Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 1/2005 - 54

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. B., zast. JUDr. Miroslavem Ouředníkem, advokátem, se sídlem Praha 10 – Vinohrady, Bratří Čapků 20, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2004, č. j. – 20,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Zástupci žalobce JUDr. Miroslavu Ouředníkovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 24. 4. 2003, č. j. OAM-1344/VL-10-04-2003 byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdější předpisů (dále jen zákon o azylu). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byly jeho ekonomické potíže na Ukrajině v souvislosti s nezaměstnaností a snaha žalobce o legalizaci pobytu v České republice. Dle názoru žalovaného neuvedl žalobce žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v zákona o azylu. Žalovaný se dále zabýval podmínkami pro udělení azylu podle , 2 zákona o azylu, přičemž dospěl k závěru, že žalobce podmínky pro tyto formy azylu rovněž nesplňuje. Po posouzení osobní situace žalobce a poměrů na Ukrajině neudělil žalovaný žalobci ani humanitární azyl dle zákona o azylu.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím správního orgánu. Namítal, že správní orgán na podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a vydal rozhodnuti, které žalobce považuje s ohledem na příslušná ustanovení zákona o azylu, uvedená ve výroku rozhodnutí, za nesprávné. Zemi původu byl žalobce nucen opustit v důsledku mimořádně tíživých životních okolností a s vědomím bezvýchodnosti své situace. Je si vědom toho, že důvody, pro něž požádal o azyl, neodpovídají zcela přesně podmínkám ustanovení § 12 zákona o azylu, žádal soud o posouzení možnosti udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu s ohledem na svou tíživou životní situaci. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost tvrzení v žalobě, která jsou jen obecná a neprokazují nezákonnost výroků napadeného rozhodnutí. Odkázal na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu, zejména na výpovědi žalobce. Žalovaný uvedl, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a je zcela v kompetenci správního orgánu zvážit, zda jej udělí. Správní orgán se touto možností zabýval, posoudil osobní situaci žalobce a poměry v zemi jeho původu a neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný vyslovil názor, že jeho rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu nebylo podanou žalobou zpochybněno, a proto navrhl, aby soud tuto žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 1. 2004,

č. j. – 20, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že skutečnosti uváděné žalobcem jednoznačně svědčí o tom, že žalobce neprokázal, ani netvrdil, že je nebo by mohl být pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Krajský soud shledal, že žalobce požádal o azyl z ekonomických důvodů a ve snaze legalizovat svůj pobyt na území České republiky poté, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění. Krajský soud dále uvedl, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci a věc náležitě právně posoudil. Pokud žalovaný neudělil žalobci humanitární azyl, rozhodl tak ve své vlastní výlučné kompetenci podle své volné správní úvahy, jejíž rozsah nepřísluší soudu přezkoumávat. Z těchto důvodů krajský soud žalobu v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), zamítl jako nedůvodnou.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost a požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle Namítal, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení , a , o správním řízení ( ), ve znění pozdějších předpisů. Důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, čímž došlo k porušení a . Dle názoru stěžovatele nemohl žalovaný správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Stěžovatel napadenému rozhodnutí správního orgánu rovněž vytkl, že nevyplývá ze zjištěných podkladů a neexistuje logická vazba mezi těmito podklady a rozhodnutím. Stěžovatel dále citoval z Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem pro uprchlíky v lednu 1992 v Ženevě, a upozorňoval na skutečnost, že odůvodněné obavy z pronásledování se nemusejí zakládat na osobních zkušenostech žadatele o azyl, ale mohou být založeny na zkušenostech osob blízkých žadateli nebo mohou vyplývat z různých opatření vůči žadateli, která ve spojení s dalšími faktory mohou logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování. Stěžovatel konstatoval, že žalovaný nesprávně posoudil jeho žádost o azyl a s ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Konstatoval, že krajský soud neshledal v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost, ani vady řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.

Na žádost stěžovatele ustanovil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 8. 2004, č. j. – 29, stěžovateli zástupce pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Miroslava Ouředníka, advokáta.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení a b)

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem neshledal.

Předně je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i soud, vycházely v posuzované věci z informací poskytnutých v průběhu správního řízení samotným stěžovatelem. Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel v žádosti o udělení azylu E. č. X ze dne 1. 4. 2003 uvedl, že o azyl žádá z toho důvodu, že na Ukrajině nemohl získat žádné zaměstnání a měl existenční problémy, proto odjel za prací do České republiky, kde žije od září 2002. Stěžovateli bylo uděleno správní vyhoštění, a proto požádal o azyl. Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu stěžovatel doplnil, že mu mafie vyhrožovala zabitím, pokud jí neodevzdá polovinu svých úspor. Stěžovatel poté jezdil za příležitostnými pracemi do jiných měst a dle svého vyjádření mafiány již neviděl. V případě návratu do země původu se stěžovatel neobává ničeho, avšak vrátit se nechce, protože v zemi svého původu nemá práci. Stěžovatel nikdy nebyl členem politické strany, ani jiné organizace, neměl ani žádné problémy se státními orgány.

Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud. Oba shodně dospěly k tomu, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Stěžovatelem uvedené důvody, t.j. ekonomické důvody a legalizace pobytu na území České republiky, nejsou z hlediska českého práva azylově relevantní.

V souladu se svou konstantní judikaturou Nejvyšší správní soud konstatuje, že neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v § 16 odst. 2 tohoto zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. – 48).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl žádný azylově relevantní důvod, ani netvrdil, že byl v zemi svého původu pronásledován, považuje Nejvyšší správní soud rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu za správné a příhodné.

Nejvyšší správní soud shledal zcela nedůvodnými námitky stěžovatele uvedené v kasační stížnosti směřující proti tomu, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci před vydáním rozhodnutí, neopatřil si všechny pro rozhodnutí potřebné důkazy, a proto nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Správní orgán vycházel z údajů získaných přímo od stěžovatele, pro jejichž posouzení žádné další podklady nepotřeboval. Správní orgán navíc nemůže suplovat stěžovatele a sám konstruovat úvahy o potenciálním ohrožení jeho osoby v zemi původu. Takovéto přenášení břemene tvrzení je nepřípustné a prakticky nerealizovatelné, neboť správní orgán nemá jinou možnost potřebné informace zjistit než právě od stěžovatele.

V souladu s konstantní judikaturou Nejvyšší správní soud nadto konstatuje, že zjišťování dalších skutečností nebylo třeba, neboť posouzení politické situace a stavu dodržování lidských práv ve státě, jehož občanství cizinec má, není nezbytné, jestliže cizinec v řízení o udělení azylu vůbec netvrdil, že je pronásledován či diskriminován ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. – 38).

Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodnou rovněž argumentaci stěžovatele převzatou z Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem pro uprchlíky v lednu 1992 v Ženevě. Odůvodněné obavy z pronásledování se sice nemusejí zakládat na osobních zkušenostech žadatele o azyl a mohou být založeny na zkušenostech osob blízkých žadateli, avšak stěžovatel netvrdil, že někdo z osob jemu blízkých byl pronásledován z azylově relevantních důvodů. Netvrdil ani, že byl podroben nějakým opatřením ze strany státní moci, která ve spojení s dalšími zápornými faktory mohou odůvodňovat oprávněnost obav z pronásledování, jak uvádí citovaná příručka pro uprchlíky. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel v průběhu řízení před správním orgánem, ani v průběhu řízení před krajským soudem netvrdil, že by měl obavy z pronásledování. Zmíněná argumentace příručkou pro uprchlíky je proto zcela irelevantní.

Závěr krajského soudu, stejně tak jako správního orgánu, vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu azylového řízení v souladu s příslušnými ustanoveními . Z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, na základě jakých skutečností a úvah dospěl správní orgán k výroku o zamítnutí žádosti.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody podle ustanovení a b) uvedené v kasační stížnosti nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle ustanovení jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle a Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel s podanou kasační stížností úspěch neměl.

Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Miroslavu Ouředníkovi, advokátovi, který byl stěžovateli ustanoven usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2004, č. j. – 29, byla stanovena za jeden úkon právní služby ve výši 1000 Kč dle [převzetí a příprava zastoupení dle téže vyhlášky] a režijní paušál podle téže vyhlášky ve výši 75 Kč za jeden úkon. Zástupci stěžovatele bude vyplacena částka ve výši 1075 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Zástupce stěžovatele přípisem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 18.08.2005 požádal, aby soud z ekonomických důvodů, které však blíže nevymezil, ustanovil stěžovateli jiného advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tvrzené ekonomické důvody neshledal a vzhledem k tomu, že věc již byla způsobilá k vydání meritorního rozhodnutí, nerozhodl o ustanovení jiného zástupce stěžovatele.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2005

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu