Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Afs 142/2004 - 55

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelů a) R. K., a b) N. K., obou zastoupených JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šafaříkova 666, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2004, č. j. - 24,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem krajského soudu byly zamítnuty žaloby stěžovatelů proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále též „správní orgán“) ze dne 4. 11. 2003, č. j. 3266/110/2003-Ja a 3268/110/2003-Ja, kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatelů proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Hlinsku (dále též „správce daně“) ze dne 18. 3. 2003, č. j. 10264/03/235970/4095 a č. j. 10273/03/235970/4095, jimiž byla stěžovatelům dodatečně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999.

Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelé (dále též „daňové subjekty“) namítali stížní důvody uvedené v ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dle jejich názoru nelze posuzovat zákonnost použití pomůcek pouze ve smyslu ust. zákona o správě daní a poplatků, nýbrž také s přihlédnutím k ostatním ustanovením zákona o správě daní a poplatků, zejména pak k těm, která v sobě obsahují základní zásady daňového řízení, tedy ust. , 3 a 9 cit. zákona, neboť správce daně dle názoru daňových subjektů hodnotil některé důkazy zcela účelově. Stěžovatelům není do dnešního dne zřejmé, za jakým účelem došlo v průběhu daňového řízení ke zjišťování původu vkladů do jejich podnikání. Stěžovatelé tak mají za to, že správce daně porušil ust. zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelé dále namítají, že správce daně v rozporu s ust. zákona o správě daní a poplatků nevyvrátil věrohodnost, pravdivost a úplnost stěžovateli vedené evidence a dostatečně nekonkretizoval povinnosti, které stěžovatelé nesplnili. V daňovém řízení nebyly splněny zákonné podmínky pro možné aplikování doměření daně dle pomůcek, protože výzva správce daně nebyla určitá a srozumitelná. Správce daně pouze konstatoval určité nesrovnalosti v množství odpadu, které je od stěžovatelů odváženo, a v účetnictví stěžovatelů. Současně také nepřihlédl ke zjištěným okolnostem, z nichž pro stěžovatele vyplývaly výhody, což byla jeho povinnost, jak je zřejmé i z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. , a z rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. . Stěžovatelé se tedy domnívají, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro stanovení daně dle pomůcek. Proto navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.

Správní orgán se ve svém vyjádření omezil na konstatování ztotožnění se s rozsudkem krajského soudu s tím, že navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující podstatné skutečnosti:

Protokoly ze dne 29. 10. 2001, č. j. 29078/01/235930/7175 a č. j. 29079/01/235930/7175, zahájil správce daně u stěžovatelů daňové kontroly, ze kterých byly vyhotoveny Zprávy o daňové kontrole. Z úředního záznamu ze dne 18. 2. 2003, č. j. 7534/03/235930/2950, je zřejmé, že správce daně přistoupil ke stanovení daně dle pomůcek, neboť daňové subjekty neunesly důkazní břemeno, dále je z něj patrné, že s ohledem na ust. zákona o správě daní a poplatků uznal správce daně veškeré zaúčtované výdaje, kafilerní a technologický odpad. Výzvami dle ust. , o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc („dále jen zákon o správě daní a poplatků“), ze dne 9. 11. 2001 a 4. 12. 2002 byli stěžovatelé mimo jiného vyzváni i k doložení veškerých zdanitelných příjmů, které měli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Dodatečnými platebními výměry na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 ze dne 18. 3. 2003, č. j. 10264/03/235970/4095 a č. j. 10273/03/235970/4095, doměřil správce daně stěžovatelům daňovou povinnost dle ust. zákona o správě daní a poplatků, neboť jak vyplynulo ze Zprávy o daňové kontrole, účetnictví daňového subjektu nebylo vedeno úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem; proto byla stěžovatelům stanovena daň dle pomůcek. Rozhodnutími správního orgánu specifikovanými výše byla zamítnuta odvolání stěžovatelů proti rozhodnutím správce daně s tím, že bylo shledáno dodržení zákonných podmínek pro použití a stanovení daně podle pomůcek.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle ust. § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.

Podle ust. § 50 odst. 5 cit. zákona směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že jsou u správce daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle § 49 odst. 1, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně.

Podle ust. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.

Zásadní stížní námitkou stěžovatelů je jejich nesouhlas s tím, že jim byla v daňovém řízení doměřena daňová povinnost na základě ust. § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto stížní námitku je nutno posoudit ve světle jedné za základních zásad daňového řízení, které je zakotvena v ust. § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, ze které vyplývá, že je to daňový subjekt, jehož povinností je prokázat všechny skutečnosti, které uvedl ve svém daňovém přiznání. Jestliže tedy stěžovatelé postavili svá přiznání k dani na účetnictví, které bylo následně zpochybněno správcem daně, spočívalo důkazní břemeno opět na stěžovatelích; byli to tedy oni, kdo byl povinen prokazovat pravdivost svých tvrzení. Jestliže tak v průběhu daňového řízení neučinili, neunesli důkazní břemeno. S ohledem na okolnost, že ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelé nevedli své účetnictví úplně, správně a průkazným způsobem tak, jak je jejich zákonnou povinností, správce daně dodržel podmínky pro stanovení daně dle pomůcek. S ohledem na okolnost, že režim ust. § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nastupuje až v případě nesplnění povinnosti daňovým subjektem, stěžovatelé si sami nedostáním svých zákonných povinností (vedení průkazného účetnictví) odňali možnost participovat na doměření daně se správcem daně, neboť stanovení daně dle pomůcek je a priori řízením vedeným bez součinnosti s daňovým subjektem. Správce daně tedy nebyl povinen jakkoliv zpochybňovat tvrzení daňového subjektu, neboť v této fázi řízení již nebylo postupováno v rovině dokazování. Tato stížní námitka stěžovatelů je tedy nedůvodná.

K dalším námitkám stěžovatelů spočívajícím v tvrzení, že správce daně nepostupoval v daňovém řízení v souladu se základními zásadami tohoto řízení, že v daňovém řízení zjišťoval vklady do podnikání nikoliv výši daňové povinnosti, že porušil ust. a 3 zákona o správě daní a poplatků a že výzva, kterou jim adresoval v daňovém řízení, nebyla určitá, Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. pro jejich novost nepřihlédl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení zamítl bez jednání postupem dle citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , větu první, , dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé v soudním řízení úspěch neměli, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto mu ho soud nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. února 2006

JUDr. Radan Malík

předseda senátu