Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 90/2005 - 83

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: O. Y., zastoupen JUDr. Jiřím Rafajem, advokátem se sídlem Brno, Cejl 12/14, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004, č. j. - 54,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 4. 2003, č. j. OAM-10947/VL-19-ZA08-2001. Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.

Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené v a b) , (dále jen „ “). Konkrétně pak namítá, že správní orgán dostatečným způsobem nezohlednil situaci, která na Ukrajině panuje. Stěžovatel totiž opakovaně vyjádřil obavu z toho, že mu na Ukrajině hrozí uvěznění na základě vykonstruovaného obvinění a z toho plynoucí nelidské zacházení v ukrajinských nápravných zařízeních, to vše z politických důvodů. Správní orgán pochybil, když shledal, že stěžovatel nebyl na Ukrajině pronásledován, navíc když připustil provázanost mezi vládními představiteli a organizovaným zločinem. Rovněž vyslovil domněnku, že na něho měla být vztažena překážka vycestování podle zákona o azylu a poukázal k tomu na Ženevské úmluvy (pozn. soudu: stěžovatel má na mysli , neboť ten uvedenou problematiku řeší). Závěrem uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil postup správního orgánu z hlediska stěžovatelem v žalobě uplatněných vad správního řízení a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádal také o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ( , 3 ).

Stěžovatel sice výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené v - tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a v - vady řízení před správním orgánem spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Konkrétně však namítá pouze nezákonné rozhodnutí; domnívá se totiž, že mu azyl měl být podle zákona o azylu udělen, neboť byl na Ukrajině pronásledován z politických důvodů a rovněž na něho měla být vztažena překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu. Uvedený důvod tak je tvrzenou nezákonností ve smyslu

K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 9. 11. 2001 podal stěžovatel žádost o udělení azylu, kterou odůvodnil tím, že ho na Ukrajině obtěžuje policie a neumožňuje mu v klidu žít. Jednou se zúčastnil demonstrace proti politice prezidenta. Také byl ve vězení, neboť ukradl v závodě, kde pracoval, součástku. Po návratu z vězení neměl kam jít, přišel totiž o rodinu i dům. Při pohovoru dne 12. 2. 2002 uvedl, že na Ukrajině pracoval v továrně na výrobu elektromotorů, ze které však byl propuštěn. Protože neměl za co žít, ukradl motor do ledničky. Poté byl obviněn z krádeže a odsouzen ke dvěma letům vězení. Ve vězení měl málo jídla a byl stále bit milicí. Rovněž nedostal advokáta, přestože o něho požádal v době kdy ještě nebyl plnoletý. Po návratu z vězení mu byla nabídnuta práce pro milici, kterou však odmítl; za to mu bylo kapitánem milice vyhrožováno uvězněním. Stěžovatel pověděl o svojí situaci příteli, u kterého bydlel, a ten mu doporučil odjet do České republiky; sem také stěžovatel 4. 4. 2000 přijel a půl roku zde pobýval. Poté se vrátil zpět na Ukrajinu, kde byl zadržen a umístěn na 15 dní do cely předběžného zadržení za to, že odcestoval bez vědomí milice. V březnu roku 2001 se stěžovatel zúčastnil protivládní demonstrace v Kyjevě, na kterou v Užhorodě získával účastníky, a byl na dva dny zadržen. Po propuštění však byl obviněn ze spoluúčasti na vraždě, kterou měl spáchat stěžovatelův přítel, u něhož bydlel. Z vězení se stěžovateli podařilo utéct a přes Slovensko odcestoval do České republiky. K dotazu žalovaného uvedl, že si na postup milice a situaci ve vězení nestěžoval, pouze napsal třikrát dopis z vězení prezidentu K., ale bezvýsledně. Stěžovatel se obává, že v případě návratu na Ukrajinu by byl obviněn z vraždy a pod nátlakem by se k ní také přiznal a byl by odsouzen k 25 letům odnětí svobody, přestože byl v době jejího spáchání v České republice. Závěrem pohovoru poukázal na to, že na Ukrajině došlo k určitým zlepšením ve vztahu k demokratickým právům. Svoji žádost doplnil obsáhlým podáním, kde zevrubně popsal svůj pobyt ve vězení na Ukrajině a některé další skutečnosti týkající se jeho soudního procesu a kontaktů s milicí. Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2003 žalovaný stěžovateli azyl neudělil a vyslovil, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelova výpověď k jeho účasti na demonstraci se v řadě podstatných údajů liší a žalovaný ji tak považuje za nedůvěryhodnou. Pokud se stěžovatel skutečně zúčastnil demonstrace, jednalo se o účast jednorázovou, která nebyla navázána na veřejnou politickou aktivitu, jež by mohla ze stěžovatele učinit osobu politicky nepohodlnou. Za nepravděpodobné označil žalovaný i stěžovatelovo tvrzení, že utekl z vězení a poté legálně vycestoval z Ukrajiny. Účelovosti stěžovatelova tvrzení a žádosti o azyl nasvědčuje i fakt, že v České republice již byl v roce 2000 a to za prací, a také skutečnost, že o azyl požádal těsně před uplynutím platnosti jeho víza. S rozhodnutím byl stěžovatel řádně seznámen v jazyce ruském a v zákonné lhůtě proti němu podal žalobu, kde namítal porušení vyjmenovaných ustanovení , jakož i a zákona o azylu a poukázal na to že vystupoval proti politice prezidenta K.. Krajský soud jeho žalobu zamítl s tím, že žalovaný rozhodl v souladu se zákonem.

Stěžovatel předně namítá, že mu měl být azyl podle § 12 zákona o azylu udělen, neboť mu na Ukrajině hrozí uvěznění na základě vykonstruovaného obvinění a z toho plynoucí nelidské zacházení v ukrajinských nápravných zařízeních, to vše z politických důvodů. Při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky Nejvyšší správní soud vycházel z § 12 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení i řízení před soudem opakovaně sdělil, že měl problémy s milicí, a to po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za spáchání krádeže. Tyto potíže se prohloubily po stěžovatelově účasti na protivládní demonstraci, kterou podle svých slov pomáhal zorganizovat a dokonce na ní hovořil. Žalovaný však jeho tvrzení označil za rozporuplná a účelová a azyl mu proto neudělil. V žalobě však stěžovatel závěr o účelovosti svého tvrzení nijak nevyvrátil a ani nevysvětlil rozpory ve svých výpovědích. Naopak pouze zopakoval, že vystupoval proti politice prezidenta K.. Nejvyšší správní soud za dané situace souhlasí se žalovaným a krajským soudem, neboť v jednotlivých výpovědích stěžovatel nejen že uváděl některé skutečnosti týkající se jeho účasti na demonstraci rozporně (např. počet řečníků), ale sděloval i řadu informací, jejichž pravdivost vzbuzovala zcela oprávněné pochybnosti (zejména získávání účastníků pro demonstraci v U., stěžovatelův útěk z vězení a následné legální vycestování na Slovensko, přestože po něm bylo vyhlášeno pátrání). Uvedené rozpory vytkl stěžovateli již žalovaný ve svém rozhodnutí, ale stěžovatel se k nim vůbec nevyjádřil, přestože k tomu měl řadu příležitostí – mohl tak učinit v žalobě, jejím doplnění nebo jiném podání učiněném během řízení před krajským soudem, které trvalo více než rok a půl. Nikoliv nezanedbatelnou je rovněž skutečnost, že stěžovatel o azyl nepožádal ihned po příjezdu do České republiky, ale až těsně před uplynutím platnosti jeho víza. Tato námitka tak neobstojí.

Pokud jde o námitku, že se na stěžovatele vztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, tak ani s ní nelze souhlasit. Podle § 91 odst. 1 zákona o azylu ukončit pobyt nelze, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. Stěžovatel překážku vycestování spatřuje v nelidských podmínkách, které panují v ukrajinských vězeních, kam by se po návratu dozajista z politických důvodů dostal. Krajský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil s názorem žalovaného, že v případě stěžovatele není žádná z uvedených podmínek naplněna a není možné tak překážku vycestování vyslovit.

Podmínky uvedené v § 91 zákona o azylu, při jejichž splnění je dána překážka vycestování, nejsou totožné s těmi, které jsou zkoumány z hlediska § 12 zákona o azylu, a soud se těmito podmínkami musí zabývat samostatně. Přitom tyto podmínky (tj. podmínky pro vyslovení překážky vycestování) je třeba zkoumat vzhledem k současnosti, tedy k době potenciálního návratu stěžovatele na Ukrajinu. K tomu se ostatně Nejvyšší správní soud již vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. (publ. pod č. NSS): „Podmínky pro udělení azylu podle ustanovení , o azylu, a překážky vycestování podle ustanovení téhož zákona je nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.“ V daném případě tudíž nelze shledat, že by se na stěžovatele měla překážka vycestování vztahovat, a to zejména s ohledem na skutečnost, že poslední politické změny a celková předvídatelná proměna politického režimu i osob jej reprezentujících slibují na Ukrajině celkové zlepšení ochrany lidských práv a zdokonalení a zefektivnění vymahatelnosti práva v této zemi vůbec. Zejména u osob, jež byly pronásledovány bývalým politickým režimem prezidenta K., lze patrně konstatovat značnou změnu v otázce posuzování přítomnosti jevů podstatných pro shledání překážky vycestování a obsažených ve výčtu v ustanovení zákona o azylu. Obává-li se tak stěžovatel svého uvěznění z politických důvodů, je s ohledem na uvedené změny jeho obava lichá. Nikoli nezanedbatelnou se rovněž jeví skutečnost, že vražda, za kterou měl být stěžovatel neprávem z politických důvodů stíhán, se stala v době, kdy se stěžovatel zdržoval v České republice. Nejvyšší správní soud tudíž považuje za velice nepravděpodobné, že by za ni mohl být odsouzen, neboť jeho pobyt v České republice lze pomocí cestovního pasu a víza snadno dokázat. Naplnění žádného důvodu kasační stížnosti tak nebylo shledáno.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává ( , ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2006

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu