Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
7 Afs 138/2004 - 64.pdf
PDF · 0 B
No categories available
7 Afs 138/2004 - 64
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky společnosti A. P. I. s. r. o., zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Zítkova 9, za účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2004, č. j. 15 Ca 155/2003 - 36,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „správní orgán“) ze dne
14. 4. 2003, č. j. 18262/130/02, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Litoměřicích (dále též „finanční úřad“) ze dne 19. 8. 2002,
č. j. 73698/02/196912/0198, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí roku 2002.
Ve včas podané kasační stížnosti namítla stěžovatelka stížní důvod uvedený v ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “). Uvedla, že soud nesprávně posoudil právní otázku nicotnosti rozhodnutí, výzvy, finančního úřadu ze dne 3. 5. 2002, č. j. 49018/02/196912/0198, kterým tento zahájil dle ust. § 43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vytýkací řízení. Stěžovatelka se domnívá, že v předmětné výzvě chybí základní náležitost, kterou dle povahy musí obsahovat, a to sdělení konkrétních pochybností, které správce daně měl, což způsobuje její nicotnost. Stěžovatelka dodala, že nicotnost rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 7 zákona
o správě daní a poplatků není dána jen absencí základních náležitostí výslovně uvedených v ust. § 32 odst. 2 téhož zákona, k čemuž dospěl krajský soud, nýbrž též absencí jakékoliv náležitosti rozhodnutí, která dle povahy musí být jeho obsahem, a to s ohledem na větu prvou ust. § 32 odst. 7 cit. zákona. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření konstatoval, že předmětná výzva není v rozporu se zákonem, neboť byla vydána na základě ust. § 43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
a obsahovala veškeré základní náležitosti rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 2 cit. zákona, když konkretizace pochybností o správnosti, pravdivosti nebo úplnosti daňového přiznání k těmto náležitostem nenáleží. Poté, co se finanční úřad seznámil s určitými podklady, na jejichž základě bylo sestaveno daňové přiznání stěžovatelky, sdělil jí výzvou ze dne 24. 6. 2002 konkrétní pochybnosti. Dle názoru správního orgánu neuvedení konkrétních pochybností
o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nepředstavuje tak závažnou vadu, aby v ní mohlo být spatřováno podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. K takové skutečnosti však dle názoru správního orgánu nedošlo, proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující podstatné skutečnosti:
Stěžovatelka podala dne 25. 4. 2002 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí roku 2002. Finanční úřad ji výzvou k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání podle ust. § 43 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků “), ze dne
3. 5. 2002, č. j. 49018/02/196912/0198, vyzval k prokázání údajů na řádcích 304 a 305 daňového přiznání za I. čtvrtletí roku 2002. S ohledem na okolnost, že stěžovatelka na výzvu nikterak nereagovala, vyzval ji finanční úřad výzvou dle ust. § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků ze dne 24. 6. 2002, č. j. 60525/02/196912/0198, k prokázání skutečností ve výzvě blíže specifikovaných.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. § 43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vzniknou-li pochybnosti
o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, nebo dodatečného daňového přiznání nebo hlášení a dokladů daňovým subjektem předložených nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, sdělí správce daně tyto pochybnosti daňovému subjektu a vyzve jej, aby se k nim vyjádřil, zejména aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů řádně prokázal.
Podle ust. § 32 odst. 7 cit. zákona chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění
v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.
Dle odst. 2 cit. ustanovení základní náležitosti rozhodnutí jsou označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, případně i číslo platebního výměru, datum podpisu rozhodnutí, které je dnem vydání rozhodnutí, přesné označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění, také částku a číslo účtu příslušné banky, na nějž má být částka zaplacena, lhůta plnění, poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku, vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně
s uvedením jména, příjmení a funkce a otisk úředního razítka se státním znakem; tuto náležitost lze nahradit zaručeným elektronickým podpisem pracovníka a jeho kvalifikovaným certifikátem.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítla, že výzva ze dne 3. 5. 2002 je nicotná, neboť neobsahovala konkretizaci pochybností finančního úřadu o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání, což je jedna z jejích základních náležitostí. Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné ocitovat z rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl ÚS 8/98 . „Ostatními základními náležitostmi ve smyslu ust. § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, jejichž absence v rozhodnutí zakládá jeho neplatnost, jsou všechny základní náležitosti rozhodnutí podle
ust. § 32 odst. 2 cit. zákona s výjimkou poučení o opravných prostředcích.“ Z výše uvedeného judikátu tedy vyplývá, že nelze rozšiřovat okruh tzv. základních náležitostí nad zákonem stanovený rámec definovaný v ust. § 32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Jinak řečeno, pouze absence náležitostí uvedených v ust. § 32 odst. 2 cit. zákona může způsobit neplatnost daňového rozhodnutí, nikoliv absence náležitosti jiné; ust. § 32 odst. 2 cit. zákona tedy podává taxativní výčet důvodů, jejichž nedostatek má za následek neplatnost rozhodnutí (společně s absencí odůvodnění v případech stanovených v ust. § 32 odst. 7 cit. zákona). Proto není důvodná námitka stěžovatelky, neboť uvedení konkrétních pochybností o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání ve výzvě dle ust. § 43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků není základní náležitostí ve smyslu ust. § 32 odst. 2 cit. zákona. Nejvyšší správní soud v této souvislosti nad rámec výše uvedeného uvádí, že za zásadní pochybení správního orgánu by bylo třeba považovat takový postup, pokud by z nesplnění takové nekonkrétní výzvy vyplynuly pro daňový subjekt negativní následky, avšak o takový případ v dané věci nejde, neboť finanční úřad ve výzvě ze dne 24. 6. 2002 vyzval stěžovatelku k prokázání konkrétních skutečností. Stěžovatelka však na žádnou z výzev nereagovala.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. s. ř. s. , vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle § 109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 , větu první, s. ř. s. s. ř. s. , dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto mu ho soud nepřiznal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu