Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 6/2005 - 61

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: V. H., zastoupen JUDr. Renátou Koutnou, advokátkou, se sídlem Podhorská 28, Jablonec nad Nisou, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2004, č. j. - 43,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení výše označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 5. 2003; posledně označeným rozhodnutím žalovaná uložila stěžovateli podle , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, povinnost vrátit částku 54 968 Kč jako přeplatek na starobním důchodu stěžovatele za dobu od 1. 1. 1996 do 28. 2. 1997. Rozhodnutí žalované bylo odůvodněno tím, že výplata starobního důchodu stěžovateli ve vymezeném období nenáležela, neboť jeho příjem z výdělečné činnosti v měsících leden 1996 až únor 1997 přesáhl dvojnásobek částky životního minima stanovené pro jednotlivce.

V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že soud se nevypořádal s uplatněním ustanovení , přičemž zdůraznil, že ustanovení až 118c cit. zákona tvoří ucelený oddíl o odpovědnosti příjemců dávek důchodového pojištění; i ustanovení cit. zákona zakládá odpovědnost objektivní a nastupuje v případě, že nejsou splněny všechny podmínky ustanovení . Podle stěžovatele by tak nebylo jasné, k čemu jsou v zákoně ustanovení a 118c, když by vždy bylo možno použít ustanovení cit. zákona. V příloze kasační stížnosti připojuje stěžovatel část časopisecky publikovaného výkladu zaměstnankyně Ministerstva práce a sociálních věcí o povinnostech malých organizací v sociálním zabezpečení, přičemž dovozuje, že i z tohoto názoru vyplývá odpovědnost jeho zaměstnavatele za přeplatek na starobním důchodu. Stěžovatel rovněž navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť je společensky žádoucí, aby jeho dcera studovala na vysoké škole, a stát po něm chce jen peníze, které by mohl stěžovatel dostat formou sociálních dávek, takže stát o nic nepřišel.

Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost zamítnout; přitom poukázala na , o důchodovém pojištění (dále jen „ “), a objektivní odpovědnost podle , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, která se váže na přeplatek vzniklý v souvislosti s aplikací cit. ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná rovněž ve svém vyjádření uvedla, že nezahájila exekuční vymáhání přeplatku a vyčkávala na ukončení soudního řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí vázán rozsahem i důvody uplatněnými v kasační stížnosti ( , 3 , , dále jen „ “). Nejvyšší správní soud tedy není oprávněn přezkoumat správní rozhodnutí z jiných hledisek než která uplatnil stěžovatel, současně za předpokladu, že tak již učinil v řízení před krajským soudem. Přezkoumav napadené rozhodnutí krajského soudu právě a pouze z důvodů uplatněných stěžovatelem Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je nedůvodná.

Stěžovatel v kasační stížnosti sice uvádí, že uplatňuje důvody podle ustanovení , b) a d) , ve skutečnosti však jediným uplatněným důvodem kasační stížnosti je nesprávné právní posouzení věci, tj. kasační důvod podle V kasační stížnosti totiž polemizuje pouze s právním hodnocením věci a nenapadá skutkové závěry žalované, jejichž vady by mohly být uplatňovány podle písmene b) cit. ustanovení, ani vady řízení před krajským soudem podle písmene d) citovaného ustanovení Nesprávné posouzení právní otázky soudem by mohlo nastat, pokud by soud aplikoval na věc právní ustanovení, které na skutkové závěry nedopadá, anebo ustanovení sice správná, leč jejich interpretace by podle názoru Nejvyššího správního soudu neobstála.

V projednávané věci jde o posouzení odpovědnosti za přeplatek na starobním důchodu, jehož výplata nenáležela, poněvadž příjem z výdělečné činnosti ve vymezeném období přesáhl zákonem stanovenou hranici. Skutkové závěry správního orgánu i soudu přitom stěžovatel nenapadá (nárok na starobní důchod vznikl dnem 12. 3. 1995, dvouleté období pro omezený souběh důchodu a příjmu tedy skončilo 12. 3. 1997, vznik přeplatku ve výši 54 968 Kč v období leden 1996 - únor 1997 nečiní stěžovatel spornou skutečností, nezpochybňuje ani okamžik, kdy se žalovaná o vzniku přeplatku dozvěděla a běh prekluzivní lhůty), zpochybňuje však právní závěry krajského soudu o tom, že on jediný je tím, kdo odpovídá za tento přeplatek a je povinen jej žalované vrátit. Přitom se dovolává konstrukce ustanovení až 118c , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, z níž má plynout, že za přeplatek odpovídá jeho tehdejší zaměstnavatel (který věděl, že stěžovatel je příjemcem starobního důchodu a nesplnil včas svou ohlašovací povinnost, učinil tak až v květnu 1997).

Krajský soud ve svém rozhodnutí poukázal na ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2003, podle něhož výplata starobního důchodu nenáleží v období dvou let po vzniku nároku na tento důchod v těch kalendářních měsících, v nichž příjem z výdělečné činnosti přesáhl dvojnásobek částky životního minima platné pro jednotlivce, k prvnímu dni kalendářního měsíce výkonu této činnosti. Podle , jestliže byl vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči příjemci důchodu nárok na vrácení těch vyplacených částek důchodu, které nenáležely; důsledky marného uplynutí času řeší odstavec 3 tohoto ustanovení (subjektivní a objektivní prekluzivní doba). Krajský soud konstatoval, že je nesporně zjištěno, že ani stěžovatel, ani jeho bývalý zaměstnavatel nesplnili povinnost podle zákona o důchodovém pojištění (soud v odůvodnění uvedl zřejmě chybou v psaní cit. zákona, jedná se však o ), tedy do 8. 1. 1996 neohlásili skutečnost, že stěžovatel nesplňuje po 31. 12. 1995 podmínky pro výplatu starobního důchodu; bez ohledu na porušení této povinnosti stěžovatelem i jeho zaměstnavatelem bylo podle krajského soudu rozhodující to, že na věc se aplikuje ustanovení , v němž je obsažena úprava objektivní odpovědnosti příjemce důchodu pro případy, kdy výplata důchodu nenáleží, poněvadž se jedná o období dvou let po vzniku nároku na důchod a příjem poživatele důchodu přesáhl zákonem vymezenou hranici. Soud rovněž vyložil, že z právní úpravy byl patrný úmysl zákonodárce zamezit souběhu výplaty důchodu a příjmu z výdělečné činnosti v určité výši, a to bez ohledu na subjektivní stránku věci. Krajský soud proto shledal napadené rozhodnutí žalované v souladu s právními předpisy, neboť společná odpovědnost příjemce důchodu a organizace přichází v úvahu jen tam, kde se jedná o odpovědnost subjektivní.

Nejvyšší správní soud přezkoumal právní závěry Krajského soudu v Ostravě a shledal, že tento soud aplikoval na věc dopadající právní normy a přiléhavě je vyložil. Ustanovení až jsou obsaženy v osmé části , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, obsahující společná ustanovení, tato ustanovení jsou opatřena nadpisem nad „odpovědnost příjemců dávek důchodového pojištění a organizací“. Ustanovení v prvém odstavci zakládá nárok plátce důchodu na vrácení neprávem vyplacených částek, pokud se tak stalo v důsledku zavinění příjemce dávky, v cit. zákona je pak založena odpovědnost zaměstnavatele za přeplatek, pokud jeho vznik zavinil tento subjekt. Z textace ustanovení cit. zákona (nesplnění povinnosti, přijetí dávky, ačkoliv příjemce musel z okolností předpokládat, že dávka byla vyplacena neprávem, nebo jiné vědomé způsobení přeplatku) je zřejmé, že ke vzniku odpovědnosti podle odst. 1 je nutné zavinění, zde alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Odpovědnost zaměstnavatele zakotvená v cit. zákona je založena zejména na předpokladu protiprávního úkonu, vzniku přeplatku, příčinné souvislosti a zavinění (byť subjektivní princip není v explicitně jasně vyjádřen, nepochybně však plyne zejména ze systematické souvislosti s cit. zákona). Podle posledně uvedeného ustanovení je založena společná odpovědnost příjemce dávky a jeho zaměstnavatele, jestliže oba způsobili vznik přeplatku, přičemž se jedná o závazek solidární. Organizace a příjemce důchodu se vzájemně vypořádají podle míry zavinění. Plátce důchodu v těchto případech je oprávněn obrátit se na kteréhokoliv z odpovědných subjektů a požadovat na něm vrácení celého přeplatku. Ustanovení cit. , představuje případ tzv. objektivní odpovědnosti, tzn., k jejímu vzniku se zavinění nevyžaduje. Jestliže stanoví, že výplata starobního důchodu za určitých okolností nenáleží, pak byl-li důchod za těchto okolností vyplacen, má jeho plátce nárok na vrácení vyplacených částek, aniž se zkoumá, zda a nakolik příjemce dávky či jeho zaměstnavatel vznik přeplatku zavinili. Ustanovení dopadalo nejen na konkurenci výplaty starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti, ale též na případy vzniku přeplatku na vdovském či vdoveckém důchodu v souvislosti s uzavřením sňatku a přeplatku na sirotčím důchodu po 26 roce věku. Úprava odpovědnosti za přeplatek na starobním důchodu v případě konkurence s příjmem z výdělečné činnosti obsažená v dopadala tak speciálně na případy, kdy v ve znění účinném do 31. 12. 2003 stanovil, že výplata starobního důchodu nenáleží. Logický a systematický výklad uvedených ustanovení nedává podle názoru Nejvyššího správního soudu na položenou otázku jinou odpověď, než ji podal krajský soud ve svém rozsudku; proto Nejvyšší správní soud neshledává, že by existoval jakýkoli právní prostor pro vyhovění kasační stížnosti. Navíc nutno poznamenat, že v projednávané věci jde o konstantní judikaturu zdejšího soudu, která byla již rovněž publikována (srov. č. 679/2005 Sb. NSS, rozsudek č. j. - 40 ze dne 30. 1. 2004).

Zbývající argumenty stěžovatele (jeho sociální situace, studium dcery, případný nárok na dávky sociální potřebnosti, skutečnost, že jeho zaměstnavatel věděl, že je poživatelem starobního důchodu) nemají pro právní posouzení povinnosti vrátit přeplatek relevanci. Některé z nich by mohly mít případně vliv na posouzení možnosti odstranit tvrdost zákona, která je ovšem institutem náležejícím do rukou moci výkonné (ministra práce a sociálních věcí).

Poněvadž kasační stížnost byla v rozsahu uplatněných námitek shledána nedůvodnou, Nejvyšší správní soud ji zamítl. S ohledem na rozhodnutí ve věci samé soud již nerozhodoval o odkladném účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud za použití , 2 ve spojení s Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší, žalovaná, ač v řízení úspěšná, takové právo nemá podle

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. února 2006

JUDr. Milada Tomková

předsedkyně senátu