Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 286/2005 - 60

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: I. D., zast. Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2003, č. j. OAM- 5770/VL-10-12-2003, o kasační stížnosti žalobkyně-stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2004, č. j. - 28,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Zástupkyni žalobkyně Mgr. Radce Dohnalové, advokátce, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada nákladů ve výši 2150 Kč, která jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále krajský soud) zamítl jako nedůvodnou žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2003, č. j. OAM-5770/VL-10-12-2003, kterým jí žalovaný neudělil azyl podle , , odst. 1, 2 a ,o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a dále rozhodl tak, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení zákona o azylu.

Kasační stížnost podala žalobkyně - nyní stěžovatelka ( ) z důvodů uvedených v až d/ V jejím doplnění ze dne 23. 8. 2005 ji konkretizovala a uvedla, že žádost o azyl podala proto, že měla v zemi původu vážné problémy s náboženskou sektou, na kterou pod vlivem hypnózy převedla svůj majetek včetně bytu. Když chtěla sektu opustit, nutili ji její členové k návratu, obtěžovali ji doma, v zaměstnání i u přátel, vyzývali ji k sebevraždě, jinak, že jí k smrti pomohou. Při pohovoru stěžovatelka uvedla, že se před odjezdem ze země původu bála komukoliv podívat do očí, aby ji nezhypnotizoval. Na státní orgány se neobrátila, neboť by s její stížností stejně nic neudělaly. Krajský soud podle stěžovatelky pochybil, když pronásledování ze strany členů sekty nepovažoval za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, zejména s ohledem na to, že stěžovatelka jednání těchto osob neoznámila příslušným státním orgánům. Poukázala na ustanovení zákona o azylu a uvedla, že na Ukrajině státní správa včetně policie funguje neefektivně, zejména pokud jde o stížnosti běžných, nikoliv politicky či oligarchicky vlivných osob. Také poukázala na zprávu MZV ČR č. j. 105419/2003 ze dne 12. 2. 2003. Dále vytkla krajskému soudu ve smyslu jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Odkázala na ustanovení zákona o azylu, v souvislosti s zákona o azylu, dále na v souvislosti s a měla za to, že skutečnosti, které uváděla během řízení a zejména při pohovorech, vzbuzují vážné pochybnosti o tom, zda je psychicky zdravá a zda je schopna pochopit smysl a účel azylového řízení. Její tvrzení o zhypnotizování členy sekty a o tom, že se proto bála lidem podívat do očí, jasně naznačují, že stěžovatelka může trpět např. paranoidní psychózou. Správní orgán a potažmo soud měly proto podrobit stěžovatelku základnímu psychiatrickému vyšetření a ustanovit jí opatrovníka, který by mohl řádně hájit její zájmy ve správním a v soudním řízení. Pochybnosti o psychickém zdraví měly správní orgán a soud zvážit při rozhodování o humanitárním azylu ve smyslu ustanovení zákona o azylu. Oba orgány dospěly v rozporu s obsahem spisu a konkrétní situace stěžovatelky k závěru, že u ní nejsou splněny podmínka zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení neplatí povinnost ukončit pobyt, pokud by cizinec byl nucen vycestovat do státu, kde je ohrožena jeho svoboda z důvodu náboženství. Stěžovatelka se domnívá, že „svoboda náboženství“ zahrnuje i „svobodu ateismu“, to znamená svobodnou možnost nepříslušet k žádné církvi či z církve potažmo sekty svobodně vystoupit. Tato svoboda jí na Ukrajině dopřána nebyla a státní orgány by jí ochranu této svobody nebyly schopny zabezpečit. V případě návratu do země původu by byla vystavena nátlaku, aby spáchala sebevraždu, což lze považovat za nelidské a ponižující zacházení ve smyslu zákona o azylu, které jí sice hrozí ze strany osob soukromých, avšak za situace, kdy státní orgány nejsou schopny zajistit jí dostatečnou ochranu. V případě povinnosti vrátit se na Ukrajinu by také bylo vážně ohroženo její právo na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.). Kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. , 3 , vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době vydání přezkoumávaného správního rozhodnutí ( za použití ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Protože stěžovatelka v kasační stížnosti napadá rozsudek krajského soudu proto, že nesprávně posoudil důvody pro udělení azylu ve smyslu § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu, jakož i překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, vycházel Nejvyšší správní soud při posuzování předmětných námitek z níže uvedených zákonných ustanovení.

Podle § 12 písm. a) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Podle § 12 písm. b) téhož zákona se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o jeho udělení zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Podle ustanovení § 91 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt cizince na území České republiky neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, a nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, a nebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Povinnost posoudit existenci překážek vycestování ukládá ustanovení § 28 zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud vychází z usnesení Ústavního soudu sp. zn. , v němž Ústavní soud k výkladu práva na azyl, mimo jiné, vyslovil, že azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, č. j. - 37). Jinými slovy: institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.

Z obsahu správního spisu, návrhu na udělení azylu ze dne 1. 11. 2003 i protokolu o pohovoru dle § 23 odst. 1 zákona o azylu ze dne 7. 11. 2003, přičemž oba dokumenty byly sepsány se stěžovatelkou za účasti tlumočníka z jazyka ruského, vyplývá, že stěžovatelka opustila Ukrajinu a do České republiky vstoupila 20. 8. 2003. Důvodem jejího odchodu ze země původu byly její tvrzené potíže se členy sekty, kterou v návrhu označila jako „Děti země“, při pohovoru jako „Děti boha“. Toto je také její důvod žádosti o azyl v České republice. Jiný důvod stěžovatelka neuváděla, mimo toho, že žádostí o udělení azylu chce legalizovat svůj pobyt v České republice. Protože stěžovatelka v průběhu řízení před správním orgánem připustila, že se v zemi svého původu neobrátila s žádostí o pomoc na státní orgány Ukrajiny s odůvodněním, že by jí stejně nepomohly, dospěl správní orgán k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že byla pronásledována a že by se mohla oprávněně obávat pronásledování v případě návratu do vlasti a její důvody odchodu ze země původu považoval za odlišné od důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Ke stejnému závěru dospěl i krajský soud v napadeném rozsudku.

Podle názoru stěžovatelky vyjádřeného v kasační stížnosti však v tomto směru správní orgán i soud pochybily. Stěžovatelka poukázala na zprávu MZV ČR č. j. 105419/2003 ze dne 12. 2. 2003, podle níž, jak sama uvádí, obrátí-li se na státní orgány Ukrajiny občan s obavou z ohrožení ze strany organizovaného zločinu, kam by, podle ní, členové sekty orientované na majetek patřili, reagují státní orgány pozitivně pouze v ojedinělých případech - významných politiků, podnikatelů, přičemž v mnoha případech jde o krok představující pro stěžovatele značné riziko, neboť státní orgány se strukturami mafie zejména v regionech spolupracují. Nejvyšší správní soud k tomuto důvodu kasační stížnosti především uvádí, že správní orgán v rozhodnutí ze dne ze dne 13. 11. 2003, č. j. OAM- 5770/VL-10-12-2003, ze zprávy uváděné stěžovatelkou nevychází a nečiní tak ani krajský soud. Tato zpráva se nenachází v obsahu správního ani soudního spisu. Stěžovatelka tuto zprávu ke kasační stížnosti nepřiložila a nenavrhla provedení důkazu touto zprávou. Nejvyšší správní soud má za to, že správní orgán měl k dispozici dostatek podkladů pro rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o udělení azylu a tyto podklady v rozhodnutí uvedl. Vycházel pak především z toho, co sama stěžovatelka uvedla. Jí uváděné důvody nepovažoval za relevantní pro udělení azylu podle zákona o azylu. S jeho závěry souhlasil krajský soud a souhlasí s nimi i Nejvyšší správní soud. Podle d poskytuje Česká republika azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Toto ustanovení je provedeno v zákona o azylu. Podle zákona o azylu za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pokud měla stěžovatelka v zemi svého původu – Ukrajině potíže se členy sekty a neobrátila se v zemi svého původu na příslušné státní orgány o pomoc, nelze dojít k závěru, že tyto jí tvrzené praktiky členů sekty byly prováděny, podporovány nebo trpěny úřady státu – země původu stěžovatelky, nebo že tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit její ochranu před takovým jednáním. Námitku stěžovatelky uvedenou v kasační stížnosti, že splnila podmínky pro udělení azylu podle zákona o azylu, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.

Ani další námitku stěžovatelky, totiž, že řízení před správním orgánem i před krajským soudem trpěla vadou spočívající v nedostatku procesní způsobilosti stěžovatelky, aniž byla stěžovatelka v uvedených řízeních řádně zastoupena, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Za způsobilého k právním úkonům podle zákona o azylu se považuje cizinec ode dne, kdy dosáhl věku 18 let. Nemůže-li jednat samostatně, je mu ustanoven opatrovník. Na řízení o azylu se vztahují ustanovení s výjimkami stanovenými v zákona o azylu. Podle účastník může samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti. Podle účastníka řízení, který nemůže v řízení jednat samostatně, zastupuje zákonný zástupce; nemá-li zákonného zástupce, a je-li toho třeba k hájení práv, ustanoví mu správní orgán opatrovníka. Podle údajů samotné stěžovatelky a jí předložených dokladů správnímu orgánu, se stěžovatelka narodila dne 2. 9. 1973. V době rozhodování správního orgánu měla 30 roků, tedy více jak 18. Byla způsobilá k právním úkonům podle zákona o azylu. Stěžovatelka předložila správnímu orgánu pas vystavený zemí svého původu, jehož část se ve fotokopii nachází ve správním spisu. Z výše uvedených skutečností, a z toho, co uvedla před správním orgánem, nevznikají v Nejvyšším správním soudu žádné pochybnosti o tom, že mohla v řízení před správním orgánem jednat samostatně. Tyto pochybnosti nevznikly ani u správního orgánu, proto jí pro řízení neustanovil opatrovníka. Tvrzení stěžovatelky v kasační stížnosti, že skutečnosti jí uváděné během řízení a zejména při pohovorech, vzbuzují vážné pochybnosti o tom, zda je psychicky zdravá a že může trpět např. paranoidní psychózou, se jeví Nejvyššímu správnímu soudu jako účelové. Stěžovatelka v kasační stížnosti, ani dříve, netvrdila, že by byla zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo ve způsobilosti k právním úkonům omezena, netvrdila, že by se léčila u psychiatra a nepředložila žádnou lékařskou zprávu vystavenou lékařem – psychiatrem, z níž by vyplývaly skutečnosti jí tvrzené v kasační stížnosti. Její výtka ve vztahu ke správnímu orgánu v tomto směru s tím, že správní orgán ji měl podrobit základnímu psychiatrickému vyšetření, není tedy důvodná. Tento závěr pak platí i ve vztahu ke krajskému soudu.

Vzhledem k výše uvedenému závěru, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou ani námitku stěžovatelky, že vzhledem k pochybnostem o jejím psychickém zdraví, měl k této skutečnosti přihlížet správní orgán a poté i krajský soud při posuzování a rozhodování o humanitárním azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu.

Zcela nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku stěžovatelky pokud jde o překážku vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu. Správní orgán se touto otázkou řádně zabýval, přičemž krajský soud se s jeho závěry ztotožnil. Rovněž Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry, které správní orgán v přezkoumávaném rozhodnutí učinil. Námitka stěžovatelky, že by při povinnosti vrátit se na Ukrajinu byla ohrožena její svoboda náboženství, respektive její svoboda ateismu, je zcela nepřípadná a totéž se týká její námitky, že bude vážně ohroženo její právo na respektování soukromého života a že bude vystavena nátlaku (ze strany členů sekty), aby spáchala sebevraždu, což lze, podle ní považovat za nelidské a ponižující zacházení ve smyslu § 91 odst. 1 písm. a/ bod 2 zákona o azylu. Všechny tyto námitky stěžovatelky totiž souvisejí s jejími tvrzenými problémy se členy sekty, které ovšem neřešila se státními orgány země svého původu, jak již výše je uvedeno.

Kasační stížnost stěžovatelky obsahuje v obecné poloze i nesouhlas s tím, že jí nebyl udělen azyl podle § 13 zákona o azylu.V tomto směru však kasační stížnost zcela postrádá důvody tohoto nesouhlasu. Navíc z obsahu správního spisu i soudního spisu nevyplývají žádné skutečnosti osvědčující, že by se mohlo u stěžovatelky jednat o udělení azylu ke sloučení rodiny ve smyslu § 13 zákona o azylu a proto se touto námitkou Nejvyšší správní soud dále nezabýval.

Z důvodů v tomto rozhodnutí uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl ( ).

V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalovaný a měl by proto právo na náhradu nákladů tohoto řízení ( za použití ). Protože žalovaný náhradu nákladů jednak nežádal a jednak mu podle obsahu spisu prokazatelné náklady ani nevznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

Pro řízení o kasační stížnosti ustanovil krajský soud stěžovatelce zástupce – advokáta. Pro tento případ hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování platí stát ( ). Zástupkyni stěžovatelky přísluší odměna za zastupování za dva úkony po 1000 Kč ( , , , písm. b/ a d/ vyhl. č. ) a dvakrát režijní paušál 75 Kč ( vyhl. č. ), tedy celkem 2150 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 31. března 2006

JUDr. Ludmila Valentová

předsedkyně senátu