Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 53/2004 - 57

č. j. - 57

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně: F. L., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2003, č. x, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, č. j. - 18,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 15. 12. 2003 a doplněnou přípisem ze dne 17. 2. 2004 se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalované (dále jen „stěžovatelka“), které je specifikováno v záhlaví tohoto usnesení, a namítla, že nebyl respektován závěr vyslovený v její prospěch rozsudkem Nejvyššího správního soudu v dané věci; rozhodnutí je stejné jako to, které bylo zrušeno, neodpovídá uvedenému rozsudku ani Napadeným rozhodnutím ze dne 13. 11. 2003 byla žalobkyni přiznána jednorázová peněžní částka ve výši 30 000 Kč podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád v letech 1939 - 1945, s odůvodněním, že žalobkyně prokázala, že její manžel K. L. konal vojenskou službu v době od 14. 8. 1944 do 5. 5. 1945. Dále stěžovatelka v rozhodnutí zamítla uplatněný nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 6. 5. 1945 do 14. 11. 1945 s tím, že žalobkyni tento nárok nevznikl, neboť dobu vojenské služby v československé armádě v zahraničí po 5. 5. 1945 nelze hodnotit do doby účasti v národním boji za osvobození, a to ve smyslu § 15 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících české armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození (dále jen „zákon č. 255/1946 Sb.“).

Městský soud v Praze žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (pro vady řízení) podle , (dále jen „ “), zrušil a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení. Vytknul stěžovatelce, že se nezabývala pokynem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2003, č. j. - 33, aby spolehlivým způsobem objasnila, zda mimořádná činná vojenská služba K. L. po 5. 5. 1945 byla vojenskou službou v čs. zahraniční armádě. Posoudil napadené rozhodnutí stěžovatelky jako nepřezkoumatelné, neboť v dané věci byla stěžovatelka vázána uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu v této věci vydaným, a otázka, kterou jí bylo tímto rozsudkem uloženo objasnit, objasněna nebyla. V této souvislosti vyslovil městský soud názor, že vymezení počátku a konce „doby strávené ve vlastnosti účastníka národního boje za osvobození“ tedy i datum 5. 5. 1945 stanovené v § 15 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb. mělo předně význam pro zápočet takto stanovené doby ve smyslu § 16, § 17 a § 18 téhož zákona, u osob podléhající branné povinnosti pro zápočet do doby zákonné presenční služby apod. Dále konstatoval, že stěžovatelka při správném hodnocení okamžiku ukončení doby vojenské služby v čs. armádě v zahraniční musí přihlédnout nejen ke všem podkladům shromážděným ve správním spise, vč. listinných důkazů předložených žalobkyní, ale i k tomu, že je po , který zavedl odškodnění v konkrétním vymezeném rozsahu československým politickým vězňům, druhým zákonem odškodňujícím újmu, resp. přiznávajícím finanční náhradu za určitý, důvodu zvláštního ocenění hodný postoj v boji za osvobození republiky, přičemž výši odškodnění neváže výslovně na dobu strávenou „ve vlastnosti účastníka boje za osvobození“, ale na dobu konání služby v československé armádě v zahraničí nebo ve spojenecké armádě. Ve svých úvahách pokračuje tím, že skutečnost, že činná služba v takovéto armádě fakticky neskončila datem 5. 5. 1945, když k uzavření mírových smluv došlo až po tomto datu (a i poté vojáci těchto armád plnili mimořádné úkoly), je nesporná, stejně tak jako skutečnost, že povinnost vojáka konat službu v této armádě mohla skončit úkonem podle branných předpisů. Znovu zopakoval stanovisko Nejvyššího správního soudu, že na žalované bude zvážit, zda výše odškodnění je tak odvislá od doby účasti v tomto zvláštním postavení příslušníka těchto armád, institucionálně zakotveného zvláštním právním předpisem, na který zákon odkazuje (tj. podle zákona č. 255/1946 Sb.), či nikoli a svou úvahu odvíjet i v intencích nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 10. 1999, uveřejněného pod č. 290/1999 Sb.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze blíže označenému v záhlaví, který jí byl doručen dne 19. 5. 2004, podala stěžovatelka dne 2. 6. 2004 podle a d) kasační stížnost. Na rozdíl od městského soudu se nedomnívá, že by výše uvedené úvahy měly opodstatňovat přiznání peněžní částky za dobu vojenské služby konané v intervalu 1. 1. 1939 až 31. 12. 1945. Takový závěr podle názoru stěžovatelky neodpovídá ani účelu zákona, ani záměru zákonodárce, vyjádřenému v důvodové zprávě k návrhu v nestanoví (s výjimkou podmínky státního občanství ČR) okruh oprávněných osob přímo, tedy výčtem znaků, které musí taková osoba splňovat, nýbrž odkazem na ustanovení jiné právní normy, a nestanoví ani rozhodné období, za něž náleží peněžní částka. Oprávněnou osobou ve smyslu tedy není ten, kdo fakticky konal vojenskou službu v čs. zahraniční nebo spojenecké armádě (byl jejím příslušníkem), ale ten, kdo splňuje podmínky stanovené v § 1 odst. 1 bodě 1 písm. a) a b) a v § 2 odst. 1 bodech 1 až 3 zákona č. 255/1946 Sb. Jestliže je samotný vznik nároku na peněžní částku podle spojen se splněním podmínek pro přiznání statusu „účastníka národního boje za osvobození“ stanovených v jiné právní normě, není podle názoru stěžovatelky důvod neaplikovat i navazující ustanovení této jiné právní normy, včetně § 15 vymezujícího dobu národního boje za osvobození. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na ustálenou praxi spojenou s aplikací § 1 odst. 3 zákona č. 255/1946 Sb., obsahující výčet tzv. zákonných překážek bránících nabytí statusu účastníka národního boje za osvobození v příslušné kategorii, i když dotyčná osoba splňuje „formální“ znaky takového statusu. Přestože ani na toto ustanovení výslovně neodkazuje, byla nezbytnost jeho použití (vedoucí ve svých důsledcích k nepřiznání peněžní částky) soudy opakovaně shledána jako důvodná a nezbytná (např. rozsudek Vrchního soudu Olomouc ze dne 1. 8. 2001 sp. zn. ).

Užití větného spojení „v letech 1939 až 1945“ nelze podle názoru stěžovatelky za stanovení rozhodného období považovat, mimo jiné i proto, že stejnou formulaci používá i zákon č. 255/1946 Sb. v ustanovení § 1 odst. 1, a ani toto ustanovení není vykládáno tak, že by jím snad byla vymezena doba národního boje za osvobození. Kromě toho data 1. 1. 1939 a 31. 12. 1945 nemají ve vztahu k čs. armádě v zahraničí ani žádný historický význam. Použití uvedeného větného spojení v zákoně č. je proto podle názoru stěžovatelky třeba chápat jako nepříliš šťastně použitou technickou zkratku.

Dále stěžovatelka poukazuje na obecnou část důvodové zprávy, z níž podle ní vyplývá úmysl zákonodárce poskytnout hmotnou i finanční satisfakci „občanům, kteří bojovali v emigraci za osvobození Československa jako příslušníci československých zahraničních armád“ resp. „českým vojákům, kteří bojovali se zbraní v ruce proti nacistické zvůli“. Ve zvláštní části důvodové zprávy k § 4 pak zákonodárce výslovně uvádí, že „ustanovení tohoto paragrafu vymezuje výše jednorázových finančních částek s ohledem na dobu účasti oprávněných osob v národním boji za osvobození“. Dobu národního boje za osvobození pak stanoví právě § 15 odst. 1, 2 zákona č. 255/1946 Sb.

Způsob výkladu, který sama realizovala od samého počátku aplikace , proto s ohledem na výše uvedené stěžovatelka považuje za zcela legitimní, nebot‘ neměla žádný důvod předpokládat, že účelem zákona a záměrem zákonodárce bylo přiznat peněžní částku za konání takové vojenské služby, která po 5. 5. 1945 již (případně před 15. 3. 1939 ještě) charakter odbojové činnosti nemá. Tento výklad odpovídá i stanovisku vyjádřenému v SJS č. 721/2000 (rozsudek VS Olomouc sp. zn. 811/2000), podle něhož „ v § 4 předpokládá diferenciaci výše odškodnění, a to v závislosti na délce trvání služby v příslušné armádě. Počátek a ukončení doby strávené ve vlastnosti účastníka národního boje za osvobození upravuje zákona č. 255/1946 Sb., který je nutné s ohledem na požadavek citovaného uplatnit, neboť bez toho byl nebylo možné určit dobu rozhodnou pro výši přiznaného odškodnění“. Je skutečností, že k propuštění z armády až na naprosté výjimky nedošlo dnem 5. 5. 1945, nýbrž s časovým odstupem nejen v řádu několika dnů či týdnů, ale dokonce měsíců i let. Za dobu vojenské služby po 5. 5. 1945 stěžovatelka žadatelům peněžní částku nepřiznala, protože takový nárok s výjimkou těch, jimž by jinak nárok nevznikl vůbec, případně jimž chybělo několik dní vojenské služby ke vzniku nároku na peněžní částku ve výši podle - vůbec neuplatnili. Pokud by byl nyní, 4 roky po nabytí účinnosti zákona a v době, kdy je pravomocně rozhodnuto téměř 99 % žádostí, přijat jiný výklad, vedlo by to ve svých důsledcích k nedůvodné nerovnosti.

Z důvodů výše uvedených stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, č. j. - 18, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Podle kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v , nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

Nejvyšší správní soud při posuzování přípustnosti kasační stížnosti stěžovatelky z hlediska tohoto ustanovení dospěl k závěru, že důvody, které stěžovatelka brojící proti rozhodnutí městského soudu v kasační stížnosti uvedla, nemířily vůbec proti závěru, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro vady řízení dle Veškerá stěžovatelčina argumentace směřuje proti právnímu názoru, který však v daném případě závazně vyslovil již Nejvyšší správní soud. Je sice pravdou, že městský soud se v odůvodnění rozsudku zabývá právním hodnocením věci, činí tak však v intencích předchozího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelčiny námitky v kasační stížnosti proto měly směřovat proti uvedeným závěrům soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu, t. j. stěžovatelka měla tvrdit, že učinila vše, co jí poprvé soud uložil, že skutkově věc objasnila a že její rozhodnutí je přezkoumatelné. Nic takového však stěžovatelka v kasační stížnosti netvrdí, pouze polemizuje se závazným právním názorem vysloveným již Nejvyšším správním soudem. Takováto kasační stížnost je proto nepřípustná ( ).

Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než kasační stížnost podle ve spojení s odmítnout.

Navíc Nejvyšší správní soud poznamenává, že na stěžovatelce tedy i nadále bude, aby posoudila, zda služba po 5. 5. 1945 (která nebyla zpochybněna a je potvrzována do 14. 11. 1945) byla vojenskou službou v československé zahraniční armádě. K objasnění charakteru vojenské služby manžela žalobkyně po 5. 5. 1945 je přitom zcela nedostačující odkaz Ministerstva obrany na ustanovení § 15 bod 2 zákona č. 255/1946 Sb., když uvedené ustanovení neřeší otázku, do kdy existovala československá zahraniční armáda.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením ve spojení s , podle kterého nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. března 2006

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu