezpečnostní síly jednaly nezávisle na jejích pokynech. V armádě existovaly značné rozkoly na základě etnických, náboženských a politických příslušností. Z téhož pramene pochází informace o tom, že se po povstání 19. 9. 2002 jak vláda tak povstalecké síly dopustily vážných porušení lidských práv. Příslušníci bezpečnostních sil spáchali více než 200 mimosoudních zabití během toho roku a došlo k několika případům evidentního zmizení. Po převratu bylo nalezeno několik masových hrobů. Vláda obecně pachatele většiny porušení pravomocí nepostavila před soud. Náboženská svoboda byla vládou obecně respektována, ačkoli muslimové a vyznavači místních domorodých náboženství byli terčem diskriminace. Došlo k případům střetů mezi etniky; společenská diskriminace na základě příslušnosti k etniku je i nadále problémem. I respektování lidských práv ze strany vzbouřenců bylo nesmírně špatné. V B. a na jiných místech na severu zabili mnoho osob, včetně civilistů, a popravili asi 100 četníků, kteří byli pohřbeni v masovém hrobě. Poblíž západního města M. byly objeveny masové hroby četníků a civilistů, které vzbouřenci zabili. Svévolně zatýkali a zadržovali osoby a prováděli svévolné nahodilé soudní procesy. Na sklonku listopadu skupiny vzbouřenců zabraly klíčová města v severozápadním regionu země ve zjevné součinnosti se skupinou vzbouřenců, která měla pod kontrolou sever. Objevily se věrohodné zprávy o násilnostech rebelů proti místním obyvatelům, včetně podřezávání hrdel, vykuchávání, skupinového znásilňování žen atd. Neexistují žádné potvrzené údaje o skutečném počtu civilistů, kteří byli zabiti, zadrženi nebo šikanováni v severní nebo západní části země. Ačkoli je v ě zakotvena náboženská svoboda a vláda toto právo obecně respektovala, po 19. září se zaměřila na jedince, o nichž se domnívala, že jsou pachateli nebo příznivci povstání, a kteří byli často muslimové. Poslední věta je součástí kapitoly o dodržování občanských svobod, včetně náboženské svobody. Ve správním spise je však založena pouze její část. Je tedy zřejmé, že podklady, které si žalovaný správní orgán o situaci v zemi původu stěžovatele v rozhodném roce 2002 opatřil, nejsou úplné. Ačkoli stěžovatel uvedl, že je muslim a pochází ze severu země, žalovaný se s informacemi, jež jsou ze shromážděných zpráv zřejmé a náboženství obyvatel Pobřeží slonoviny se týkají, nevypořádal. V tomto směru lze námitce stěžovatele uvedené v kasační stížnosti přisvědčit. Druhý hlavní pramen informací o zemi původu, který vzal žalovaný v úvahu při hodnocení naplnění podmínek pro udělení azylu žadateli, podle názoru Nejvyššího správního soudu nevyvrací tvrzení žadatele, že příslušníci etnika D. mají v Pobřeží slonoviny potíže ani náznak toho, že smrt jeho otce a bratrů, příslušníků téhož etnika, s tím mohla souviset. Dotazem Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky na odbor lidských práv Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 25. 8. 2003 totiž bylo zjišťováno, zda v Pobřeží slonoviny dochází v současnosti k pronásledování nějaké etnické skupiny. Nebyly tedy požadovány (ani poskytnuty) informace vztahující se k době, o níž stěžovatel hovořil a které bezprostředně předcházela jeho odchodu ze země (listopad 2002 až leden 2003). Proto odpověď, že všeobecně etnické problémy v Africe přetrvávají, politický systém v Pobřeží slonoviny však prakticky jakékoliv pronásledování etnika vylučuje; eventuální excesy lze řešit v rámci platného zákonodárství v zemi, neosvětluje, zda je tvrzení žalobce vztahující se k jinému období věrohodné či nikoliv. Podmínky pro udělení azylu je třeba posuzovat vždy ve vztahu k situaci v zemi původu v době, v níž stěžovatel opustil danou zemi a v jiné, bezpečné zemi požádal o azyl. Pozdější vývoj v zemi původu by mohl být zohledněn pouze v souvislosti s posouzením existence tzv. překážek vycestování ( ). To ostatně plyne i z ustálené judikatury. Kupříkladu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. – 40, se praví, že podmínky pro udělení azylu podle ustanovení a překážky vycestování podle téhož zákona je nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu podle zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase. Stěžovatel sice nepožádal o azyl bezprostředně po svém příjezdu do České republiky, ale až po propuštění z výkonu trestu, avšak správní orgán hodnotil věrohodnost jeho výpovědi o důvodech odchodu ze země původu na podkladě zprávy MZ USA týkající se období, kdy mělo dojít k zabití stěžovatelových příbuzných (listopad 2002), po němž následovalo zranění stěžovatele, skrývání se a odjezd ze země. K tomto období se také měly vztahovat objektivní informace o situaci v zemi původu stěžovatele s důrazem na postavení jeho etnika v oblasti, kde žil, a se zohledněním náboženství, které vyznával, jež si správní orgán vyžádal.

Povinností žalovaného správního orgánu bylo zabývat se náležitě všemi tvrzeními, které stěžovatel v průběhu řízení o udělení azylu uvedl jako skutečnosti pro posouzení jeho práva na azyl významné. Za pomocí dostatečného množství zpráv o situaci v zemi původu, které by byly úplné a obsahovaly pasáže zaměřené na žadatelem akcentované skutečnosti (příslušnost ke konkrétní etnické menšině a náboženství v určité části země), si měl učinit ucelený úsudek o tom, jak reálně vypadala politická a bezpečnostní situace i dodržování lidských práv v dané oblasti v rozhodném období. Na tomto podkladě pak měl hodnotit věrohodnost stěžovatelova příběhu a poté vydat rozhodnutí, v jehož odůvodnění by náležitě vysvětlil, o která zjištění a úvahy je opírá. Nejvyšší správní soud uzavírá, že na základě podkladů, které si o situaci v zemi původu stěžovatele žalovaný opatřil a učinil je součástí správního spisu, lépe řečeno z jejich částí, citovaných v odůvodnění rozhodnutí, nebylo možné učinit závěr, že v jeho případě nešlo o pronásledování. Za zcela nesprávný považuje argument, že se stěžovatel po zabití příbuzných neobrátil se žádostí o pomoc příslušné státní orgány své země, nepožadoval prošetření jeho případu a ani ochranu pro svou osobu. I z oněch fragmentů relevantních zpráv o zemi původu je zřejmé, že vláda nejen že netrestala porušení lidských práv, ale její bezpečnostní složky se ho i samy dopouštěly. Nadto nepřehlednost situace v Pobřeží slonoviny dostatečně ilustruje tvrzení žadatele, které žalovaný nezpochybnil, že když na ulici řekl vojákům, co se v jeho domě stalo a že má strach, bylo mu pažbou zbraně způsobeno zranění na hlavě a upadl do bezvědomí.

S konstatováním žalovaného, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by správní orgán vedla k závěru, že byl ve vlasti pronásledován, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení , nelze souhlasit. Stěžovatel v souvislosti s incidentem, který se týkal jeho rodiny uvedl i že vedoucí politická strana podezírá obyvatele severní části země z podpory opozice, a proto jsou vojáky biti a zabíjeni. Vyslovil rovněž domněnku, že jeho příbuzní byli zabiti pro příslušnost k etniku D. (kam patří i on sám). Reálnou obavu o život může nepochybně vzbudit i to, co se přihodilo příbuzným nebo přátelům osoby, která o azyl žádá, nelze trvat na tom, že by vždy muselo jít o zkušenost osobní. Stěžovatel uvedl řadu skutečností obecně podřaditelných pod ustanovení v souvislosti s , které měl žalovaný správní orgán náležitě vyhodnotit co do jejich věrohodnosti, avšak nikoli pouze na podkladě rozporů mezi údaji v jednotlivých výpovědích, ale zejména na pozadí objektivně zjištěné situace v dané oblasti země jeho původu v rozhodné době. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením žalovaného pojatým do vyjádření ke kasační stížnosti, že stěžovatelovy potíže nedosáhly ani takového charakteru a intenzity, aby je bylo možné považovat za pronásledování ve smyslu . Za situace, kdy nebyla přesvědčivě vyvrácena výpověď stěžovatele, že byli v jeho domě vojáky zabiti tři členové jeho rodiny a on sám musel utéci, byl zraněn a musel se skrývat, si jen obtížně lze představit, jaké, když ne tyto potíže, by žalovaný považoval za dostatečně intenzivní a odpovídajícího charakteru pro poskytnutí ochrany formou azylu.

Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a že při jejím zjišťování byl porušen v ustanovení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí a pro tyto vady, vytýkané již v žalobě měl Krajský soud v Hradci Králové napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Jelikož byl naplněn důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení , zrušil Nejvyšší správní soud napadený rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení ( ).

Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle , 2 (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku. Takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ost. 3 ). V novém rozhodnutí rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu