Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 386/2004 - 113

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) O. P., b) nezletilý A. K., žalobce b) zastoupen žalobkyní O. P. jako jeho zákonnou zástupkyní, zast. Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích, Školní 1238, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, č. j. – 49, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 13. 8. 2003, č. j. OAM-1786/VL-11-P06-2001, rozhodl žalovaný tak, že azyl se podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu . Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění, že důvodem návrhu na zahájení řízení o udělení azylu žalobců je obava žalobkyně a) z pokračujícího obtěžování ze strany starosty obce, který jí i v minulosti sexuálně obtěžoval a vyhrožoval zabitím. Dalšími důvody pro podání žádosti o udělení azylu je zbití manžela žalobkyně a) osobami, které si najal tentýž starosta, a obtěžování ze strany Gruzínce, který se snažil získat jejich dům všemi možnými prostředky.

Proti citovanému rozhodnutí podali žalobci včas žalobu, ve kterém uvedli, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení , a , o správním řízení (dále jen „ “), a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení a dále , nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně; správní orgán nedostatečně objasnil důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí a tím porušil povinnost, kterou mu ukládá . K odůvodnění své žaloby žalobci dále poukázali na to, že správní orgán nepřihlédl k tomu, že důvodem problémů, které žalobkyně a) měla a na základě kterých požádala o azyl, je skutečnost, že jako národnostně smíšenému manželskému páru (její muž je Ukrajinec) nebylo manželům umožněno žít ani v jedné zemi původního pobytu. Správní orgán nevzal v úvahu, že se žalobci snažili situaci řešit stěhováním do zemí, kde by jim mělo být umožněno žít, bohužel se vždy setkali s problémy. Dále žalobci namítli, že obě žádosti o azyl měl správní orgán posuzovat společně a měl v napadeném rozhodnutí uvést úvahy, kterými byl veden při posouzení žádosti žalobců ve smyslu ustanovení o případném udělení azylu z humanitárních důvodů.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2004, č. j. – 49, žalobu zamítl, když konstatoval, že důvody označené žalobkyní a) v žádosti o udělení azylu nelze podřadit pod žádnou ze skutečností, které jsou v ustanovení uvedeny jako skutečnosti odůvodňující udělení azylu. Jednání soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu . Správní orgán při svém posouzení splnění zákonných podmínek pro udělení azylu žalobcům vycházel z objektivních podkladů a zjištění vyplývajících z nezávislých pramenů, proti obsahu těchto dokladů žalobkyně v žalobě neuplatnila žádnou konkrétní námitku. Ačkoliv ze zpráv o situaci v Gruzii vyplývá, že se státní moc potýká s korupčním prostředím, jak na to žalobkyně poukázala, je nutno konstatovat, že žalobkyně nevyužila v plné míře svého práva obrátit se na policii a případné další státní orgány. Nelze tedy učinit jednoznačný závěr o tom, že právě v případě žalobců jde o nečinnost státních orgánů při vyřizování jejich oznámení. Situace popisovaná žalobkyní postihuje veškeré obyvatelstvo Gruzie, a ačkoliv lze chápat snahu žalobkyně o zabezpečení lepšího způsobu života její rodiny v České republice, je nutno konstatovat, že jí uváděné důvody nelze považovat za důvody, jejichž existence je nutná pro splnění podmínek uvedených v ustanovení a situaci rodiny žalobkyně tak nelze řešit podle právních ustanovení . K námitkám o neúplně zjištěném skutkovém stavu věci Městský soud v Praze uvedl, že žalobkyně tyto námitky nekonkretizovala, neuvedla žádné konkrétní důkazy, jejichž provedení by mohlo dle jejího názoru přispět k úplně zjištěnému stavu věci. Neuvedla žádné důkazy, které by podle jejího mínění měly vést ke zjištění skutečné situace v Gruzii. Zjištění učiněná správním orgánem soud považuje za dostatečná, neboť tuto námitku vznesenou v obecné poloze mohl posoudit rovněž jen ve zcela obecné poloze. Krajský soud dále konstatoval, že správní orgán se v napadeném rozhodnutí zabýval i otázkou splnění podmínek pro udělení azylu podle ustanovení a . Udělení azylu je institutem chránícím výjimečné situace a týkajícím se politického pronásledování v zemi původu žadatele o azyl. Důvody, které žalobkyně ve správním řízení uplatnila, nelze podřadit pod důvody stanovené v . V dané věci je přitom třeba vzít v úvahu, že na udělení azylu z humanitárních důvodů není právní nárok.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze, podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v , (dále jen „ “). Stěžovatelé především namítají, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení , a , a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení a dále , nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. K odůvodnění své kasační stížnosti stěžovatelka a) poukázala na to, že v zemi jejího původu byla ohrožena na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje je. V jejím případě jde i o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno k udělení azylu použít . Odvolává se proto na Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, že „nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení, nebo trestu“. V této souvislosti stěžovatelka a) poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991, A-201, 69-70, a rozsudek ve věci Vilvarajah z roku 1991,

A-215, 3 (vyhoštění). Dále se stěžovatelka a) dovolává názoru v Příručce k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, kde je v čl. 53 uvedeno: „Může se stát, že žadatel byl podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým formám diskriminace), ale jsou v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu). V těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním základě. Vzhledem k uvedenému se stěžovatelé obrací na Nejvyšší správní soud v Brně a navrhují, aby tento ve smyslu přiznal odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a vydal rozsudek, kterým rozhodnutí Městského soudu v Praze zruší a věc se mu vrátí k dalšímu projednání. Stěžovatelka a) současně žádá o nařízení veřejného soudního projednání věci v její přítomnosti. Protože si je vědoma povinnosti být zastoupen advokátem, na něhož ale nemám finanční prostředky, žádá ve smyslu , s odvoláním na o ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů, osvobození od soudních poplatků.a tlumočníka do ukrajinského jazyka.

Žalovaný se k podané kasační stížnosti s ohledem na její obsah odmítl vyjádřit. K přiznání odkladného účinku neshledává důvody, jeho návrh proto nepodporuje.

Nutno předeslat, že usnesením ze dne 16. 8. 2004, č. j. – 66, zamítl Městský soud v Praze žádost žalobců o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti a zdejší soud kasační stížnost žalobců, podanou proti tomuto usnesení zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j. – 101, z důvodů v tomto rozsudku podrobně uvedených, na něž pro stručnost odkazuje. Stěžovatelka navíc v průběhu řízení o kasační stížnosti doložila, že je již v řízení zastoupena advokátkou (na základě plné moci), takže tuto zákonem požadovanou podmínku řízení splňuje.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

S ohledem na obsah kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatelé měli v úmyslu ji podat z důvodu uvedeného v ustanovení , podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka O. P. podala dne 3. 3. 2001 jménem svým a jménem svého nezletilého syna A. K. žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že svou vlast opustila v únoru 1997 z národnostních a ekonomických důvodů. Žila sice v Gruzii, ale je ruské národnosti a nezná gruzínský jazyk. Uvedla, že ji sexuálně obtěžoval starosta města, kde bydlela. Manžel žadatelky je Ukrajinec, měl problémy s Gruzínci, kteří nemají rádi osoby jiné národnosti. Odjeli proto na Ukrajinu, kde neměli kde bydlet a žalobkyně nemohla najít zaměstnání. Na Ukrajině se vzmáhá nacionalismus, který se dotkl i žalobkyně. Ve vlastnoručně psaném prohlášení doplnila, že by ji i její dítě mohli v Gruzii i zabít a nejsou tam dodržována její práva, protože je ruské národnosti. Doplnila dále, že chce svému dítěti zabezpečit budoucnost. V rámci pohovoru před správním orgánem, který se konal dne 17. 9. 2002, stěžovatelka O. P. zopakovala výše uvedené důvody a uvedla, že na území České republiky pobývala legálně dva roky na základě povolení k pobytu a získala zde živnostenský list. Na počátku roku 2001 ji cizinecká policie vyzvala k návratu do Gruzie, aby odtud požádala o prodloužení pracovního povolení. To žalobkyně udělat nemohla, proto pobývala v ČR dva měsíce nelegálně a posléze požádala o azyl. Jako další problémy uvedla, že jejich byt v Batumi se snažil všemi možnými způsoby získat Gruzínec, který chtěl vykoupit vše, co dříve patřilo jeho rodině; v říjnu 1995 jim hodil do okna kámen a křičel, aby Rusové odjížděli pryč. Na jednání souseda ani na jednání starosty si žalobkyně nikde nestěžovala, protože se bála; starosta byl velmi vlivný člověk. Z Ukrajiny rodina odjela, protože bylo těžké najít si zaměstnání a nevěděli, kde se octnou další den. Do Gruzie by se žalobkyně musela vrátit sama bez manžela a syna, neví co by se stalo a bojí se.

Podle se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Na základě jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle , lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Na základě zjištěného skutkového stavu věci má Nejvyšší správní soud za prokázané, že stěžovatelka a) jménem svým i jménem svého nezletilého syna žádá o udělení azylu zejména z důvodu obavy z pokračujícího obtěžování ze strany starosty obce, který ji údajně v minulosti sexuálně obtěžoval a vyhrožoval zabitím, z důvodu obavy o manžela, který byl napaden lidmi najatými dotyčným starostou, a konečně z důvodu obtěžování ze strany Gruzínce, který se snažil získat jejich dům všemi možnými prostředky. Jak již bylo vícekrát judikováno zdejším soudem, žádost o azyl, jejímž jedinými důvody jsou pouze potíže se soukromými osobami v domovském státě, je podle zřejmě bezdůvodná. Ohrožení žadatelů o azyl, které vyplývá z možné násilné činnosti soukromých osob, není relevantním důvodem pro udělení azylu, neboť není pronásledováním ve smyslu . Za pronásledování by mohlo být v souvislostech tvrzených stěžovatelkou a) pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před prokázaným ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v . Tak tomu ovšem v posuzovaném případě zjevně nebylo, neboť nelze vycházet z pouhého stěžovatelčina tvrzení o protizákonném chování jednotlivce, byť zástupce státní správy či samosprávy, které však nijak neprokazuje, a to zejména za situace, kdy stěžovatelka se o možnou nápravu ani nepokusila (na orgány veřejné moci se neobrátila a situaci se nesnažila jejich prostřednictvím řešit).

Jakkoliv jsou důvody uváděné stěžovatelkou lidsky pochopitelné, stejně jako její snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, nelze je bez dalšího pod důvody rozhodné pro udělení azylu podřadit.

K námitkám týkajícím se pochybení žalovaného při zjišťování skutkového stavu věci, Nejvyšší správní soud¨uvádí, že žalovaný postupoval v souladu se , dostatečně zjistil skutkový stav věci, když při svém rozhodování vycházel z podání a výpovědi stěžovatelky, jakož i ze zpráv MZV USA o situaci v Gruzii. Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení, pro něž by bylo nutno napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.

Za nedůvodnou považuje zdejší soud i námitku stěžovatelky a) směřující k chybné aplikaci ustanovení . Posuzování podmínek pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle spadá do diskreční pravomoci žalovaného a jeho smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době přijímání jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (obdobně viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. – 55). Nejvyšší správní soud, shodně s Městským soudem v Praze, neshledal ani v tomto směru ze strany žalovaného žádné pochybení.

K žádosti stěžovatelky a), aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud sděluje, že podle ustanovení o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního jednání se proto jevilo jako nadbytečné. V návaznosti na to pak nebylo zapotřebí, aby stěžovateli byl ustanoven tlumočník. V dané věci vycházel Nejvyšší správní soud, na základě , z ustanovení (dále jen „ “), podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu řízení však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatelka podala kasační stížnost v češtině a dokázala na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas a řádně zareagovat. Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak činila stěžovatelka osobně nebo prostřednictvím advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala aktuální až v případě ústního jednání, které však zdejší soud nenařídil.

V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod uvedený v ustanovení , pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s ji zamítl.

Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle , 2 (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na územ po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení věty první , neboť neúspěšným žalobcům (stěžovatelům) náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. prosince 2005

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu