Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 5/2006 - 50

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce L. H. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Gelbičem, advokátem se sídlem Jugoslávská 11, Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2005, čj. OAM-3110/VL-10-05-2004, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2005, č. j. - 28,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku nebyl žalobci (dále též „stěžovatel“) udělen azyl v České republice podle , a 2 a , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně na něj nebyla vztažena překážka vycestování podle zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byla jeho dezerce z armády a snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Podle žalovaného nebyl opuštěním vojenské služby z důvodu, že je namáhavá, u žalobce naplněn žádný z důvodů pro udělení azylu; navíc ve Vietnamu existuje možnost zproštění vojenské služby. Přístup státních orgánů k žalobci po jeho dezerci svědčí podle žalovaného o tom, že vůči jeho osobě nechtěly využít možností potrestání podle platných vojenských předpisů. Pokud jde o názor žalobce, že byl k výkonu vojenské služby povolán neoprávněně, měl podle žalovaného na tuto skutečnost neprodleně po obdržení povolávacího rozkazu upozornit příslušné státní úřady. K legalizaci pobytu na území České republiky žalovaný doporučil žalobci využít některého z institutů , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle a 2 a zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle zákona o azylu uvedl, že navrátivší se žadatelé o azyl nejsou ve Vietnamu stíháni za opuštění vlasti a ani v souvislosti s dezercí z armády žalobci nehrozí nebezpečí, jež by zakládalo existenci překážky vycestování.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2005, č. j. - 28, byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že v případě žalobce nebyl zjištěn žádný důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu, neboť žalobce netvrdil opuštění vlasti z některého z důvodů uvedených v tomto ustanovení a svou žádost odůvodňoval obavou z postihu za dezerci. Obava ze stíhání pro trestný čin podle soudu nekvalifikuje žadatele o azyl jako uprchlíka, jestliže případný trest odpovídá tomu, co stanoví právní řád země původu, pokud se současně nejedná o trest nepřiměřený z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické názory žalobce. Proto žalovaný podle soudu postupoval správně, když žalobci neudělil azyl, neboť nebyl naplněn žádný zákonem o azylu předpokládaný důvod pro udělení azylu. Soud dále shledal zákonným také rozhodnutí o neudělení azylu podle § 13 odst. 1 a 2 zákona o azylu a podle § 14 zákona o azylu. Žalovaný podle soudu postupoval v souladu se zákonem, když u žalobce neshledal existenci překážek vycestování podle § 91 zákona o azylu, neboť neúspěšní vietnamští žadatelé o azyl nejsou po návratu do země původu perzekvováni ani diskriminováni. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Včasnou kasační stížnost stěžovatel podal z důvodů podle a b) , s tím, že nebyly vzaty v úvahu všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch. Nezohledněnou skutečností mělo být členství stěžovatele v protestantské církvi, jež je údajně ve Vietnamu předmětem pronásledování, stejně jako ostatní křesťanské církve. Stěžovatel obecně odkázal na zprávy Amnesty International a ke kasační stížnosti přiložil vietnamsky psané prohlášení, jež mělo doložit jeho členství v protestantské církvi. Stěžovatel dále namítl, že vietnamská vláda sleduje žadatele o politický azyl a tyto osoby jsou pod stálým policejním dohledem a jejich činnost je průběžně sledována. Mají možnost uplatnění pouze v soukromém sektoru a musejí počítat se šikanou ze strany státních orgánů. Stěžovatel je přesvědčen o naplnění podmínek pro udělení azylu podle zákona o azylu i o existenci překážek vycestování podle zákona o azylu. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2005, č. j. - 28, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti namítl nepřípustnost kasační stížnosti ve smyslu K námitce ohledně náboženského vyznání stěžovatele žalovaný uvedl, že stěžovatel v žádosti o udělení azylu i v pohovoru uvedl, že je bez vyznání. Žalovaný uvedl, že žalobce v souvislosti s faktem, že si pro účely legalizace pobytu v České republice podal žádost o udělení azylu, žádné obavy podřaditelné pod zákona o azylu nevyjádřil. Žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody podle a b) ; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Kasační stížnost byla podána z důvodů podle a b) Podle je možné kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Podle lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.

K námitce stěžovatele, že v řízení nebylo zohledněno jeho náboženské vyznání, je zapotřebí poukázat na to, že v průběhu celého řízení o udělení azylu stěžovatel opakovaně uvedl, že je bez náboženského vyznání. V žádosti o udělení azylu ze dne 25. 10. 2004 i v pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne 1. 11. 2004 na výslovné dotazy týkající se náboženského vyznání sdělil, že je ateistou. Tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti o jeho pravoslavném vyznání se proto zdejšímu soudu jeví účelovým a krajský soud postupoval správně, pokud rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu žalobci shledal zákonu odpovídajícím. Žalovaný hodnotil žádost žalobce o udělení azylu a všechna tvrzení uvedená žalobcem v průběhu řízení o udělení azylu z hlediska důvodů pro udělení azylu taxativně vymezených v zákona o azylu, nemohl se přitom však již zabývat skutečnostmi jinými, stěžovatelem v řízení o udělení azylu nesdělenými. Pokud jde o návrh stěžovatele na provedení důkazu u přiloženou ke kasační stížnosti, jíž je vietnamsky psaná , jež měla doložit tvrzené pravoslavné vyznání žalobce, Nejvyšší správní soud důkaz touto u s ohledem na výše uvedenou účelovost tvrzení žalobce neprovedl.

Tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti týkající se jeho obavy z pronásledování v zemi původu z důvodu podání žádosti o udělení azylu v České republice pak Nejvyšší správní soud shledal rovněž účelovým. Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný ani krajský soud nepochybily ani ohledně rozhodnutí o neexistenci překážek vycestování podle § 91 zákona o azylu, neboť provedly přesvědčivý rozbor toho, zda žalobci po návratu do země původu hrozí nebezpečí z důvodu, že podal v zahraničí žádost o udělení azylu, a dospěly k závěru, že tvrzené nebezpečí žalobci po návratu do země původu nehrozí a že tedy u něj nejsou dány překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvody kasační stížnosti podle a b) nejsou dány a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( ). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle a 7 , neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. února 2006

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu