Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 158/2005 - 75

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobců: a) R.L., a b) nezl. O. L., zast. svou matkou, žalobkyní a), zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. - 45, ze dne 16. 12. 2004,

takto:

I. Kasační stížnost s e zamítá.

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadají shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 18. 2. 2004, č. j. OAM-414/VL-10-04-2004. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelů o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

Stěžovatelé v kasační stížnosti rovněž požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatelé v obecné rovině namítali porušení , 4, , a , o správním řízení () a , zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody, odkázali na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál. Požadovali, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný podal na výzvu soudu k žalobě vyjádření, ve kterém odmítl uváděné žalobní body a uvedl, že nešlo o pronásledování vymezeného zákonem o azylu; uváděné problémy v domovské zemi nelze podle žalovaného správního orgánu podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu. Žalobu považoval za zmatečnou a navrhl její zamítnutí.

Výzvou ze dne 22. 3. 2004 vybídl Krajský soud v Ostravě stěžovatelku ke sdělení, zda souhlasí s postupem dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Následně, dne 13. 4. 2004, doručila stěžovatelka soudu prostřednictvím zvoleného zástupce, Mgr. Alexandra Vaškeviče, o čemž byla i soudu doložena plná moc, podání nazvané replika, ve kterém doplnila, že v domovské zemi byla pronásledována z důvodu příslušnosti k sociální skupině nečlenů zločineckých struktur, přičemž navrhuje vyslechnutí svědka. Stejně tak požádala, aby bylo ve věci nařízeno jednání a aby byl ustanoven tlumočník. Navrhla rovněž postoupení (přikázání) věci ke Krajskému soudu v Plzni.

Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2004. č. j. Nad 101/2004 – 29, byla žádost o postoupení věci zamítnuta (věc Krajskému soudu v Plzni nebyla přikázána).

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2004, č. j. – 33, byl stěžovatelce ustanoven tlumočník.

Krajský soud v Ostravě nařídil následně ve věci jednání, ke kterému se stěžovatelka, resp. její zástupce, po omluvě, nedostavili, a dospěl obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatelka neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Krajský soud v Ostravě tak dovodil, že v řízení bylo najisto prokázáno, že stěžovatelka neopustila Ukrajinu z důvodu pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo z odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, nebo politického přesvědčení. Žalovaný správní orgán proto podle názoru krajského soudu postupoval správně, pokud žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Přitom měl podle krajského soudu dostatek důkazů k takovému závěru; zopakoval důkazy provedené správním orgánem a došel ke stejnému závěru. Krajský soud v Ostravě přitom nepřisvědčil žádné žalobní námitce a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka jménem svým a jménem svého nezletilého dítěte, stěžovatele b), kasační stížnost, opírající se o důvody vymezené v , b) a d) K označenému písm. a) uvedla, že krajský soud a žalovaný správní orgán nesprávným způsobem posoudily právní otázku, a sice, zda lze na souzený případ vztáhnout ustanovení a 2 a zákona o azylu. Konkrétně namítala, že se v domovské zemi dostala do finančních potíží a byla pronásledována věřitelem; státní orgány jí neposkytly ochranu. Domnívá se, že splňuje podmínky vymezené v b) zákona o azylu, neboť patří do „sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur“, je pronásledována a domovský stát tuto situaci toleruje. Odkázala rovněž na metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka.

K ustanovení stěžovatelka uvedla, že žalovaný provedl nedostatečným způsobem dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno spravedlivě rozhodnout. V této souvislosti dodala, že žalovaný nerespektoval situaci stěžovatelky, který má omezené možnosti pro obstarání důkazů o perzekuci v zemi původu a krajský soud se tímto nijak nezabýval. Stejně tak krajskému soudu vytýkala, že neprovedl důkaz výslechem svědka pana S. D.

K označenému písm. d) stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. K tomuto rovněž doplnila, že správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování, resp. namítla, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci a řízení tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba jej zopakovat.

Závěrem poznamenala, že nesouhlasí ani se způsobem, jakým se soud I. stupně vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Uvedla, že soud přehlíží situaci na straně stěžovatelky, která svůj návrat s ohledem na chybějící ochranu ze strany policie nepovažuje za bezpečný; při návratu jí hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení a persekuce, resp. administrativní šikana ze strany ukrajinských úřadů; odkázala rovněž na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv ze dne 14. 3. 2004.

Na základě výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil souhlas se závěry soudu a odkázal na správní spis, resp. na judikaturu Nejvyššího správního soudu. K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal důvody a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem.

Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body ( a 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatelé se dovolávají důvodů uvedených

v , b) a d)

Podle citovaných písm. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12.

Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 2. 2. 2004 jménem svým a svého nezletilého dítěte návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ze kterého pro soud zejména vyplynulo, že důvodem žádosti o azyl je pronásledování ze strany věřitele, resp. vymahače, který po ní požaduje zaplacení dluhu manžela. Stejně tak z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky ze dne 21. 7. 2004 vyplynulo, že stěžovatelka o azyl žádá z důvodů pronásledování ze strany věřitele svého manžela (vymahače). Se žádostí o pomoc se přitom účinně na orgány v zemi původu neobrátila; žádné problémy přitom se státními orgány v zemi původu neměla a odcestovala z Ukrajiny.

Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky, vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohli být se svým synem vystaveni pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení. Za této situace považuje Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatelky o pronásledování v domovské zemi, o příčinách odcestování z domovské země, resp. i překážce vycestování, za účelová a nepřisvědčil jim. Pronásledování ze strany svého věřitele, navíc za situace, kdy stěžovatelka své problémy v zemi původu účinně neřešila, přičemž ani neměla žádných problémů s domovskými orgány, nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Pro podporu svého tvrzení odkazuje Nejvyšší správní soud i na svou ustálenou judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003, č. j. , ve kterém bylo uvedeno, že obava z toho, že věřitelé budou po žadateli o azyl vymáhat své pohledávky, není azylově relevantním důvodem (§ 12 zákona o azylu), ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování podle § 91 tohoto zákona.

Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že všechny námitky stran skutkového stavu jsou navíc plně konzumovány skutečností, že žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle § 16 odst. 1 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud pro podporu svých tvrzení odkazuje i na dosavadní judikaturu, např. na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. , ze kterého mj. vyplývá, že byla-li žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu.

Lze tedy shrnout, že i Nejvyšší správní soud se se skutkovým hodnocením

a následnými závěry provedenými, jak žalovaným správním orgánem, tak i krajským soudem ztotožňuje a plně na ně odkazuje. Je dále i toho názoru, že za dané situace nebylo již třeba vyslechnout navrhovaného svědka; soudu přísluší rozhodovat, který z navržených důkazů provede a za daného stavu věci je i Nejvyšší správní soud toho názoru, že skutkový stav a povaha důvodů, které vedly stěžovatele k žádosti o azyl zcela vyplývají z podkladů, ze kterých vycházel žalovaný správní orgán, a následně i krajský soud.

Nejvyšší správní soud tak neshledal s odkazem na v kasační stížnosti tvrzené námitky naplnění označeného ustanovení

Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal nesprávné právní posouzení ( ), ať již ze strany krajského soudu či žalovaného správního orgánu. Žalovaný správní orgán a krajský soud postupovaly správně, pokud na základě výše popsaného skutkového stavu žádost o udělení azylu posoudily jako zjevně nedůvodnou dle zákona o azylu. Přitom neporušily žádného ustanovení zákona. Navíc je třeba k námitce stěžovatelky - krajský soud, resp. žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice, zda lze na souzený případ vztáhnout ustanovení a 2 a zákona o azylu – uvést, že v souzené věci byla žádost zamítnuta dle zákona o azylu a nikoliv dle tvrzených ustanovení, tedy ustanovení , či zákona o azylu.

Konečně k námitkám vážícím se ke stížnostnímu důvodu vymezeného pod písm. d) stěžovatelka uvedla, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou; správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazováním resp. rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci a řízení tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba jej zopakovat - zaujal Nejvyšší správní soud závěr, že rozhodnutí je zcela v souladu s dikcí ustanovení , není zatíženou neodstranitelnou vadou, a není jej třeba proto zopakovat; krajský soud tak postupoval i v této otázce správně. K další námitce stěžovatelky - správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování - odkazuje Nejvyšší správní soud na výklad podaný výše a shrnuje, že ani v těchto námitkách nemohl stěžovatelce přisvědčit.

K poslednímu tvrzení stěžovatelky o překážce vycestování Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu § 28 tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení , , 2 a téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle , o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení citovaného zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. - 41).

Nejvyšší správní soud závěrem rovněž konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko pro pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným nebezpečím, což však v posuzované věci nenastalo.

S odkazem na výše uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovatelům přisvědčit v uváděných námitkách. Nejvyšší správní soud přitom plně odkazuje na závěry krajského soudu, a stejně tak i žalovaného správního orgánu, se kterými se plně ztotožňuje.

Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v souzené věci neshledal na základě tvrzených skutečností naplnění žádného z namítaných stížnostních důvodů.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle , ve spojení s . Protože stěžovatelé neměli ve věci úspěch, žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. února 2006

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu