Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 148/2004 - 48

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V., a. s. se sídlem zast. JUDr. Václavem Rubášem, advokátem v Plzni, Malá ulice 6, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni se sídlem Plzeň, Hálkova 14, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2004, č. j. -21,

t a k t o :

I. Kasační stížnost se z a m í t á .

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační

stížnosti.

O d ů v o d n ě n í

Žalobce se jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností domáhá vydání rozsudku, kterým by byl zrušen výše citovaný rozsudek krajského soudu a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že je třeba zamítnout žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 2. 7. 2002, č. j. 1640b/120/2002, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Domažlicích ze dne 22. 10. 2001, č. j. 49181/01/118970/0630 o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob ve výši 311.850,- Kč za zdaňovací období roku 1999.

Krajský soud vyšel po skutkové stránce z toho, že správce daně při daňové kontrole zjistil snížení základu daně z příjmů právnických osob stěžovatelem za zdaňovací období roku 1999 o leasingové splátky na osobní automobil Honda Accord, které zaúčtoval v celkové výši 220.183,- Kč do nákladů za období leden až září 1999.

Krajský soud však po přezkoumání obou správních rozhodnutí došel k závěru, že stěžovatel snížil základ daně neoprávněně a proto mu daň z příjmů právnických osob byla doměřena v souladu se zákonem.

Z dohody o pronájmu vozidla ze dne 4. 1. 1999 a ze zrušení této dohody ze dne 30. 9. 1999 totiž vyplynulo, že stěžovatel „pronajal“ osobní automobil Honda Accord společnosti V.-F. s. r. o., kterou byl užíván od 4. 1. 1999 do 30. 9. 1999. Roční nájem přitom nebyl sjednán s tím, že veškeré náklady spojené s provozem uvedeného osobního automobilu hradí nájemce, který byl povinen vést evidenci provozu vozidla a udržovat ho i v řádném technickém stavu.

Krajský soud ve shodě se správními orgány z této dohody dovodil, že pokud mezi účastníky nebylo sjednáno nájemné a nájemce hradil pouze náklady, které měl v souvislosti s provozem automobilu, stěžovatel neměl z provozu vozidla majetkový prospěch a dohoda ze dne 4. 1. 1999 neměla ani hospodářské důsledky na jeho podnikání. Za tohoto stavu potom leasingové splátky nebyly výdajem (nákladem), který by stěžovatel vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a z tohoto důvodu nebyl stěžovatel oprávněn snížit základ daně za zdaňovací období roku 1999 o částku odpovídající leasingovým splátkám za období leden až září 1999. Správce daně potom postupoval zcela opodstatněně, když zvýšil stěžovateli základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob právě o částku leasingových splátek.

V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku stěžovatel odmítl závěry krajského soudu, pokud dospěl k tomu, že citované rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni je věcně správné.

Stěžovatel sice výslovně neoznačil ustanovení , (dále jen „ “), o které se kasační stížnost opírá, nicméně z jejího obsahu je patrno, že tímto ustanovením je zřejmě

Stěžovatel namítl, že v nájemní smlouvě bylo sjednáno řádným způsobem nájemné, které nebylo tvořeno pouze běžnými náklady vzniklými v souvislosti s provozem předmětného vozidla. Nájemné bylo totiž sjednáno ve výši veškerých nákladů spojených s provozem automobilu, které jsou širší než běžné náklady. Nájemce proto hradil veškeré potřebné náklady, které by jinak musel hradit stěžovatel a to by pro něho znamenalo určité výdaje. Krajský soud se rovněž vůbec nevypořádal s námitkou, že sám nájemce s předmětným vozidlem pro stěžovatele i jezdil a tedy využíval automobil i v jeho prospěch. Pokud by tedy krajský soud vycházel i z tvrzení stěžovatele a nejen z údajů správních orgánů, musel by dospět k závěru zcela opačnému, tedy k tomu, že výdaje uplatněné stěžovatelem sloužily k dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Žalované Finanční ředitelství v Plzni v písemném vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na rozsudek krajského soudu s tím, že nepovažuje za nutné se vyjadřovat ke kasační stížnosti. Se zřetelem k tomu navrhlo, aby Nejvyšší správní soud tento mimořádný opravný prostředek zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti ( , 3 ) a jelikož sám neshledal vady uvedené v , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu v podstatě ze dvou důvodů. Stěžovatel především namítá, že tento rozsudek nevzal v úvahu řádné sjednání nájemného v dohodě ze dne 4. 1. 1999 ve výši veškerých nákladů spojených s provozem automobilu, které tak nebylo tvořeno pouze běžnými náklady vzniklými v souvislosti s provozem předmětného vozidla. Krajský soud se navíc vůbec nevypořádal s námitkou, že sám nájemce s předmětným vozidlem, ohledně něhož stěžovatel uplatňoval ve svých výdajích leasingové splátky, pro stěžovatele i jezdil a tedy využíval automobil i v jeho prospěch.

Podle ustanovení , o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 1999, výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny.

Daňový základ poplatníka tedy mohou ovlivnit (snížit) pouze takové nákladové položky, které splňují základní požadavky formulované v ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a které nejsou z daňových výdajů výslovně vyloučeny ustanovením § 25 téhož zákona. V každém případě se proto musí jednat o výdaj, který byl daňovým poplatníkem vynaložen právě na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, z čehož vyplývá, že mezi výdajem a příjmem musí existovat příčinná souvislost. Nemůže se proto jednat o jakýkoli výdaj vynaložený plátcem daně, ale pouze o takový, která má přímou a bezprostřední vazbu na jeho další podnikatelskou činnost, tzn. výdaj, jenž byl použit takovým způsobem, že lze prokázat jeho konkrétní souvislost s předmětem podnikání. Daňově uznatelný výdaj je výdaj, jehož výši prokazuje poplatník.

Není tedy opodstatněná první námitka kasační stížnosti, jež dovozuje, že v dohodě ze dne 4. 1. 1999 bylo řádně sjednáno nájemné ve výši veškerých nákladů spojených s provozem vozidla.

Ze znění Dohody o pronájmu vozidla uzavřené mezi společností V. a. s. (v dohodě označená jako pronajímatel) a společností V.-F. s. r. o. (v dohodě označená jako nájemce) ze dne 4. 1. 1999 vyplývá, že roční nájem za užívání osobního automobilu Honda Acord na dobu časově neomezenou s šesti měsíční výpovědní dobou nebyl „stanoven“. Nutnou součástí nájemní smlouvy je však dohoda o úplatě (nájemné), která znamená, že nájemce musí platit za užívání věci (nájemné je úplatou za právo užívat cizí věc). Jelikož v uvedené dohodě nebylo nájemné za právo užívat osobní automobil (platba v penězích) sjednáno, již z tohoto důvodu nemohlo jít pojmově o pronájem uvedeného osobního automobilu. Dohodou o nájemném pak není ujednání, podle něhož společnost V.-F. s. r. o. hradí veškeré náklady spojené s provozem vozidla. V souvislosti s tím, že roční nájem za užívání automobilu nebyl dohodnut, je nutné toto ujednání v dohodě ze dne 4. 1. 1999 vykládat tak, že společnost V.-F. s. r. o. hradila jen běžné náklady (pohonné hmoty, opravy, údržba, apod.), jež jí s provozem vozidla vznikaly, nikoliv však nájemné jako úplatu za právo užívat cizí věc.

Se zřetelem k ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, nepostrádá opodstatnění právní úvaha Finančního ředitelství v Plzni, jež byla vyslovena v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, že citovaná dohoda je ujednáním o bezúplatném vypůjčení movité věci.

Jestliže za tohoto stavu dovodil krajský soud, že dohoda podle svého obsahu neměla v rozhodném období hospodářské důsledky na podnikání stěžovatele a že leasingové splátky tak nebyly výdajem, který by stěžovatel vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, o něž by byl oprávněn snížit základ daně, šlo o úvahy, které odpovídaly zákonu.

Není přípustná druhá námitka kasační stížnosti, která vytýká krajskému soudu, že se vůbec nevypořádal s výhradou, že sám nájemce s předmětným vozidlem pro stěžovatele i jezdil a tedy využíval automobil i v jeho prospěch.

Podle ustanovení , kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v citovaného zákona, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

Soud totiž zjistil z obsahu žaloby stěžovatele, že ten žádnou vadu v rozhodnutí správních orgánů ve vztahu k výše uvedené námitce nevytýkal, ačkoliv tak mohl učinit bez jakýchkoliv problémů, pokud by měl za to, že jde o rozhodnutí nezákonné (z napadeného správního rozhodnutí je patrno, že se odvolací orgán zabýval tvrzením stěžovatele o používání předmětného osobního automobilu též pro jeho potřeby, když konstatoval, že z předložené knihy jízd vedené společností V.-F. s. r. o. nevyplývá souvislost zde uvedených jízd s činností společnosti V., a. s. a navíc uživatel automobilu V., jednatel a současně zaměstnanec společnosti V.-F. s. r. o., který měl automobil využívat i ke služebním účelům stěžovatele, neměl ke stěžovateli žádný pracovněprávní či jiný obdobný právní vztah). Krajský soud se zřetelem k ustanovení věty první , podle něhož soud přezkoumá napadené výroky jen v mezích žalobních bodů, proto nemohl rozhodnutí správních orgánů ve vztahu k uvedené výhradě ani přezkoumat, jednoduše z toho důvodu, že námitka v tomto směru vůbec nebyla stěžovatelem v žalobě vznesena (žalobce je přitom povinen jím spatřované důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí explicitně v žalobě uvést, vymezit tak rozsah soudní kontroly správního orgánu a krajský soud pak není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního rozhodnutí). Není proto možné uplatňovat tuto námitku v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, když ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, kde tak mohl učinit. Ustanovení in fine totiž brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.

Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení s. ř .s. za použití ustanovení Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a úspěšnému žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2005

JUDr. Josef Baxa

předseda senátu