Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 390/2005 - 98

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. B., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. – 4,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2003, č. j. OAM-2891/VL-10-P01-2001, nebyl žalobci udělen azyl podle , , 2 a , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Současně bylo rozhodnuto o tom, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu . V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byla především skutečnost, že nehodlal nastoupit k výkonu vojenské služby. Uvedenou skutečnost nepovažoval žalovaný za důvod pro udělení azylu podle , neboť povolání do armády a nástup do armády je zákonná povinnost jednotlivce vůči státu. Žalovaný správní orgán pak dále neshledal ani důvody pro udělení azylu podle a . Po zhodnocení výpovědi žadatele, informací o zemi původu a obsahu překážek vycestování dospěl správní orgán k závěru, že ve vztahu k žalobci překážky vycestování podle nejsou dány.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal porušení ustanovení , , a , o správním řízení ( ). Dále uvedl, že v Rusku je ohrožen na životě tím, že odmítá nastoupit vojenskou službu v armádě, což by v jeho případě znamenalo bojovat v Čečensku. Odmítnutí by pak pro žalobce znamenalo jistou smrt. Namítal dále, že rozhodnutí nebojovat má politický aspekt. V souvislosti s vojenskou službou je na žalobce činěn psychický nátlak, před kterým jej není Ruská federace schopna ochránit a toto jednání trpí. Žalobce se odvolával na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Berrehab z roku 1988, A138, a to v souvislosti s žalobcovým možným vyhoštěním, které by bylo zásahem do jeho soukromého života, a na rozsudek téhož soudu ve věci Niemietz z roku 1993, A251-b, který definuje pojem „soukromý život“.

V podané žalobě žalobce současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2003, č. j. – 4, návrh na ustanovení zástupce žalobce zamítl.

Proti tomuto usnesení podal žalobce včas kasační stížnost, která však nebyla předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí. Městský soud v Praze ve věci dále jednal a rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2004, č. j. – 41, tak, že žalobu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2004, č. j. – 41, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně rozhodl o odměně zástupkyně stěžovatele. Ve vysloveném právním názoru zavázal Nejvyšší správní soud městský soud k tomu, aby po doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu účastníkům předložil spis k rozhodnutí o kasační stížnosti ze dne 22. 9. 2003, podané žalobcem proti usnesení tohoto soudu ze dne 22. 8. 2003, č. j. – 4.

Jak již bylo výše uvedeno, nyní předloženým napadeným usnesením ze dne 22. 8. 2003, č. j. – 4, byl návrh na ustanovení zástupce žalobci zamítnut. V odůvodnění tohoto usnesení citoval soud ustanovení a konstatoval, že zákon jako jednu z podmínek pro vyhovění návrhu stanoví skutečnost, že je ustanovení zástupce třeba k ochraně práv žadatele. Dále uvedl, že ze spisového materiálu je patrno, že žalobce v souladu s poučením správního orgánu využil svého oprávnění domáhat se přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra soudem a jím podaný opravný prostředek má zákonem požadované náležitosti, zejména návrh obsahuje označení napadeného rozhodnutí, obsahuje důvody a námitky, které žalobce k podání opravného prostředku vedly, obsahuje i návrh na výrok rozsudku. Žalobce tedy svými vlastními úkony učinil vše, co mohl podle právních předpisů učinit k ochraně svých práv, dostatečně kvalifikovaným způsobem se obrátil na soud, a v řízení před soudem není právní zástupce žalobce již povinné. Podle názoru Městského soudu v Praze nebyla dána podmínka potřebnosti k ochraně práv žalobce, jejíž splnění zákon vyžaduje k tomu, aby mohlo být žádosti žalobce vyhověno. Z tohoto důvodu se soud již nezabýval druhou zákonem stanovenou podmínkou, t. j. splněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Z těchto důvodů pak soud návrh žalobce na ustanovení zástupce zamítl. Pro úplnost uvedl, že toto rozhodnutí nebrání tomu, aby v případě, že potřeba zastoupení u žalobce v dalším průběhu řízení vyvstane, podal žalobce novou žádost s uvedením důvodů, které podle jeho názoru potřebu jeho právního zastoupení vyvolávají.

Ve včas podané kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobce uvedl, že při projednávání jeho žádosti o ustanovení právního zástupce došlo k pochybení. Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadal v celém jeho rozsahu pro nezákonnost způsobenou tím, že soud nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil jeho žádost o ustanovení bezplatného právního zástupce. Důkazy, které si soud opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, a nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Rozhodnutí nevyplývalo ze zjištěných podkladů, nebyla zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ( a 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Projednal ji i vzdor absenci povinného zastoupení stěžovatele advokátem, neboť povaha rozhodnutí – zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce stěžovateli – proti němuž kasační stížnost směřuje, vylučuje, aby nedostatek podmínky povinného zastoupení bylo možno považovat za překážku, která by bránila věcnému projednání kasační stížnosti.

Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného usnesení, kterou spatřuje v tom, že soud nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, neopatřil si důkazy rozhodné pro posouzení této právní otázky a není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Dovolával se tedy toho, aby mu zástupce z řad advokátů byl ustanoven.

Podle ustanovení může předseda senátu navrhovateli (žalobci), u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Z citace uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že účastníku lze ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou splněny současně dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a 2) jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. V projednávané věci se Městský soud v Praze nezabýval splněním první zákonné podmínky, když shledal, že v této věci není splněna druhá z podmínek – potřeba ochrany práv žadatele.

Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci Městským soudem v Praze za skutkové situace, z níž měl možnost uvedený soud vycházet v době rozhodování o podané žádosti, ztotožňuje. Advokát bude ustanoven zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právně složitou, a jestliže potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, například z nekvalifikovaných podání účastníka, jímž se na soud obrací, a podobně. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby jedním z kritérií pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka. V projednávané věci lze souhlasit s Městským soudem v Praze, že stěžovatelem podaná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu veškeré náležitosti takového podání obsahovala, včetně vymezení rozsahu napadených výroků, žalobních bodů, a tím i vymezení rozsahu soudního přezkumu. Obsahovala též perfektní návrh rozsudečného výroku. Za situace, kdy stěžovatel okolnosti, které ho vedly k návrhu na ustanovení zástupce do vydání napadeného usnesení blíže neobjasnil (v žalobě se omezil pouze na žádost o ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů, protože nemá žádný příjem), neměl Městský soud v Praze důvod k pochybnostem o způsobilosti stěžovatele hájit si před soudem své zájmy sám. Lze souhlasit s Městským soudem v Praze, že stěžovatel svými vlastními úkony učinil vše, co mohl podle právních předpisů k ochraně svých práv učinit, když se dostatečně kvalifikovaným způsobem obrátil na soud a v řízení před tímto soudem není právní zastoupení povinné. Ostatně stěžovatel ani v podané kasační stížnosti blíže nekonkretizoval, které důvody ho vedou k jejímu podání a z jakých konkrétních důvodů zástupce pro žalobní řízení vyžaduje.

Kasační stížnost stěžovatele podanou z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ( ) neshledal Nejvyšší správní soud za této situace důvodnou, a proto mu nezbylo, než podle kasační stížnost zamítnout.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení Protože žalovanému v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly a stěžovatel byl v řízení neúspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

V dalším řízení bude Městský soud v Praze pokračovat v řízení o žalobě stěžovatele.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2006

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu