Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 43/2005 - 55

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. M. M., zastoupený advokátem JUDr. Milanem Hulíkem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. ,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 4. 11. 2003, č. j. OAM-567/LE-13-VL-02-2002, o neudělení azylu podle , o azylu.

Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení , (dále jen „ “), a namítá tak vady v řízení před krajským soudem, které mají za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se zcela nedůvodně spokojil s formálními zárukami ukrajinské y, přecenil jejich skutečnou kvalitu. Stěžovatel nachází v otázce formálních právních záruk na Ukrajině paralelu s komunistickým režimem v bývalém Československu. Žalovaný i krajský soud také bagatelizovali stěžovatelovy ekonomické potíže, jež však byly provázeny i hrozícím nebezpečím politického a trestního rázu. Stěžovatel poukazuje na případy osob, jež byly na Ukrajině postiženy za svou žádost o azyl v jiné zemi. Konečně pak zmiňuje, že krajský soud podcenil humanitární aspekt jeho žádosti o azyl spočívající v jeho snaze, aby mohl pečovat o svou matku, k níž má biologicky blíže než její manžel a je jí takovou péčí i povinován. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu.

Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel ve skutečnosti nezmiňuje v kasační stížnosti žádnou vadu ve smyslu a že ji směřuje svými zmínkami o ekonomických těžkostech v zemi původu a snaze starat se o nemocnou matku provdanou v ČR spíše jen proti důvodům rozhodnutí krajského soudu, a proto ji navrhuje odmítnout podle

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 4. 4. 2002 na základě stěžovatelovy žádosti o azyl, v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že o azyl žádá kvůli rodinným problémům, konkrétně proto, že se chce postarat o svou matku, jež prodělala těžkou operaci, je v ČR provdána a bydlí zde. Navíc v ČR žije i jeho manželka, má zde tedy celou rodinu. V pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 5. 6. 2002 stěžovatel uvedl, že roce 1995 navštívil ČR jako turista, poté sem občas jezdil za svou matkou a v roce 2001 sem přijel se svou manželkou natrvalo, aby zde podporoval svou matku a pracoval. Na Ukrajině nikdy nepracoval, neboť neměl praxi, takže byl pro ukrajinské zaměstnavatele nezajímavý. V únoru 2002 mu vypršelo vízum a v březnu ho zadržela cizinecká policie, a proto požádal o azyl. V případě návratu na Ukrajinu se bál, že by jej mohli zavřít, protože se dlouho nacházel na území jiného státu. Navíc na Ukrajině nikoho neměl, naopak v ČR se chtěl starat o svou nemocnou matku, jež je na něm velmi závislá.

Žalovaný se rozhodl azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím ze dne 4. 11. 2003, neboť neshledal důvody pro jeho udělení podle § 12 zákona o azylu. Žalovaný v tomto rozhodnutí uvedl, že stěžovatelovy potíže se sháněním zaměstnání byly důsledkem nepříznivého stavu ukrajinské ekonomiky, jehož projevy postihují více či méně i ostatní obyvatele této země. Udělování azylu ovšem nemůže být prostředkem k řešení ekonomických obtíží. Stěžovatel chtěl prostřednictvím azylového řízení pouze legalizovat svůj pobyt v ČR. Dále žalovaný nekonstatoval ani podmínky umožňující udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu a nebyla shledána ani přítomnost překážky vycestování, přičemž žalovaný vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2001 a z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Praze, kde uvedl, že se nemá na Ukrajině kam vrátit, neboť dům mu spadl vlivem povodní a od známých ví, že pokud se vrátí, chystá se jej policie zatknout. Poukázal také na to, že má v ČR trvalý pobyt jeho matka, které po infarktu pomáhá, navíc její trvalý pobyt jej podle jeho názoru kvalifikuje pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu.

Tuto žalobu krajský soud zamítl svým výše označeným rozsudkem napadeným touto kasační stížností. V tomto rozsudku krajský soud uvedl, že ekonomické problémy, které postihují ukrajinské obyvatelstvo jako celek, a problémy s nemocnou matkou nelze podřadit pod důvody udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Upozornil jej také, že jeho matka není osobou, které by byl udělen azyl, a proto stěžovatel nemá nárok na udělení azylu podle § 13 zákona o azylu. Neshledal důvodnými ani stěžovatelovy obavy z případného návratu na Ukrajinu. Ze všech těchto důvodů krajský soud tuto žalobu zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby byla stěžovatelova kasační stížnost odmítnuta, když směřuje jen proti důvodům rozhodnutí krajského soudu, a odkazuje přitom na ustanovení S takovým výkladem tohoto ustanovení se ovšem zdejší soud neztotožňuje. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. (publ. pod č. NSS): „Je-li v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí. Přitom argumentace proti právnímu posouzení jistě musí vycházet z důvodů napadeného rozsudku; hodnotí-li stěžovatel v takovém případě důvody rozsudku, neznamená to, že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou podle “ Tento názor plně dopadá i na nyní posuzovaný případ, takže i zde je nutno mít za to, že stěžovatelova kasační stížnost nemá být odmítnuta, jak navrhuje žalovaný, ale přezkoumána po věcné stránce.

Stěžovatel nejprve poukazuje na to, že žalovaný a krajský soud nedostatečně zohlednili v jeho věci humanitární aspekt spočívající v tom, že se v ČR stará o svou nemocnou matku. Takovou námitku směřuje proti neposkytnutí humanitárního azylu podle zákona o azylu, ovšem vzhledem k tomu, že ji vůbec neuplatnil ve své žalobě, nemůže ji Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti přezkoumat. Na tuto námitku totiž plně dopadá ustanovení , podle nějž kasační stížnost není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. K tomuto závěru směřuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. (publ. pod č. NSS): „Ustanovení in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.“ Nad tento rámec zdejší soud pouze připomíná, že v souladu s jeho konstantní judikaturou jsou meze soudního přezkumu poměrně velmi úzké. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. , bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle , o azylu, ve znění , nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů ( ).“ Míra správního uvážení správního orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.

Dále stěžovatel krajskému soudu a žalovanému vytýká, že bagatelizovali jeho ekonomické potíže v zemi původu, které ovšem v jeho případě měly již i politický a trestní ráz, vzhledem k hrozbě, že by mohl být po návratu na Ukrajinu postižen za svou žádost o azyl v ČR. V této otázce je možno plně odkázat na rozsudek krajského soudu, tedy připomenout jeho stanovisko, že jak vyplývá z výše uvedených zdrojů informací o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, byli někteří neúspěšní žadatelé o azyl sice po návratu na Ukrajinu vystaveni určité administrativní šikaně ze strany ukrajinských orgánů, nelze však tvrdit, že by byla odůvodněna jejich žádostí o azyl, ale spíše jejich pochybnými ekonomickými aktivitami.

Nezbývá tedy než uzavřít, že i Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s vůdčími názory obsaženými v rozhodnutí žalovaného a následně i v napadeném rozsudku krajského soudu, tedy s tím, že u stěžovatele nebyly přítomny důvody pro přiznání azylu pro některý z důvodů obsažených v § 12 zákona o azylu, ani pro vyslovení překážky vycestování podle jeho § 91. Stěžovatelova žádost o azyl je evidentně motivována jedině snahou legalizovat pobyt v ČR, jak o tom svědčí důvody uváděné při pohovoru se žalovaným.

Jak vyplývá ze všech zde uvedených závěrů, patří stěžovatel do mocné skupiny cizinců toužících pobývat v ČR z víceméně soukromých pohnutek, tedy osob spadajících do režimu , o pobytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší podmínky tohoto zákona, a proto se uchylujících spíše pod imaginární ochranu zákona o azylu. Vzniká tak jakási disparita mezi těmito dvěma zákony v otázce přístupnosti pro jednotlivé cizince, z níž plyne nevhodná nerovnováha ve struktuře cizinců, kteří se do řízení podle těchto dvou zákonů zapojují, přičemž tato nerovnováha neúměrně zatěžuje právě řízení azylové. Vzhledem k nemalému počtu lidí pocházejících z Ukrajiny a jsoucích v podobné životní a následně i právní situaci jako stěžovatel, nezbývá než předpokládat, že nedávné vnitropolitické změny na Ukrajině způsobí vychýlení této nerovnováhy zpět k ekvilibriu, v němž se do režimů obou těchto zákonů budou dostávat ve větší míře ti, kteří do nich skutečně patří.

Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal vady v řízení před krajským soudem, které by měly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2006

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu