Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 420/2004 - 85

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: nezl. A. A., zastoupeného Mgr. Františkem Hendrychem, advokátem se sídlem Opava, Masarykova 39, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2004, čj. - 57,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. 11. 2002, čj. OAM-10502/VL-11-ZA04-2001. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle ustanovení , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), a bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení citovaného zákona. Krajský soud žalobu zamítl, protože dospěl k názoru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného stavu věci.

V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení a b) , (dále jen „“), konkrétně namítá, že byla správním orgánem porušena ustanovení , 4, , a , o správním řízení (), neboť správní orgán při svém rozhodování nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Krajský soud vytýká stěžovateli, že v rámci žalobního návrhu nenavrhuje provedení žádných dalších důkazů apod. Stěžovatel má zato, že hlavní důvod již vyslovil jednoduchým zdůvodněním a to udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Konkrétně se jedná o nezletilou osobu, která vyžadovala a vyžaduje rodičovskou péči a výchovu. Touto otázkou se však správní orgán vůbec nezabýval. Přitom a na to navazující zákona o azylu, o kterých se mimo jiné odvolací soud rovněž dosti obsáhle zmiňuje, umožňuje udělení azylu z humanitárních důvodů. V této souvislosti je zcela opomenut , o rodině, kdy konkrétně v ustanovení a násl. tohoto zákona jsou stanoveny práva a povinnosti rodičů a dětí. Stěžovatel upozorňuje na tohoto zákona, který cituje; jedná se o tzv. rodičovskou odpovědnost ve vztahu k dítěti a právě v takových případech umožňuje zákona o azylu udělit humanitární azyl. Sice na něj není právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení. Je přesvědčen, že tento důvod žádosti udělení azylu, tj. sloučení rodiny, řádně a správně nevyhodnotil a to ani prvoinstanční správní orgán, ani odvolací, resp. možná se touto otázkou ani nezabývaly; to je hlavní důvod hodný zvláštního zřetele, jež mají na mysli ustanovení a zákona o azylu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dodává, že nikomu z rodinných příslušníků stěžovatele (otci ani matce) azyl udělen nebyl, tudíž se v případě stěžovatele nejedná o rodinného příslušníka azylanta ve smyslu ustanovení § 13 zákona o azylu. Doporučuje přiznání odkladného účinku z důvodu stále probíhajícího řízení ve věci azylu s matkou stěžovatele.

Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (, 3 ).

K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 25. 10. 2001 požádal stěžovatel o udělení azylu. Ve své žádosti uvedl, že o azyl žádá proto, že přijel za rodiči, kteří žijí v České republice. Také uvedl, že nikdy neměl žádné problémy s policií či jinými státními institucemi. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 11. 2002 stěžovateli azyl neudělil, neboť nesplnil podmínky ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu.

Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Stěžovatel v průběhu správního řízení ani řízení před soudem nikdy neuvedl, že by byl v Mongolsku jakkoli pronásledován, ani že má obavu z pronásledování z některého z důvodů uvedených pod písmenem b) výše citovaného ustanovení. Naopak jako důvody odjezdu z Mongolska uvedl, že přijel za svými rodiči do České republiky. Ustanovení § 13 odst. 1 zákona o azylu umožňuje v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi azylanta jemuž byl udělen azyl podle ustanovení § 12 nebo § 14 zákona o azylu, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle ustanovení § 12 citovaného zákona. Ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona pak stanoví, kdo se rozumí rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny. Stěžovatel však nikdy neuvedl, že by nějaký jeho rodinný příslušník byl azylantem a tato skutečnost ani nevyplynula ze správního spisu; proto žalovaný zmínil tento azylový důvod jen obecně. Pro úplnost je nutno uvést, že ze spisu zdejšího soudu sp. zn. vyplývá, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 18. 10. 2001 čj. OAM-1125/VL-11-P17-2000 ve spojení s rozhodnutím ministra vnitra ze dne 14. 1. 2003, čj. OAM-1882/AŘ-2002, Eč. V014439 bylo negativně rozhodnuto o žádosti matky stěžovatele o udělení azylu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, čj. - 28 byla žaloba proti citovanému rozhodnutí ministra vnitra zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto. Pro přezkoumání rozhodnutí správního orgánu je rozhodující stav v době vydání tohoto rozhodnutí. Pokud by případně (v závislosti na rozhodnutí o kasační stížnosti matky stěžovatele) bylo vyhověno této žádosti o azyl, nic by nebránilo stěžovateli, aby se zřetelem na tuto novou skutečnost podal novou žádost ve smyslu ustanovení § 13 zákona o azylu.

Podle ustanovení § 14 zákona o azylu lze udělit azyl za situace, kdy v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle ustanovení § 12, a to v případě hodném zvláštního zřetele. Ze správního spisu není zřejmé, že by stěžovatel o udělení azylu z humanitárních důvodů požádal, správní orgán tak tuto možnost vážil rovněž jen z obecného hlediska, když vycházel z tvrzení o důvodech azylu.

Obecně lze k tzv. humanitárnímu azylu neboli azylu z humanitárního důvodu podle ustanovení § 14 zákona o azylu uvést, že jeho udělení je zcela věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu tak nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem.

Nezákonnost ve smyslu ustanovení , b) kasační soud neshledal.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (, ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2005

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu